Brexit si nepřejme, ale Evropské unii by mohl i prospět
Jakub PatočkaV debatě o Brexitu se prakticky vůbec nemluvilo o tom, zda jsou přijatelné podmínky, za nichž má Británie v EU zůstat, i pro Evropany. Nemohl by případný Brexit evropské integraci prospět? EU musí mít cíl, na nějž jednotlivé státy nestačí.
Mají Britové zůstat, nebo odejít? Debata o setrvání Británie v Evropské unii se vede i mimo ni prakticky výhradně z hlediska předem definovaných stanovisek obou táborů. Kdo si přeje společnou Evropskou unii, mluví proti Brexitu; kdo si přeje zánik Evropské unie, mluví pro Brexit. Ve skutečnosti jsou ale věci složitější.
Důvod, proč si přejeme, aby Britové v Evropské unii zůstali, je nasnadě a týká se především Britů samých. Nikdo nechce hledět do triumfálním šklebem zkroucených tváří Borise Johnsona či Nigela Farage. Nikdo soudný, nemůže Britům přát, aby lidé, kteří svou dráhu ve veřejném prostoru založili na náruživé propagaci nerovnosti a na rozdmýchávání iracionálních strachů, získali navrch. Proti vystoupení z EU jsou vedle Cameronova křídla Konzervativní strany i britští socialisté a zelení, lidé nám blízcí, jimž přejeme zdar. Potud je to přehledné.
Dynamika veřejné debaty v Británii se nyní po tragickém úmrtí Jo Coxové změnila. Už jí nedominuje směs protievropských a protiimigrantských předsudků, najednou se základní otázkou stalo: „Kam se poděla britská slušnost?“ A tak spousta lidí, kteří byli na vážkách, avšak inklinovali k podpoře odchodu z EU, počala pociťovat takový krok jako projev sobectví, ne-slušnosti. Tak se teď zdá, že Britové přece jen v EU zůstanou.
Pro ně je to zajisté dobře. Ale je to dobře také pro Evropskou unii? První bezprostřední instinkt velí přitakat. Obava, že by odchod Británie z EU byl první kostičkou domina, které spustí rozkladný proud, není bezdůvodná. Pózování jednoho z nejpřihlouplejších českých politiků — a konkurence na tomto poli je velká! — s cedulkou Brexit -> Czexit berme jako možný příslib toho, co by se začalo dít.
Všichni potemníci by vylezli z děr a nadšeně začali oslavovat vizi trhání unie na cucky ve jménu národních zájmů, jež by ovšem vzápětí končily v koutku pod náporem zájmů nadnárodních korporací a také velmocí, jež by v Evropě začaly svádět geopolitické dostihy. Čína, Rusko, Amerika a pádem evropského integračního projektu do nevyzpytatelných vod vržené Německo by tu navzájem soupeřily o vliv. Příznaky toho, jak by taková dystopická budoucnost po možném pádu Evropské unie mohla vypadat, už se objevují.
Považuji za podstatné, v co se změnily plebiscity. Od často demonstrativní funkce, kdy posvěcovaly často už hotové rozhodnutí se nově posunuly k taktéž problematické podobě těsného souboje, kdy může sehrát rozhodující roli každá drobnost či náhoda.
Chápu, že se taková hlasování zamlouvají médiím. Dopředu jasný výsledek by dnes mnoho voličů do volebních místností nepřivedl, takže by mohlo k vyrovnanému souboji překvapivě stejně dojít.
Jedno z velmi jasných referend se odehrálo nedávno ve Švýcarsku. Tam měla velká většina občanů jasno: (Nur) Arbeit macht frei! Ve většině jiných případů dochází k vyrovnaným soubojům, trochu to připomíná ME ve fotbale...
Každé hlasování musí mít svá (rozumná) pravidla a také je mívá. Zároveň je zřejmé, že legitimita rozhodování 50,1% ku 49,9% při účasti 70% nebude velká. Zvláště ne tehdy, když půjde o (prakticky) nevratné rozhodnutí, neřku-li když se bude jednat o několikátý pokus o prohlasování téhož.
Dnes v anketě na stránkách Novinky.cz bylo lidí, kteří by (prý) v Británii hlasovali pro vystoupení, přes 73%. Proč by tito lidé neměli více chuti poslat podobný „hrozivý“ vzkaz výše, než ti, kteří by jim měli oponovat? (Taky to ovšem svědčí o profilu čtenářstva Novinek.) Takhle vzniká šance pro hlučnou menšinu, které by nevadilo, kdyby se jí dostalo zadostiučinění, o otevření pole působnosti nemluvě. Tak to bylo např. po válce, že?
Ostatně občas jsou pořádány i ankety typu „Byli Američané na Měsíci?“ Většinou končívají vyrovnaným výsledkem.
Některé věci jsou moc krásné, ale jen z dálky. V ruce je takové nelze mít. Podobně je to asi i s demokracií. V roce 1989 patřila krátce moc lidu. Bylo třeba zachránit do kapes některých majetek. A pak i moc. A podobně je to s referendy. Proč je neproměnit v málo racionální sázku do loterie?
Lze očekávat, že putinismus postavený na parafrázi neoliberalismu brzy vyhlásí konec putinismu...bych předpověděl.