Prvním muslimským starostou západoevropské metropole se stane labourista Sadiq Khan v Londýně. Rozhodli o tom voliči v britských komunálních volbách. Celkové výsledky v podstatě zreprodukovaly stávající rozložení sil, suverénně nejvíce mandátů opět získali labouristé. Tím pádem žádné z principiálních sporů v dnes mimořádně dynamické britské politice nebyly rozhodnuty a jejich rozřešení se odkládá na parlamentní volby, čili až do roku 2020.

Všechny průzkumy dlouhodobě předvídaly, že se Sadiq Khan, labouristický poslanec parlamentu zvolený v Tootingu, jednom z multikulturních londýnských obvodů, stane v největším městě Evropské unie starostou. To se také stalo, Khan po sečtení druhých hlasů zvítězil s náskokem čtrnácti procent.

Goldsmithovi, který sám jako člověk s minulostí ekologického aktivisty rozhodně není typickým konzervativcem, uškodila kampaň, kterou vedl v rozporu se svými celoživotními postoji etnicky, religiózně, odpudivě rozdělujícím způsobem. Následky na jeho politickou i občanskou kariéru budou patrně trvalé.

Sám Goldsmith se v jejím průběhu vyjádřil, že z ní „není šťastný“. Byl tedy patrně ve vleku stratégů Konzervativní strany. Po sečtení výsledků se stal terčem kritiky ze všech stran, zejména bolestné byly asi četné výhrady od jeho spolustraníků či od jeho sestry Jemimy, podle které její bratr poškodil svůj obraz „ekologicky uvědomělého, nezávisle myslícího“ politika.

Právě fakt, že se Goldsmithovy útoky na Khanovu etnicitu a religiozitu dočkaly mimořádně příkrého odmítnutí i mezi předními britskými konzervativci, lze pokládat za klíčový pro budoucí vývoj britské společnosti i politiky. Těžko si lze představit, že by se někdo pokoušel podobnou rozdělující volební strategii v dohledné budoucnosti opakovat. A lze očekávat, že vítězství liberálního muslima v Londýně může mít příznivé ohlasy i v evropské politice.

Nový londýnský starosta Sadiq Khan byl právníkem v lidskoprávní organizaci a právě díky této své dráze se stal poslancem v jednom z aktivisticky laděných obvodů londýnské Labour Party. Pro jeho liberální názory — podpořil veřejně sňatky osob totožného pohlaví — na něj dokonce nějaký fundamentalistický islámský klerik vyhlásil fatwu.

Chtít ho politicky rámovat jako „pakistánského muslima“ bylo hrubě nekorektní. Fakt, že taková snaha neuspěla, je bolestný i pro Davida Camerona, který proti Khanovi vystupoval podobně jako Goldsmith. Bývalá spolupředsedkyně Konzervativní strany Sayeeda Hussain Warsiová Goldsmithovu kampaň označila za „nechutný omyl, za který strana draze zaplatila prohranými volbami a ztrátou věrohodnosti v otázkách etnicity a náboženství“.

Khanovým kritikům se ovšem nepodařilo odpoutat pozornost od skutečnosti, že především kandidoval s radikálním sociálně-ekologickým programem. Slíbil, že učiní bydlení dostupným pro své spoluobčany i za cenu razantních opatření, a slíbil také, že na čtyři roky zmrazí ceny veřejné dopravy. Slíbil, že Londýn bude vzorem v tom, jak města mohou zvládat klimatické změny, řekl, že chce být „nejzelenějším starostou, jakého kdy Londýn měl“. To ostatně o sobě tvrdil v kampani i Goldsmith.

Khan se stal labouristickým kandidátem na londýnského starostu díky zásadnímu posunu strany doleva po vítězství Jeremyho Corbyna v souboji o vedení Labour Party. Ale nevyhrál pro Corbyna a nevyhrál ani díky němu. Je to osobitý fenomenální politický talent a už se dokonce i objevily předpovědi, že se může stát Corbynovým nástupcem.

Přes slušný výsledek labouristů spory o Corbynovu politiku trvají

Volilo se ale nejen v Londýně, nýbrž v celé Británii. Kompletní výsledky budou jasné až v pondělí, základní tendence jsou nicméně jasné už nyní. Výsledky jsou paradoxní v tom, že žádný zřetelný vývoj nenastal, ale přitom se stvrdilo, že anglická politika je v  dynamickém pohybu.

Nikdo nijak zvlášť nezískával, nikdo nijak zvlášť neztrácel, prohlubovala se pluralita výsledků a je jasné, že v Británii znova vzroste volání po zavedení poměrného systému. Mnozí budou tvrdit, že tváří v tvář otřesné Cameronově vládě, nikoli nepodobné v českých poměrech vládě Nečasově, byl Corbyn povinen mandáty získávat. To se ale nestalo.

Labouristé ztráceli ve Skotsku i ve Walesu. Kromě Londýna se jím nepodařil žádný zaznamenáníhodný průlom. Celkově ale výsledky potvrdily, že labouristé si na komunální úrovni udržují velkou převahu, získali 939 zastupitelů oproti 535 konzervativním. O nové Corbynově, radikálně levicové, politice se tedy rozhodne až ve volbách parlamentních v roce 2020.

Nejvarovnější jsou z toho hlediska volební výsledky ze Skotska, kde kdysi bývali labouristé jasně dominantní silou. Letos ale ve volbách do skotského shromáždění, tak zvaného Holyroodu, propadli po více než sto letech až na třetí místo, když je předstihli konzervativci vedení charismatickou „ženou z lidu“ Ruth Davidsonovou.

Podle lidí z okruhu Davida Camerona labouristé prodělali „katastrofickou noc“. Corbyn naopak tvrdí, že labouristé uhájili proti obrovské negativní kampani svoje. Navíc poukazuje právě na výsledek z Londýna, kde labouristé střídají konzervativce po osmi letech.

Předseda labouristů celkově výsledky přivítal jako úspěch: „Slyšeli jsme ze všech stran, že budeme ztrácet po celé Anglii. To se nestalo, držíme se a na mnoha místech jsme posílili. Je jasné, že ve Skotsku nás čeká spousta práce. Půjdeme s vámi ruku v ruce a pomůžeme vám vrátit labouristům ve Skotsku sílu, kterou tradičně měli.“

Británie je v pohybu. Čeká ji také pro všechny zásadní referendum. Rozpolcenost v hodnocení výsledků regionálních výstižně ilustrují komentáře v Guardianu. Zatímco podle Jonathana Freedlanda se potvrdilo, že labouristé pod Corbynovým vedením nejsou na cestě k parlamentní většině, Hugo Younge naopak tvrdí, že výrazně levicový předseda labouristů uspěl a „představa, podle níž Corbyn odradí středostavovské voliče, je výsledkem voleb zcela zdiskreditována“.