Se Seamusem Milnem, zástupcem šéfredaktora Guardianu jsme mluvili v moderní redakci legendárního deníku kousek od londýnského King’s Cross. Bylo krátce po volbách, které skončily šokujícím vítězstvím konzervativců, a Guardian měl krátce před změnou šéfredaktora. To stanovilo témata: mluvili jsme především o perspektivách britské levice a úloze médií.

Milne je jedním z nejpoutavějších komentátorů současnosti. Syn bývalého ředitele BBC, jehož odchod si vynutila Margareta Thatecherová, je nositelem nejlepších tradic humanistické britské levicové žurnalistiky. Píše často o mezinárodní politice, zpravidla ostře kriticky.

V našem rozhovoru trpělivě vysvětloval, formuloval přesně a pronikavě jako ve svých sloupcích, ale po hodině našeho vyptávání na taje britské politiky dal sám průchod svým novinářským instinktům a obrátil úlohy: sám se začal vyptávat nás na situaci v české politice. Chtěl vědet, co je zač Zeman, co Babiš a co přežívá ze slavných tradic české meziválečné levice či roku 1968.

V Guardianu den před naším rozhovorem vyšel nekrolog Alice Teichové, historičky ekonomie, která v Anglii po roce 1968 nalezla svůj nový domov. Milne samozřejmě neslyšel rád, že k tradicím roku 1968 se v české politice fakticky nikdo dvakrát nehlásí, ale shodli jsme se, že česká i britská politika stojí před podobnými úkoly, v nichž se i na něj bude navazovat: úkolem je zformulovat levicový program, který skutečně změní sociální a ekonomické poměry, a získá širokou podporu politické veřejnosti.

Mluvili jsem krátce po volbách, čili labouristé se teprve začali otřepávat z volebního fiaska, a debata o tom, kdo by měl po Milibandovi stranu převzít se teprve začala rozbíhat. Zdálo se, že ji zcela ovládnou blairisté a strhnou stranu zpátky doprava. Milne předvídal, že by to mohlo způsobit rozštěpení labouristů, mohlo by je to existenčně ohrozit.

Do boje o předsednictví tehdy ještě nevstoupil Jeremy Corbyn, s jasně levicovým programem, který se během dvou měsíců, jež následovaly, rychle proměnil z outsidera ve zcela překvapivého favorita volby. Seumas Milne ovšem v našem rozhovoru vlastně vše, z čeho Corbynův překvapivý vzestup vychází, popsal a předvídal.  

Jak je možné, že jste v Británii zase skončili s konzervativní většinou?

Za všeho nejdřív je třeba říct, že většina Britů současnou vládu nepodporuje. Volby od voleb se tu vítězná strana opírá o čím dál nižší počty hlasů. Tony Blair v roce 2005 zvítězil s hlasy 35 % voličů, konzervativci letos s méně než 37 % voličů. Účast byla 66 %. Takže reálně získali podporu 24 % registrovaného elektorátu.

Zhruba sedm milionů dospělých se jako voliči ani neregistrovali. Cameronova vláda má sice většinu v parlamentu, ale reálnou voličskou podporu pětiny populace. To je příznak čehosi, co asi nemůže vydržet.

Vítězné strany přitom samozřejmě nemají sebemenší zájem takový systém změnit. Před dvěma lety se tu konalo referendum o alternativním volebním systému. Návrh ale byl jen špatným kompromisem mezi systémem poměrným a většinovým. V referendu utrpěl docela těžkou porážku. Asi ještě nějaký čas tedy budeme muset žít s tím, co tu máme.

Před volbami panovala obecně shoda, že žádná strana nezíská většinu. Dlouhodobě se spekulovalo o různých koalicích. Výsledek proto přišel jako naprostý šok. Čím si to, že konzervativci nakonec vyhráli s takovou převahou, vysvětlujete?

Šok pro všechny to byl proto, že předvolební průzkumy veřejného mínění konzistentně předvídaly jiný výsledek. Prakticky všechny předvídaly parlament bez jasné většiny a velmi těsný rozdíl mezi labouristy a konzervativci. Tak to bylo až do poslední chvíle před volbami.

Zajímavé je, že docela dost věcí v průzkumech vyšlo: UKIP předpověděly přesně, zelené přesně, Skotsko měly správně i kolaps liberálních demokratů. Jedinou věcí, ve které se opravdu hrubě zmýlily, byl výsledek dvou hlavních stran.

Existuje několik teorií, proč se to stalo. Jednou z nich je tradiční britský problém, „plachých konzervativců“. To jsou lidé, kteří volí konzervativce, ale ostýchají se to veřejně přiznat. Agentury pořizující průzkumy předvolebních preferencí nicméně tvrdí, že tohle během posledních dvaceti let už zapracovaly do své metodiky.

Další pokusem o vysvětlení je teorie „líných labouristických voličů“. To zase mají být lidé, kteří agenturám řekli, že budou volit labouristy, ale pak se neobtěžovali k volbám přijít.

Poslední teorií je přesun voličů od labouristů ke konzervativcům v poslední chvíli před volbami. Na tom může leccos být, protože předvolební debatu v posledních dvou týdnech před volbami ovládla posedlost představou, že tu vznikne parlament bez jasné většiny. Což se spojilo se strachem, že většinu nepůjde sestavit bez podpory skotských nacionalistů.

Mobilizovalo se tak, aby se toho lidé báli. Většina médií, zejména velká většina tištěných médií, zde výrazně straní konzervativcům. Jejich nenávist k labouristům vedeným Edem Milibandem byla taková, že to přerostlo v hysterickou propagandistickou kampaň.

Přitom kdyby volby dopadly tak, jak se předvídalo, to jest nějakou vládou labouristů, která by ke své většině potřebovala hlasy skotských nacionalistů, zelených, možná liberálních demokratů či Plaid Cymru (to je regionální velšská strana), odráželo by to přání politické veřejnosti mnohem věrněji než to, co tu máme dnes.

Když to shrnu, proč se průzkumy tak hrubě zmýlily, nedokážeme přesně říct. A protože možných výkladů je více, lidé si do toho vkládají své agendy a politické preference.

Mezi labouristy je například celá řada přívrženců Tonyho Blaira a dalších lidí vpravo od Milibandova vedení, kteří se snaží debatu o příčinách porážky ovládnout. Tvrdí, že ji zapříčinila příliš levicová politika Eda Milibanda.

A podle vás tomu tak je?

Z toho, co dnes víme, se nezdá, že by tomu tak bylo. Spíše se to jeví tak, že problémem byla ztráta hlasů příliš mnoha směry: doleva ke skotským nacionalistům a k zeleným, ale i doprava k UKIP. To je sice strana pravicových populistů, ale snaží se zalíbit sociálně slabším lidem, které ohrožuje ekonomická globalizace, vykořisťování práce migrantů a podobně. Mnozí z voličů UKIP jsou svými sociálně-ekonomickými charakteristikami jasní levicoví voliči, ale doprava je táhne nacionalismus a vztah k migrantům.

Jak tyhle rozpadlé dílky poslepovat, je samozřejmě nesnadná otázka. Ale nejsilněji hned od voleb začaly znít hlasy, které tvrdí, že hlavní problém byl v pohybu příliš nalevo, což — mimochodem — vůbec není pravda; program labouristů nijak vyhraněně levicový nebyl. A politické návrhy, jichž by se chtěli labouristé věrní Blairovu dědictví zříct, patří k nejpopulárnějším mezi voliči.

Seumas Milne patří k nejpoutavějším novinářům současnosti. Foto Palestine Project

Jakou roli hrála média?

Zásadní. V Británii jsou média poplatná pravici, podobně jako skoro všude na světě, což je dané tím, kdo je vlastní. A dokonce i v médiích, která jsou blízká labouristům, dominují lidé blízcí blairistické pravici.