Mrzí nás odchod Britů? Tak změňme EU, aby se do ní chtěli vrátit

Jakub Patočka

Výsledek britského referenda je dalším z projevů revolty Evropanů proti politickým elitám, které nereprezentují jejich zájmy, ale obsluhují provoz neoliberálního kapitalismu. Je třeba ho opustit dříve, než zničí mnohem víc než jen EU.

Odchod Britů z Evropské unie jsme si samozřejmě nepřáli, je to v řadě ohledů mimořádně smutná zpráva. Naše první myšlenky spontánně míří ke kosmopolitně smýšlejícím britským Evropanům. Pokud jsme s nimi chtěli sdílet společnou Evropu, musíme se nyní také cítit součástí jejich prohry.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Je jasné, že mnozí lidé v Anglii výsledek referenda jako prohru státní či životní prožívají. Představme si sami sebe na jejich místě. V očích mnoha nám blízkých lidí na ostrovech britská demokracie odmítla ideál evropanství nadřazeného národním partikularismům. Věc je samozřejmě složitější, ale je jasné, že mnozí právě tuto rovinu nyní prožívají osobně velmi bolestně.

Jistě se sluší, abychom tedy nyní byli solidární se snahou britských Evropanů ztlumit následky nešťastného rozhodnutí a hledat cesty k nápravě. Až si sedne prach, vyjeví se totiž, že základní cíle i půdorysy konfliktů zůstávají totožné.

Výsledek britského referenda lze především brát jako další vzpouru proti evropským elitám, proti jejich politice obsluhy neoliberálního kapitalismu, která prospívá korporacím a nejužší vrstvě privilegovaných, ale radikálně prohlubuje sociální rozdíly a vytváří čím dál početnější skupiny lidí, kteří žijí pod čím dál větším tlakem v čím dál hlubší nejistotě. Britským referendem by měla skončit v Evropě éra iluze, že neoliberální politika oprašování ekonomické globalizace a korporátního kapitalismu může v jakékoli podobě pokračovat.

Britové neodmítli ideál evropského universalismu. Odmítli pokračovat v členství v Evropské unii, která

  • je nutila ve jménu evropského universalismu akceptovat, že jim ekonomičtí migranti ze střední a východní Evropy berou práci a celkově vytvářejí tlak na jejich existenci,
  • přitom ale sama ze všeho nejdůsledněji hájí zájmy finančního kapitálu, jemuž uhradila ztráty z finanční krize a dovolila mu pokračovat v praktikách, jež ji zapříčinily,
  • a vedle toho ale rozdrtila Řecko pokoušející se samo nalézt rozumnější alternativní cestu.

Britové mohou i získat

Před britským referendem o setrvání v Evropské unii jsme napsali, že kdyby Brexit, jež se v posledních dnech před referendem přestal jevit jako pravděpodobný, přece jen nastal, mohlo by to evropské integraci i prospět. Teď bude na Evropské unii, aby to předvedla.

Británie sice právě prodělává dramatický otřes, ale půjde cestou, která pro ní nakonec nemusí být neblahá. V brilantním analytickém komentáři některé možnosti naznačuje Paul Mason.

Základní otázka zní, zda v britské politické veřejnosti podobně jako ve Španělsku nebo v Řecku získá převahu program nahrazení globalizovaného kapitalismu radikální sociálně-ekologickou demokracií. Skotsko už takovým směrem míří, v Anglii je to složitější. Ale fakt, že labouristy ovládla radikální levice skýtá naději, že by mohla voliče blairovskou koketérií s neoliberalismem vehnané do náruče UKIP přitáhnout zpět k sobě.

Nenechme se zmást prvními otřesy. Británie jistě bude po určitý čas ekonomicky strádat, ale jedná se o společnost natolik vyspělou, že si poradí. A v případě správného postupu britské levice se může stát znovu zásadní silou posouvající žádoucím směrem i mezinárodní společenství.

Horší scénáře samozřejmě vyloučit nelze, dezintegraci, odchod Skotska, či spojení Ulsteru s Irskem, jsou mezi prvními motivy, které se okamžitě vynořily. Anglie se může ponořit do ještě hustšího nacionalistického a nenávistného sirupu. Ale za pravděpodobnější máme příznivější možnost. Britové ve své většině nejsou sobci. Jen už prostě měli dost báchorek svých i evropských elit o tom, že kapitalismus je jim užitečný a měli by to dostatečně ocenit.

Evropská unie se musí změnit, rozhodne Německo

Británie by se díky nové politice mohla s evropskou integrací zase sejít. K tomu je ale zapotřebí, aby se od základu změnila povaha Evropské unie. Pokud by měly věci zůstat, jak dnes jsou, odchod Britů by byl pouze prvním krokem v bouřlivém procesu dezintegrace stávající evropské architektury. Pro Evropskou unii a konkrétně pro nás představuje Brexit nesouměřitelně větší hrozbu než pro Brity.

Bylo by naivní namlouvat si, že verdikt britského referenda je výhradně obrazem tamější politické situace, že se stavem Evropské unie nesouvisí. Začíná to už tím, že Unie není vedena představiteli, kteří by zosobňovali nějaký hlubší nadosobní ideál, jež si s ní spojujeme.

Britové ve své většině nejsou sobci. Jen už prostě měli dost báchorek svých i evropských elit o tom, že kapitalismus je jim užitečný a měli by to dostatečně ocenit.

V Británii se přece před referendem vedl zásadní zápas o příští podobu Evropské unie, ale nikdo z jejích představitelů tam nepožíval takovou důvěru, aby se mohl účinně v kampani za setrvání klíčové země nasadit. Nynější předseda Evropské komise Jean Claude Juncker se svou minulostí v lucemburských daňových machinacích zosobňuje spíše prohnilost současného politického establishmentu v evropských zemích i v EU. V Británii se tak s jeho osobou pracovalo výhradně jako s argumentem pro Brexit.

Je jasné, že všechny xenofóbní, nenávistné, nacionalistické platformy nyní ucítí vítr v plachtách. Rusko, které soustředěně v rámci své státní doktríny exportuje chaos, je dlouhodobě strategickým spojencem všech evropských nacionalistů. Teď si mnou v Moskvě ruce a nepochybně se ve své snaze Evropskou unii rozkládat budou cítit mocně povzbuzeni.

Ačkoli nechceme podceňovat úlohu Francie, a to jaký vývoj tam nastane, může budoucí evropskou politiku podstatně ovlivnit, zcela rozhodující vahou se nyní v Evropské unii stává Německo. Bude zásadně záležet na něm, jakou cestou se vydá.

Se současným Německem máme z posledního období dva typy protichůdných zkušeností. Nelze z paměti vymazat vpravdě obludnou úlohu, kterou sehrál Wolfgang Schäuble při drcení řeckého jara. Překvapivou míru zkorumpovanosti německého politicko-ekonomického establishmentu naznačila aféra s fixlovanými testy v automobilce Volkswagen. To byly projevy německé malosti a zpupnosti, které by mohly přivést projekt evropské integrace k chaotické záhubě.

Vedle toho je tu příznivá zkušenost se zcela příkladnou rolí Německa v uprchlické krizi a s její příkladně progresivní energetickou politikou, jež je patrně nejpoutavějším civilizačním projektem, s jakým se lze v současném světě setkat: takovou praktičtější a užitečnější obdobou letu na Měsíc. Budoucnost Evropské unie dnes záleží na tom, která stránka Německa převáží.

Stojí za povšimnutí, že u německých sociálních demokratů se zatím nijak energicky neprojevil nástup nové levice v Evropě. Zatímco labouristé se s Blairovým dědictvím zřetelně za značného lomozu rozcházejí, SPD zatím pokračuje jen s drobnými korektivy v Schröderově neoliberální politice „nového středu“.

Nechce se ale věřit, že by se v podhoubí SPD už neshromažďovaly síly k podobnému obratu. Odpovídalo by tradicím tamější sociální demokracie, aby se pokusila takovýmto způsobem proměnit nejen Německo, ale jeho prostřednictvím i Evropskou unii.

Vzestup nacionalistických či xenofobních nálad, čím dál prudší projevy odporu k mocenským elitám, to vše má svůj prapůvod v krizi reprezentace: v tom, že politické strany nezastupují zájmy svých voličů, nýbrž ekonomické zájmy svých otevřených či skrytých sponzorů. U nás se právě takové znechucení elitami promítlo do zvolení Zemana na Hrad či do podpory Andreje Babiše. Nedávno jen o vous uniklo v prezidentských volbách podobnému výsledku Rakousko. Britové už to štěstí neměli. Brexit ukončuje iluzi, že je možné v  politice přezíravosti pokračovat.

Buď se Evropa propadne zpět do světa vzájemně soupeřících nacionalismů, populismů těžících ze sociální dezintegrace a využívajících narůstajících nejistot k označování nepřátel a mobilizaci proti nim, anebo se v celé Evropě prosadí politika ochrany a zvelebování demokracie. Je třeba si ale uvědomit, že se to neobejde bez opuštění kapitalismu, celé neoliberální doktríny.

Demokracie se musí vrátit k razantnímu přerozdělování, k péčí o sociální soudržnost a ekologickou stabilitu, k investicím do vzdělání, do kultury, do zdravotnictví, do médií či občanské společnosti. Tak aby se lidem žilo dobře, měli reálný vliv na podobu světa kolem sebe i motivaci podílet se na jeho účinné samosprávě. Blud, že jim to přinese tak zvaně volný obchod či trh, už nikdo ani vážně nevyslovuje, přesto politiky z něj odvozené stále převládají.

Objevily se i hlasy patentovaných nepřátel demokracie, že na vině Brexitu je samo uspořádání referenda, protože lidé jsou přece „tupí“. Nikoli: výsledek referenda prostě podal zprávu o stavu institucí, které o sobě tvrdí, že reprezentují veřejné zájmy, ale v realitě tomu tak není. Na všechny kritiky referend dobře pamatuje staré české pořekadlo: „Nanadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou.“

Sebevědomá demokracie musí ve skutečnosti práva lidí rozhodovat a podílet se na správě společnosti rozšiřovat. Změnit se tedy musí podoba institucí, nikoli způsoby, jakými o nich rozhodujeme.

    Diskuse
    JS
    June 24, 2016 v 18.35
    Já jsem vůči Brexitu ambivalentní. Každý "národ" v rámci "federace" má mít možnost získat nezávislost prostřednictvím referenda svých občanů. To platí pro Skotsko i pro Británii jako celek. Odpůrci Brexitu (pokud nejsou Britové) nejsou o nic méně nacionalisty než jeho zastánci, akorát mají jiné chápání toho, co je tím národem.

    Co je ovšem horší:
    "Objevily se i hlasy patentovaných nepřátel demokracie, že na vině Brexitu je samo uspořádání referenda, protože lidé jsou přece „tupí“."

    Bohužel se obávám, že tato argumentace převládne a zabrání tomu, aby se EU reformovala a více demokratizovala.
    DU
    June 24, 2016 v 22.19
    Progresivita německých tradic
    Chybou EU, že je postavena na tradičním francouzském byrokratickém centralismu (Francie byla v době vzniku evropské integrace vítěznou mocností) a málo se v její konstituci prosadil německý spolkový model založený více na subsidiaritě a federalizaci zezdola. Pokud tento model dokáže do budoucna převážit, může být EU podstatně silnější, akceschopnější a perspektivnějsí.

    Navíc Francie v minulosti evropskou mocností, která byla méně tradicionalistická, více centralistická a do poloviny 18. století byla mocenskou protiváhou habsburským monarchiím a po té Prusku.
    June 25, 2016 v 11.3
    Dobrý komentář
    Dobrý, zajímavý komentář, jaký člověk nachází jen v DR. Otevírá mnoho otázek. Když JP píše:
    "Demokracie se musí vrátit k razantnímu přerozdělování, k péčí o sociální soudržnost a ekologickou stabilitu, k investicím do vzdělání, do kultury, do zdravotnictví, do médií či občanské společnosti. Tak aby se lidem žilo dobře, měli reálný vliv na podobu světa kolem sebe i motivaci podílet se na jeho účinné samosprávě", má na mysli ideál, nebo reálnou historickou dobu a místo?
    Zmíněný Paul Mason napsal optimistickou studii "Postcapitalism: A Guide to Our Future" (Allen Lane 2015). Je to však optimismus technologický, kolaborativní ekonomika založená na využívání informačních technologií. Změna mocenských a zájmových struktur se předpokládá.
    Potíž je v tom, že nemáme, levice zatím nezformulovala realistickou přesvědčivou vizi. DR alespoň o této problematice píše a tak zve k přemýšlení.
    June 25, 2016 v 11.23
    BREXIT?
    Byl plebiscitem odhlasován. Cameron odstupuje, Jean-Claude Juncker nikoliv. Spíše temno.
    Ale díky Jakubu Patočkovi za to, že předkládá světlejší stránky
    MP
    June 25, 2016 v 11.25
    Lidi nejsou tupí
    Problém s referendem není, že by lidé byli tupí. Jen mají spoustu svých starostí, které jsou mnohem rozumnější než politika. Od kvality substrátu pro pěstování muškátů až po to, zda je infekce kvasinková nebo bakteriální. Což je nejspíš dobře, když pro lidi začne být důležitejší politika, bývá už na obzoru obrovský malér.

    Referendum stejně jako volby do parlamentu spočívá na předpokladu, že se lidé rozhodují kvalifikovaně se znalostí věci.
    Tento předpoklad je kontrafaktický, ale může být do jisté míry kompenzován kvalitními medii a politickými stranami jako kanály utváření veřejné vůle -- s deklasovanými medii a politckými stranami bez názoru plodí ohavné věci.

    Symptomatické pro Brexit je, že jedno z nejpůsobivějších hesel, oněch 350 000 liber pohlcených Bruselem týdně od britských poplatníku, byla očividná a snadno vyvratitelná lež.

    Lidé nejsou tupí, ale kanály veřejného mínění jsou manipulovatelné a vstupní kapitál pro takovou manipulaci vysoký.

    p.s. Samozřejmě, vždycky budou existovat zatvrzelí podivíni, kteří budou zaujímat zcela absurdní postoje na základě svých hýčkaných nenávistí. Třeba budou při pohledu na strukturu EU tvrdit, že je postavena na tradičním francouzském byrokratickém centralismu. Jsou to potomci písmáků, sůl země a naštěstí nejsou schopni své upřimné přesvědčení podřídit potřebám provozu manipulace, proto jsou vždy zcela bez politického vlivu. Česká a moravská krajina by bez nich byla chudší a smutnější.
    LV
    June 25, 2016 v 13.2
    Evropská unie má veliký strukturální problém, který není rychle řešitelný.
    Existuje teorie, že hlavní hnací silou rozpadu SSSR a Jugoslávie byla nerovnost v příjmech.

    Příjmy byly nivelizovány v rámci republik, ne mezi nimi.
    1950 byl rozdíl v průměrnémpříjmu 1 ku 4, když se to rozpadalo, byl ten rozdíl 1 : 6 v SSSR a 1:8 v Jugoslávii (to je ekonomika Hondurasu a Portugalska).
    SSSR se nerozpadl, protože Estonci chtěli pryč, ale protože Rusové nechtěli dotovat Turkmenistán.

    Poměr průměrná mzda Dánsko/Lucenbursko v. ČR je 1:4.
    Poměr Dánsko/Lucenbursko v. Maďarsko je 1:6.
    Poměr Dánsko/Lucenbursko v. Bulharsko je více než 1:8.

    Dobrá zpráva je, že se tento rozdíl postupně snižuje, ale snižuje se samozřejmě pomalu.

    HDP/na hlavu (parita, dolary - IMF 2015)
    Lotyšsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko jsou jediné 4 postkomunistické země, které nepředhonily v tomto směru Řecko, takže tady nějakédohánění je.
    IMF předpokládý, že HDP (patrita na hlavu) ČR a Slovenska dostihne úroveň Itálie do pěti let.

    Pod 70ti % EU je pouze Maďarsko, Lotyšsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko.
    Mám pocit, že kolem roku 2000 bylo nad 70ti procenty pouze Slovinskoa ČR.

    HDP na hlavu (nominální) - 2015, Eurostat
    Slovinsko předhonilo Řecko, Česká republika a Estonsko jsou těsně za ním.

    Nejhorší jsou mzdy. Jediná země, která dostihla Portugalsko je Slovinsko. Estonskoje na 90%, ČR na 80%, Chorvati a Poláci na75%.
    LV
    June 25, 2016 v 13.26
    Nečekaná ekonomická migrace?
    Opravdu?

    Vyprávěl se vtip za komunistů.
    A: Slyšel jsem, že se mají otevřít hranice na západ.
    B: Tak to vylezu na strom.
    A: ???
    B: Aby mne neušlapali.

    A: Slyšel jsem, že se majíotevřít hranice na východ
    B: Tak to vylezu na strom.
    A: ???
    B: Chci vidět toho idiota, který tam půjde.

    Před rozšířením EU na východ žilo mimi zemi původu údajně 0,1% obyvatel. S jejím rozšíření vypuklo stěhování národů na západ.

    Rozšíření na východ prosazovala především Británie.
    Jedním z důvodů bylo oslabení EU. Británie měla zájem o trh ne o hlubší unii. Britské elity nezavedly žádné přechodné období. Kapitál chtěl levnou práci, právě tak jako chce dnes český kapitál raději Ukrajince než Slováky a nebo Bulhary.
    Co se týše levice - jediné slovíčko Neathergate (rozhodli jsme se vymáchat čumák konzervativců v různorodosti). To nebylo nečekané, to bylo plánované.sociální inženýrství. Hovořilo se sice o přínosu migrace, ale skutečným cílem byla různorodost, multikulturalismusm a naštvání konzervativních voličů.
    To se skutečně povedlo, takže tito ve velké míře hlasovali za odchod Británie z EU.
    DU
    June 25, 2016 v 14.13
    P. S. Samozřejmě budou vždy existovat zatrvzelí manipulátoři, kteří nejsou schopni otevřené a lidsky přijímající diskuse, jen jízlivých komentářů, nepřijaté pasivní agrese a odporu ke všemu, co není pochopitelné ze dna české kotliny. Říkají "ano, ale", ale myslí "v žádném případě". Bez nich by byla EU zcela nezajímavá, ale také pevnější v integraci střední Evropy. Někteří intelektuálové tento jev nazývají čecháčkovství. Ti, kteří na toto historické úskalí upozorní, se stávají Podiveny. Naštěstí je, že v případném referendu by se také vyjádřili "ano, ale..." a nikoliv ne.
    PM
    June 25, 2016 v 15.1
    Rozumím správně paní Vytlačilová?
    Následkem levicí prosazeného multikulturalismu byl donucen zneurotizovaný konzervativní ostrovan zvolit brexit a svěřit ostrov plně do rukou manažerů.
    Tedy konzervativcům, kteří si mohou již nikým neomezované neoliberální fantazie ještě lépe vyžít.
    ps není neoliberalismus - globalizace - multikulturalismus kvítko z pravicové zahrádky?

    Bůh s vámi ostrované... ....bych dodal
    June 25, 2016 v 16.28
    Paní Vytlačilová
    bylo by prosím možné dokumentovat Vaše tvrzení:
    ".. Hovořilo se sice o přínosu migrace, ale skutečným cílem byla různorodost, multikulturalismusm a naštvání konzervativních voličů"?
    Mně připadá tak trochu jako spiklenecká ne příliš důvěryhodná hypotéza.
    + Další komentáře