Revoluce u labouristů? Počítejme, že dorazí i k nám
Jakub PatočkaV jedné z nejdůležitějších evropských sociálně demokratických stran právě probíhá malá revoluce, která do jejího vedení může vynést zásadového, důsledně levicového politika Jeremyho Corbyna. V čem pro nás mohou být britské děje inspirací?
Vzestup Jeremyho Corbyna z pozice absolutního outsidera do role největšího favorita na předsednictví britských labouristů je jedním z nejpodivuhodnějších úkazů v současné evropské politice. Co se v Británii odehrává, je součástí obrození skutečné levicové politiky v Evropě. Jedná se o děj, který může být velkou inspirací i pro nás. V každém případě z něj lze čerpat mnohá poučení.
Šestašedesátiletý Jeremy Corbyn je veteránem britské levicové politiky. V polovině osmdesátých let se účastnil hornických protestů, z odborářského prostředí ostatně sám vzešel. Mezi labouristy patřil k principiální socialistické levici, takže ho pozdější vývoj zanesl na úplný okraj britské — i labouristické — politiky.
Poslanec reprezentující v parlamentu od roku 1983 nejmenší londýnský (a tudíž i britský) volební obvod Islington North do souboje o nástupnictví Eda Millibanda vstoupil až jako poslední, doslova pět minut před dvanáctou. K nominaci je zapotřebí pětadvaceti podpisů poslanců Labour Party a mnozí jej podpořili bez záměru hlasovat pro něj; jen proto, aby „v diskusi bylo zastoupeno kompletní spektrum názorů“. Shromáždit pětadvacet podpisů se mu podařilo v poslední možný den.
Corbyn byl původně pokládán za úplného outsidera, labouristický establishment si jeho vítězství vyloženě nepřeje. Sázkové kanceláře na jeho vítězství vypsaly vyšší kurz, než jaký se vyhlašuje na vítězství Zbrojovky Brno v české fotbalové lize. To se ale velmi rychle změnilo, protože na podporu Corbynova zvolení předsedou labouristů se vzedmulo mohutné sociálně-politické hnutí.
Corbyn zaplňuje obrovské sály, předvčerem si jej přišlo poslechnout tisíc lidí v Birminghamu, v sobotu patnáct set v Liverpoolu a včera se mu dostalo přijetí rockové hvězdy v jeho domovském Londýně. Přišlo 2500 lidí, osobně ho přišel podpořit rocker Brian Eno, a Corbyn po svém vystoupení v sále mluvil k těm, kteří se nevešli dovnitř, ještě jednou na ulici z přistavené hasičské stříkačky.
Corbynovým programem je proměnit labouristy v britskou Syrizu
Ještě zajímavější nežli počty sympatizantů, mezi nimiž budí skromně a střídmě vyhlížející drobný muž nadšení popisované britskými médii jako Corbynmánie, je politická vize, pro níž získává takovou podporu. Jedná se o důsledný sociálně-demokratický program z éry před blairovskými kompromisy s neoliberalismem.
Corbyn nabízí radikální levicovou alternativu k politice škrtů: masivní dotace do veřejného bydlení dostupného mladým rodinám, spravedlivé daně, které zásadně přenesou zátěž na korporace a bohaté, zestátnění železnic a dalších strategických služeb, veřejnou investiční banku, která podpoří ekonomiku státními — mimo jiné zelenými — investicemi, podstatné zvýšení minimální mzdy, důsledný ekologický program, zrušení školného, opuštění vojenského jaderného programu, posílení odborů, ukončení odmítavé rétoriky vůči imigrantům. Je to de facto program proměny labouristů v britskou Syrizu.
Jeho tři protikandidáti, Liz Kendallová, Yvette Cooperová a Andy Burnham, do diskuse o tom, proč labouristé nečekaným, šokujícím způsobem prohráli předcházející volby, vstoupili s kritikou Eda Millibanda zprava. Podle nich bylo chybou labouristů rozejít se s Blairovým dědictvím. Domnívají se, že labouristé prohráli volby proto, že v klíčových obvodech nezískali nerozhodnuté středové voliče, kteří se přiklonili ke konzervativcům.
Právě v takové atmosféře se nesly první reflexe debaklu labouristů po volbách. Vedly například i k tomu, že přechodná předsedkyně labouristů Harriet Harmanová doporučila, aby se k drakonickým škrtům konzervativců labouristé v hlasování pouze zdrželi. Předsedkyně Skotské národní strany Nicola Sturgeonová toho využila k prohlášení, že jedinou skutečnou opozicí v parlamentu zůstala její strana. Jediný z kandidátů na předsedu labouristů, který lavírování své strany jasně odmítl a hlasoval proti, byl Corbyn.
Co se týká onoho bláznivého hlasování předsednictva po vyhraných nevyhraných volbách, kdy se část vedení ČSSD pokusila odvoláním předsedy z vyjednávacího týmu spáchat politickou sebevraždu, měli bychom si z toho vzít poučení, že nejpodstatnější volby pro politickou stranu není tvorba kandidátních listin, ale volby funkcionářů. Milana Chovance si opravdu jen stěží dokážu představit jako představitele nových větrů, ale nesmíme zapomínat na to, že až vlna, která se zvedá, nakonec dorazí i k nám, mělo by jít nejen o zásadní změny na palubě, ale i o to, aby ČSSD tu vlnu přečkala. Je to podle mne lepší varianta než lepit jinou bárku.
Nejhorší, k čemu by ale mohlo dojít, je chápat politiku jako boj dobra se zlem. To je cesta do pekel. Jistě, občas se situace vyostří a je potřeba se postavit jednoznačně na něčí stranu. V takové chvíli je dobré pozorovat, jak se kdo chová a zapamatovat si to pro další personální rozhodování. Ale bez hledání kompromisů a odpouštění kajícníkům se neklientelistická politická strana dříve nebo později rozsype. Pokud se nám Chovanec nelíbí, musíme prostě Sobotkovi vygenerovat ze svých řad lepšího kandidáta na prvního místopředsedu. Protože pokud se nějaký Tsipras nebo Corbyn v Česku objeví je jen jedna strana mince. Pokud tu nebude mít dost příznivců schopných ho podpořit, nebude to nakonec k ničemu.
1)Corbyn se ještě nestal vůdcem labouristů,2) Labour pod jeho vedením ještě nevyhrála volby 3)žádná vlna autentické sociální demokracie k nám zatím nedorazila.
To první se možná stane, to druhé spíš asi ne, a co pak bude s tím třetím?
A co? Tak nevyhraje, vytvoří alternativu. Budou ho čekat čtyři tvrdé roky, ve kterých bude muset prokázat houževnatost své pozice, vytvořit spojenectví, prolomit současná schémata volebního chování Britů upevňována medií a stády akademických institucí. Nic z toho se nemusí podařit, může kdykoliv prohrát -- ale Labour prohraje určitě, když dnes neudělá první krok ze začarovaného kruhu: "náš politický kurs vedl k porážce, ale protože jsme byli poraženi, nesmíme v ohrožení experimentovat a měnit svůj politický kurs." A Corbyn je jediný, kdo má šanci ten krok udělat.