Odchod Britů z Evropské unie jsme si samozřejmě nepřáli, je to v řadě ohledů mimořádně smutná zpráva. Naše první myšlenky spontánně míří ke kosmopolitně smýšlejícím britským Evropanům. Pokud jsme s nimi chtěli sdílet společnou Evropu, musíme se nyní také cítit součástí jejich prohry.

Je jasné, že mnozí lidé v Anglii výsledek referenda jako prohru státní či životní prožívají. Představme si sami sebe na jejich místě. V očích mnoha nám blízkých lidí na ostrovech britská demokracie odmítla ideál evropanství nadřazeného národním partikularismům. Věc je samozřejmě složitější, ale je jasné, že mnozí právě tuto rovinu nyní prožívají osobně velmi bolestně.

Jistě se sluší, abychom tedy nyní byli solidární se snahou britských Evropanů ztlumit následky nešťastného rozhodnutí a hledat cesty k nápravě. Až si sedne prach, vyjeví se totiž, že základní cíle i půdorysy konfliktů zůstávají totožné.

Výsledek britského referenda lze především brát jako další vzpouru proti evropským elitám, proti jejich politice obsluhy neoliberálního kapitalismu, která prospívá korporacím a nejužší vrstvě privilegovaných, ale radikálně prohlubuje sociální rozdíly a vytváří čím dál početnější skupiny lidí, kteří žijí pod čím dál větším tlakem v čím dál hlubší nejistotě. Britským referendem by měla skončit v Evropě éra iluze, že neoliberální politika oprašování ekonomické globalizace a korporátního kapitalismu může v jakékoli podobě pokračovat.

Britové neodmítli ideál evropského universalismu. Odmítli pokračovat v členství v Evropské unii, která

• je nutila ve jménu evropského universalismu akceptovat, že jim ekonomičtí migranti ze střední a východní Evropy berou práci a celkově vytvářejí tlak na jejich existenci,
• přitom ale sama ze všeho nejdůsledněji hájí zájmy finančního kapitálu, jemuž uhradila ztráty z finanční krize a dovolila mu pokračovat v praktikách, jež ji zapříčinily,
• a vedle toho ale rozdrtila Řecko pokoušející se samo nalézt rozumnější alternativní cestu.

Britové mohou i získat

Před britským referendem o setrvání v Evropské unii jsme napsali, že kdyby Brexit, jež se v posledních dnech před referendem přestal jevit jako pravděpodobný, přece jen nastal, mohlo by to evropské integraci i prospět. Teď bude na Evropské unii, aby to předvedla.

Británie sice právě prodělává dramatický otřes, ale půjde cestou, která pro ní nakonec nemusí být neblahá. V brilantním analytickém komentáři některé možnosti naznačuje Paul Mason.

Základní otázka zní, zda v britské politické veřejnosti podobně jako ve Španělsku nebo v Řecku získá převahu program nahrazení globalizovaného kapitalismu radikální sociálně-ekologickou demokracií. Skotsko už takovým směrem míří, v Anglii je to složitější. Ale fakt, že labouristy ovládla radikální levice skýtá naději, že by mohla voliče blairovskou koketérií s neoliberalismem vehnané do náruče UKIP přitáhnout zpět k sobě.

Nenechme se zmást prvními otřesy. Británie jistě bude po určitý čas ekonomicky strádat, ale jedná se o společnost natolik vyspělou, že si poradí. A v případě správného postupu britské levice se může stát znovu zásadní silou posouvající žádoucím směrem i mezinárodní společenství.

Horší scénáře samozřejmě vyloučit nelze, dezintegraci, odchod Skotska, či spojení Ulsteru s Irskem, jsou mezi prvními motivy, které se okamžitě vynořily. Anglie se může ponořit do ještě hustšího nacionalistického a nenávistného sirupu. Ale za pravděpodobnější máme příznivější možnost. Britové ve své většině nejsou sobci. Jen už prostě měli dost báchorek svých i evropských elit o tom, že kapitalismus je jim užitečný a měli by to dostatečně ocenit.

Evropská unie se musí změnit, rozhodne Německo

Británie by se díky nové politice mohla s evropskou integrací zase sejít. K tomu je ale zapotřebí, aby se od základu změnila povaha Evropské unie. Pokud by měly věci zůstat, jak dnes jsou, odchod Britů by byl pouze prvním krokem v bouřlivém procesu dezintegrace stávající evropské architektury. Pro Evropskou unii a konkrétně pro nás představuje Brexit nesouměřitelně větší hrozbu než pro Brity.

Bylo by naivní namlouvat si, že verdikt britského referenda je výhradně obrazem tamější politické situace, že se stavem Evropské unie nesouvisí. Začíná to už tím, že Unie není vedena představiteli, kteří by zosobňovali nějaký hlubší nadosobní ideál, jež si s ní spojujeme.

↗

Britové ve své většině nejsou sobci. Jen už prostě měli dost báchorek svých i evropských elit o tom, že kapitalismus je jim užitečný a měli by to dostatečně ocenit.

V Británii se přece před referendem vedl zásadní zápas o příští podobu Evropské unie, ale nikdo z jejích představitelů tam nepožíval takovou důvěru, aby se mohl účinně v kampani za setrvání klíčové země nasadit. Nynější předseda Evropské komise Jean Claude Juncker se svou minulostí v lucemburských daňových machinacích zosobňuje spíše prohnilost současného politického establishmentu v evropských zemích i v EU. V Británii se tak s jeho osobou pracovalo výhradně jako s argumentem pro Brexit.

Je jasné, že všechny xenofóbní, nenávistné, nacionalistické platformy nyní ucítí vítr v plachtách. Rusko, které soustředěně v rámci své státní doktríny exportuje chaos, je dlouhodobě strategickým spojencem všech evropských nacionalistů. Teď si mnou v Moskvě ruce a nepochybně se ve své snaze Evropskou unii rozkládat budou cítit mocně povzbuzeni.

Ačkoli nechceme podceňovat úlohu Francie, a to jaký vývoj tam nastane, může budoucí evropskou politiku podstatně ovlivnit, zcela rozhodující vahou se nyní v Evropské unii stává Německo. Bude zásadně záležet na něm, jakou cestou se vydá.

Se současným Německem máme z posledního období dva typy protichůdných zkušeností. Nelze z paměti vymazat vpravdě obludnou úlohu, kterou sehrál Wolfgang Schäuble při drcení řeckého jara. Překvapivou míru zkorumpovanosti německého politicko-ekonomického establishmentu naznačila aféra s fixlovanými testy v automobilce Volkswagen. To byly projevy německé malosti a zpupnosti, které by mohly přivést projekt evropské integrace k chaotické záhubě.

Vedle toho je tu příznivá zkušenost se zcela příkladnou rolí Německa v uprchlické krizi a s její příkladně progresivní energetickou politikou, jež je patrně nejpoutavějším civilizačním projektem, s jakým se lze v současném světě setkat: takovou praktičtější a užitečnější obdobou letu na Měsíc. Budoucnost Evropské unie dnes záleží na tom, která stránka Německa převáží.

Stojí za povšimnutí, že u německých sociálních demokratů se zatím nijak energicky neprojevil nástup nové levice v Evropě. Zatímco labouristé se s Blairovým dědictvím zřetelně za značného lomozu rozcházejí, SPD zatím pokračuje jen s drobnými korektivy v Schröderově neoliberální politice „nového středu“.

Nechce se ale věřit, že by se v podhoubí SPD už neshromažďovaly síly k podobnému obratu. Odpovídalo by tradicím tamější sociální demokracie, aby se pokusila takovýmto způsobem proměnit nejen Německo, ale jeho prostřednictvím i Evropskou unii.

Vzestup nacionalistických či xenofobních nálad, čím dál prudší projevy odporu k mocenským elitám, to vše má svůj prapůvod v krizi reprezentace: v tom, že politické strany nezastupují zájmy svých voličů, nýbrž ekonomické zájmy svých otevřených či skrytých sponzorů. U nás se právě takové znechucení elitami promítlo do zvolení Zemana na Hrad či do podpory Andreje Babiše. Nedávno jen o vous uniklo v prezidentských volbách podobnému výsledku Rakousko. Britové už to štěstí neměli. Brexit ukončuje iluzi, že je možné v  politice přezíravosti pokračovat.

Buď se Evropa propadne zpět do světa vzájemně soupeřících nacionalismů, populismů těžících ze sociální dezintegrace a využívajících narůstajících nejistot k označování nepřátel a mobilizaci proti nim, anebo se v celé Evropě prosadí politika ochrany a zvelebování demokracie. Je třeba si ale uvědomit, že se to neobejde bez opuštění kapitalismu, celé neoliberální doktríny.

Demokracie se musí vrátit k razantnímu přerozdělování, k péčí o sociální soudržnost a ekologickou stabilitu, k investicím do vzdělání, do kultury, do zdravotnictví, do médií či občanské společnosti. Tak aby se lidem žilo dobře, měli reálný vliv na podobu světa kolem sebe i motivaci podílet se na jeho účinné samosprávě. Blud, že jim to přinese tak zvaně volný obchod či trh, už nikdo ani vážně nevyslovuje, přesto politiky z něj odvozené stále převládají.

Objevily se i hlasy patentovaných nepřátel demokracie, že na vině Brexitu je samo uspořádání referenda, protože lidé jsou přece „tupí“. Nikoli: výsledek referenda prostě podal zprávu o stavu institucí, které o sobě tvrdí, že reprezentují veřejné zájmy, ale v realitě tomu tak není. Na všechny kritiky referend dobře pamatuje staré české pořekadlo: „Nanadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou.“

Sebevědomá demokracie musí ve skutečnosti práva lidí rozhodovat a podílet se na správě společnosti rozšiřovat. Změnit se tedy musí podoba institucí, nikoli způsoby, jakými o nich rozhodujeme.