Referendum o „Brexitu“ je pouhé jedno hlasování v jedné zemi Evropské unie. Všelidové hlasování o odchodu či setrvání jedné z členských zemí z EU by mělo být především chápáno jako naprosto běžný demokratický nástroj. To, že vyvolává tolik emocí až strachu, a to nejen na Britských ostrovech, je samo o sobě zlé znamení pro Evropskou unii a její budoucnost.

Případný odchod Spojeného království z EU by jistě byl událostí se závažnými důsledky, pro Brity stejně jako pro zbytek Unie. Úměrně této závažnosti je vhodné zdůrazňovat především ekonomické důsledky, které by odchod přinesl. Ale pokud se někdo tváří tak, že odchod Británie by znamenal konec Evropské unie, značí to jediné: vnitřní slabost EU je taková, že odchod jedné členské země — která, přiznejme si, je jaksi „jednou nohou venku“ trvale — hrozí zbortit celou stavbu z téměř tří desítek zemí.

Buďme trpěliví

Zdá se mi, že dnešní Evropská unie je prostorem nedůvěry. Nedůvěry mnoha občanů v politické reprezentanty svých zemí a v ještě větší míře v představitele evropských institucí. To samo o sobě není ničím šokujícím a neobvyklým. Horší je, že je v Evropě cítit nedůvěra v sebe sama, nedůvěra v budoucnost Evropské unie jako silného celku, který z podstaty věci musí díky své ekonomické síle, ale třeba i vzdělanosti a kulturnímu bohatství hrát v dnešním světě významnou roli.

Je podle mě tragické, že se Evropská unie dostala ve vnímání tak velkého množství občanů unijních zemí do role politicky nemohoucího (reálně přece politiku Evropy stále „dělají“ představitelé jednotlivých států, zejména toho nejsilnějšího, Německa), do sebe uzavřeného byrokratického světa. Netroufám si odhadnout, do jaké míry za to mohou sami představitelé EU, do jaké média a do jaké sami občané, respektive jejich nezájem. Ale rozhodně si troufám říci, že jen vina občanů to nebude.

Když jsme před dvanácti lety do EU vstupovali, očekával jsem, že evropští představitelé budou s českou veřejností pravidelně komunikovat, že budou dávat najevo zájem o dění v nových členských zemích. Že na jedné straně naši politici budou evropští, ale i ti unijní budou trochu čeští. Že tak bude Česká republika postupně vtahována do vnitřního života celku, který se stále více propojuje. Nejen tak, že se otevírají hranice a pracovní trh, ale že se občané zemí EU stávají stále více skutečnými spoluobčany.

Možná to bylo naivní očekávání. Možná by ani nepůsobilo dobře, kdyby se představitelé EU příliš vyjadřovali k vnitřní situaci u nás. A možná pro každého není natolik lákavá představa být občanem velkého celku, cítit se jako Evropan. V každém případě k tomu nelze nikoho přinutit. Srůstání a propojování zemí a regionů natolik odlišných historicky, kulturně, mentalitou nemůže být jiné než trpělivé a pozvolné, a vyžaduje čas. Toho se ale možná evropským zemím ani nedostane.

Asi je dnes rozumné připustit si, že Evropa nerovná se Evropská unie. Není tomu tak ani dnes, některé země nejsou součástí EU, a přitom mají mnoho společného s těmi, které její součástí jsou. Po případném odchodu Spojeného království a opět případném navazujícím vstoupením samostatného Skotska bude mapa členských a nečlenských zemí EU vypadat zase jinak. Co ale zůstane, bude skutečnost Evropy jako prostoru mnohostranně propojeného, spojeného mnoha vazbami a společnými zájmy.

Možná jsem přílišný optimista, ale myslím, že tyto vazby a tyto společné zájmy dokážou udržet politicky integrovanou, vzájemně propojenou a spolupracující Evropu i v budoucnu. A to i přes dnešní reálnou krizi EU a jejích stávajících struktur. I přes to, že na Evropu je dnes tak trochu smutný pohled. Myslím, že se my, občané vesměs malých zemí evropského kontinentu, navzájem potřebujeme. Buďme k sobě trpěliví, dejme si čas.