Parlamentní volby v Británii jsou vzdálené dlouhé čtyři roky a většina mezinárodní pozornosti se letos bude upírat na připravované referendum o vystoupení z Evropské unie. Začátkem května se však uskuteční ještě jedno, dost možná srovnatelně důležité hlasování, které rozhodne o příštím směřování klíčové evropské metropole.

Význam Londýna pro Británii i pro Evropu není možné přecenit — a jak ukazují statistiky, ve skutečnosti od osmdesátých let neustále stoupá. Zatímco jiná a kdysi bohatší britská města upadají, hlavní město se rozrůstá jak ekonomicky, tak počtem obyvatel: více než osmimilionový Londýn v současnosti představuje téměř čtvrtinu celého britského HDP. Ekonomická váha zkombinovaná se symbolickým významem bývalého centra největšího světového impéria dává tušit, jak zásadní je volba starosty a dozorujícího zastupitelstva pro hlavní britské politické strany.

A pro jednu z nich obzvlášť.

Pomyslně osudový bude květnový střet pro Labour Party a jejího nového předsedu Jeremyho Corbyna, který jednoduše musí dokázat, že svým radikálním programem dokáže oslovit dostatek voličů — a že se mu strana mezitím nerozpadne pod rukama. Od jeho volby v září minulého roku jsou totiž labouristi v jakési permanentní studené válce mezi Corbynovým „rudým“ táborem a „blairisty“ toužícími po středové politice bývalého ministerského předsedy.

Prohra v Londýně by Corbyna přivedla do velmi nepříjemného postavení. Mnoho blairistů vykládá místní volby přímo jako referendum o svém předsedovi a jeho okolí. Slovy předního centristy a poslance Tristrama Hunta: „Londýn je labouristické město. Takže se oprávněně očekává, že vedení strany ho dokáže získat.“

Význam londýnského klání pro levici nezdůrazňují přitom jen frustrovaní blairisté, ale i Corbynovo vlastní křídlo. A to právě proto, že všeobecné volby jsou v politickém nedohlednu, takže Londýn je pravděpodobně to nejdůležitější místo, kde může obrozená levicová politika demonstrovat svou funkčnost.

„Naši oponenti rádi malují temné obrazy toho, jak by země vypadala pod vládou Labour Party,“ napsala pro New Statesman vlivná členka Corbynova křídla a londýnská zastupitelka Fiona Twycrossová. „Výhra v Londýně nám dá příležitost tento mýtus rozptýlit a demonstrovat úspěch, jakého je možné dosáhnout s labouristickým politikem vládnoucím ve prospěch většiny a nikoli jen několika jednotlivců.“

Současný starosta a noví kandidáti

Čistě teoreticky by pro Labour Party nemělo být vítězství v hlavním městě problém — Londýn je tradičně levicové město a její popularita tu ve skutečnosti roste, což se ukázalo v nedávných parlamentních volbách. Zatímco strana v celostátních číslech ztrácela, rekordně posílila právě v metropoli, kde získala navíc sedm poslaneckých mandátů.

Jenže je tu jedno ale a jmenuje se Boris Johnson. Dlouholetému starostovi se podařilo v roce 2008 vyhrát s kampaní „jiného“ konzervativce, otevřeného modernímu světu a moderním tématům (například ekologie) a zároveň vzdáleného typickým stranickým půtkám. Vtipný, dobře zapamatovatelný a tak trochu lidový Johnson učaroval nejen obyvatelům hlavního města, ale i Británii, a brzy se stal vůbec nejpopulárnějším politikem. Když loni kandidoval do parlamentu, snadno dosáhl na dvojnásobný výsledek proti svému nejbližšímu konkurentovi.

Právě kvůli zkušenosti s charismatickým a netradičním konzervativcem Johnsonem se labouristi rozhodli letos nominovat Sadiqa Khana, možná nejnadějnějšího stranického politika oplývajícího silným šarmem a ještě silnějším osobním příběhem.

Šestačtyřicetiletý Khan je, jak v kampani rád zdůrazňuje, z chudé přistěhovalecké rodiny. Má sedm sourozenců a jeho otec pracoval jako řidič autobusu. On sám se však vypracoval, vystudoval práva a ve své praxi se věnoval tématům jako diskriminace, zneužití pravomocí bezpečnostních složek či ochrana zaměstnanců. Zastupoval zájmy slabších v celé řadě důležitých kauz, vysloužil si všeobecný respekt a nakonec se stal na krátký čas i ministrem. Khanova kandidatura má zkrátka obrovský symbolický potenciál.

Zac Goldsmith, kandidát pravice, sice také není úplně typický konzervativec — jako uznávaný novinář a aktivista léta šéfoval časopisu The Ecologist. Jako většina jeho spolustraníků ale pochází z velmi vlivné rodiny, samozřejmě absolvoval Eton a vlastní majetek ve výši zhruba deseti miliard korun.

Goldsmith nemůže konkurovat Khanovu energickému stylu, a jelikož postrádá Johnsonovo charisma, sází aktuálně spíše na negativní kampaň, ve které straší „radikálním a kontroverzním“ Khanem stejně, jako na národní úrovni straší konzervativci „rudým“ Corbynem. V konzervativní kampani se dokonce objevují obzvlášť podpásové narážky na Khanovu víru, když dobrovolníci roznášeli po jižním Londýně letáčky strašící „muslimem“. Což může mít mezi jistými kruhy úspěch: zhruba třetina Londýňanů v posledním průzkumu deklaruje, že by nechtěla muslima za starostu.

Spojení s Corbynem a muslimská víra ve vypjaté mezinárodní atmosféře jsou v každém případě dvě potenciální slabiny, se kterými se bude muset labouristický kandidát vyrovnat. Svou podporou Corbynovi a jeho sociální agendě se Khan netají, ostatně patřil mezi několik málo poslanců, co zaštítili jeho kandidaturu do čela strany. Dává však veřejně najevo, že v některých otázkách (jaderný arzenál) zaujímá méně radikální stanoviska a zdůrazňuje svou náklonnost podnikatelům a byznysu vůbec. Jakoukoli souvislost osobního vyznání s extrémismem pak rozptyluje ostrými výroky dovnitř vlastní komunity — islámský radikalismus například označil za „rakovinu“.

Je vůbec těžké Khana obviňovat z nábožensky motivovaného radikalismu, když vystupuje jako otevřený feminista a bojovník za práva LGBT komunity. Průzkumy zatím naznačují, že se ho voliči neobávají: před konzervativním oponentem má zhruba desetiprocentní náskok, který se s blížícím se hlasováním zvětšuje.

Do voleb samozřejmě zbývá ještě dost času a hodně se může změnit — voliči budou bedlivě sledovat televizní debaty a hlavně konkrétní programy obou nejdůležitějších kandidátů s ohledem na palčivá témata, jako je dostupnost a cena bydlení a veřejné dopravy. Vítězství Sadiqa Khana by ale bylo v mnoha ohledech přelomové. V Labour Party i mimo ni by se potvrdilo, že Corbynova „revoluční“ agenda má reálnou naději na úspěch a Londýňané by zase ukázali, že nepodléhají extrémistickým náladám a jsou připraveni zvolit do čela nejdůležitějšího města v zemi muslima a potomka přistěhovalců.

Právě v současné době by to byl důležitý vzkaz nejen dovnitř Británie.