Mají Britové zůstat, nebo odejít? Debata o setrvání Británie v Evropské unii se vede i mimo ni prakticky výhradně z hlediska předem definovaných stanovisek obou táborů. Kdo si přeje společnou Evropskou unii, mluví proti Brexitu; kdo si přeje zánik Evropské unie, mluví pro Brexit. Ve skutečnosti jsou ale věci složitější.

Důvod, proč si přejeme, aby Britové v Evropské unii zůstali, je nasnadě a týká se především Britů samých. Nikdo nechce hledět do triumfálním šklebem zkroucených tváří Borise Johnsona či Nigela Farage. Nikdo soudný, nemůže Britům přát, aby lidé, kteří svou dráhu ve veřejném prostoru založili na náruživé propagaci nerovnosti a na rozdmýchávání iracionálních strachů, získali navrch. Proti vystoupení z EU jsou vedle Cameronova křídla Konzervativní strany i britští socialisté a zelení, lidé nám blízcí, jimž přejeme zdar. Potud je to přehledné.

Dynamika veřejné debaty v Británii se nyní po tragickém úmrtí Jo Coxové změnila. Už jí nedominuje směs protievropských a protiimigrantských předsudků, najednou se základní otázkou stalo: „Kam se poděla britská slušnost?“ A tak spousta lidí, kteří byli na vážkách, avšak inklinovali k podpoře odchodu z EU, počala pociťovat takový krok jako projev sobectví, ne-slušnosti. Tak se teď zdá, že Britové přece jen v EU zůstanou.

Pro ně je to zajisté dobře. Ale je to dobře také pro Evropskou unii? První bezprostřední instinkt velí přitakat. Obava, že by odchod Británie z EU byl první kostičkou domina, které spustí rozkladný proud, není bezdůvodná. Pózování jednoho z nejpřihlouplejších českých politiků — a konkurence na tomto poli je velká! — s cedulkou Brexit -> Czexit berme jako možný příslib toho, co by se začalo dít.

Všichni potemníci by vylezli z děr a nadšeně začali oslavovat vizi trhání unie na cucky ve jménu národních zájmů, jež by ovšem vzápětí končily v koutku pod náporem zájmů nadnárodních korporací a také velmocí, jež by v Evropě začaly svádět geopolitické dostihy. Čína, Rusko, Amerika a pádem evropského integračního projektu do nevyzpytatelných vod vržené Německo by tu navzájem soupeřily o vliv. Příznaky toho, jak by taková dystopická budoucnost po možném pádu Evropské unie mohla vypadat, už se objevují.

Ale právě to může sloužit také jako argument, proč by odchod Británie Evropské unii mohl naopak prospět. Rozpad Evropské unie by byl geopolitickou katastrofou takového rozsahu, že si jej nikdo z odpovědných demokratických sil v Evropě nemůže přát. Odchod Británie by mohl posloužit jako výstraha, drsné procitnutí: zpráva, že je nutné začít okamžitě jednat.

Předpokládané zásadní potíže, jež by Británii po Brexitu patrně postihly, by mohly sloužit jako odstrašující příklad všem případným zbrklým rozumbradům spěchajícím z EU... Kam vlastně? Do nicotnosti v izolaci.

Síly usilující o evropskou integraci by musely upřímně zanalyzovat faktory, které k Brexitu vedly a přijmout rázná opatření, jež by další dezintegraci zamezila. Debatovat o motivech, které Brity dovedly až na pokraj odchodu z EU, se bude po referendu stejně, ale nikoli s vahou a naléhavostí, s jakými by se to dělo v případě hrozby naplněné. Opatření, která by Evropskou unii reálně posílila, se zase odloží. A stagnace bude pokračovat.

Problémem Evropské unie totiž není, že je příliš silná, jak se nám snaží národovci všech proveniencí namluvit. Ale právě naopak: že je příliš slabá. Nemá tak sílu prosadit mnohá z potřebných opatření vůči členským zemím, nemá dostatečnými pravomocemi vybavený parlament, nemá dostatečnou akceschopnost, a tak ji mohou mnozí vykukové klást za vinu, že nedělá to či ono. Jenomže to je, jako byste sudímu nedali píšťalku, a pak mu vyčítali, že nepíská.

Brexit by byl dostatečně silným otřesem, který by mohl vést hlavní evropské síly, jež chápou potřebu prohlubování integrace, a to zejména v rovině politické, nikoli primárně ekonomické, k tomu, že konečně začnou daleko dynamičtějším způsobem Evropu proměňovat v soustátí vybavené základní společnou politickou strategií. Samozřejmě by se to neobešlo bez politických střetů s národovectvím, jež nás ovšem tak jako tak čekají. Větší šanci v nich uspět ovšem budeme mít s odhodlanými evropskými spojenci po boku.

A pak je tu poslední soubor důvodů, kvůli nimž se lze vážně ptát, zda si mají setrvání Británie v EU vůbec přát Evropané. A to jsou ústupky, které Cameron pro Británii vyjednal v rámci dohody před referendem. Podstatnou část z nich tvoří opatření, jež chrání britské finančnictví. Jedná se přitom o kroky, které fakticky vracejí deregulaci sektoru finančních služeb do zdivočelého stavu před krachem roku 2008.

Součástí ústupků bylo jmenování lorda Jonathana Hilla, člověka zcela oddaného britskému finančnímu sektoru, eurokomisařem pro finanční služby, masivní odbourání regulační legislativy přijaté v reakci na finanční krizi s orwellovským sloganem „nikoli více, ale lepší regulace“ a příslib, že Británie může pro budoucnost uplatnit právo na výjimku z jakékoli další evropské regulace finančního sektoru. Vše důkladně popsala studie Corporate Europe Observatory.

Jinak řečeno sama jednání mezi Británií a Evropskou unií předcházející debatě o Brexitu a referendu posílila moc z řetězu utrženého nadnárodního kapitálu, který má ovšem eminentní zájem právě na tom, aby EU akceschopně působit nemohla. A to ji vnitřně oslabilo.

↗

Dynamika veřejné debaty v Británii se nyní po tragickém úmrtí Jo Coxové změnila. Už jí nedominuje směs protievropských a protiimigrantských předsudků, najednou se základní otázkou stalo: „Kam se poděla britská slušnost?“ Repro DR 

Neoliberálové proti Evropské unii reptávali, že je to „socialistický projekt“, který má zničit kapitalismus regulací. Právě proto, že takovou možnost v sobě má, je nám ovšem sympatická. Má-li se taková možnost naplnit, EU se musí nutně od základu reformovat v duchu politiky, k níž se prolamují nejagilnější výhonky nové evropské levice od Podemos, přes Syrizu až po labouristy Jeremyho Corbyna.

Paradoxem úkolu propracovat se k silné Evropské unii, jež by usilovala o emancipaci od kapitalismu, je skutečnost, že rozhodující střety bude nutné svést na úrovni národních států. EU se v tom ale jistě postupně může stát mnohem větším spojencem, než jakým je dnes. I proto například Janis Varoufakis mluví s takovým zaujetím o nutnosti Evropskou unii udržet a reformovat. Pro novou evropskou levici dnes platí: Kdybychom EU neměli, museli bychom ji vymyslet.

Pokud by Evropská unie ale měla zůstat místem, v němž spolu členské státy soupeří o to, kdo skrze ni uplatní větší díl zájmů svých národních kapitalistů, tak jako tak ji těžko půjde dlouhodobě udržet. Smysl své existence EU obhájí jedině tehdy, bude-li zřetelně sloužit jako nástroj k prosazení cíle, na nějž jednotlivé členské státy samy už stačit nemohou. Změna společenského systému — emancipace od kapitalismu k demokracii — takovým cílem je.

Nevadí, že dnes slouží cíli právě opačnému: takové je zkrátka ve světě rozložení sil. Důležité je, že na rozdíl od jednotlivých národních států může i k prosazení principiálních systémových změn dobře posloužit. Až se k tomu nasbírají síly, nebude třeba nikomu obšírně vysvětlovat smysl starého odborářského hesla: v jednotě je síla. Brexit si tedy už kvůli našim britským přátelům nepřejme, ale faktem zůstává, že Evropské unii by mohl i prospět.