↗

Na novinářském festivalu v Perugii jsme společně hovořili mimo jiné o situaci našeho kolegy Juliana Assange, s nímž Rusbridger jako šéfredaktor Guardianu spolupracoval: „Různí právní experti a všemožní lidé, kteří rozumí právu víc než já, tvrdí, že pokud by byl Assange odsouzen, mělo by to vážné a škodlivé důsledky pro novinářství všude ve světě. Myslím, že lehkovážný přístup mainstreamových médií ve věci Assange by měl skončit, protože jeho situace ohrožuje zájmy profese jako takové.“ Foto Zuzana Vlasatá, DR

Guardian v době, kdy jste jej vedl, byly podle mě vůbec nejlepší noviny naší éry. Vždycky jsem se vás chtěl zeptat, proč jste z něj vlastně odešel?

Z Guardianu jsem odešel proto, že jsem se nechtěl dostat do situace, kdy by lidé měli pocit, že přesluhuju. Byl jsem v pozici šéfredaktora dvacet let, udělali jsme myslím spoustu skvělých věcí. Ale měl jsem dojem, že už by se mohli mnozí začít ošívat, proč tam ještě zůstávám. Když jsem oznámil, že skončím, na mé místo se hned přihlásilo pět vynikajících lidí.

Druhá věc je, že je to mimořádně náročná práce. Když ji děláte dennodenně, ani si neuvědomujete, jak je vyčerpávající. Neustále vás zaplavuje adrenalin a nemáte ani čas podívat se na sebe sama z odstupu. Myslím, že teprve rok poté, co jsem z Guardianu odešel, jsem znovu začal cítit, že jsem to já.

Pak jste několik let působil v Oxfordu. Ale i odtud jste odešel. Proč?

Myslím, že jsem na univerzitě odvedl svou práci, otevřeli jsme možnost studovat pro desítky lidí, kteří by jinak nemohli. To mi připadá jako radikální změna, a víc toho udělat podle mě z mé pozice nešlo. Nadto mě znovu začal přitahovat magnetismus novinářství. Takže když se objevila možnost redigovat Prospect, přijal jsem ji.

Alan Rusbridger

je britský novinář. V letech 1995 až 2015 byl šéfredaktorem deníku The Guardian. Během své éry vytvořil se svými spolupracovníky internetovou verzi novin, která se stala celosvětovou novinářskou organizací s newsroomy na východním i západním pobřeží USA a v Austrálii a dnes je jedním z nejrespektovanějších světových internetových deníků. Guardian se pod jeho vedením stal v řadě ohledů novinářským vzorem, mimo jiné díky prvotřídní práci na tématu klimatických změn.

Guradian během jeho éry vynikl také řadou prvotřídních a světově proslulých investigací. Mimo jiné publikoval materiály WikiLeaks či dokumenty propašované whistleblowerem-oznamovatelem Edwardem Snowdenem. Po svém odchodu z Guardianu byl v letech 2015-2021 ředitelem Lady Margaret Hall na Univerzitě v Oxfordu, kde otevřel studijní program pro děti ze znevýhodněných sociálních poměrů. Od roku 2021 je šéfredaktorem politicko-kulturního měsíčníku The Prospect.

Je členem sboru porotců Evropské novinářské ceny, kterou sám dříve za práci na zveřejnění Snowdenových dokumentů obdržel. Je také nositelem Right Livelihood Award, někdy označované jako Alternativní Nobelova cena. Vydal tři knihy pro děti. A vydal také dvě knihy věnující se novinářství, Breaking News (2018) shrnující jeho éru v Guardianu a News: And How To Use It (2020).

Překvapilo mě, že ač jste po celý život vystupoval proti paywallu, platební bráně k obsahu, v Prospectu ho máte.

Máte pravdu. Nicméně mám za to, že každá novinářská organizace si musí najít svůj obchodní model, který jí bude vyhovovat. Myslím, že paywall by nebyla dobrá cesta pro Guardian. To jsou noviny s mezinárodním čtenářstvem — dvě třetiny čtenářů jsou v zahraničí. A mnozí z nich nejsou nijak bohatí. Myslím, že je důležité, aby měli přístup ke kvalitnímu zpravodajství. Model, který se zavedl, je podle mne pro Guardian optimální.

Ale malý časopis, jako je Prospect, potřebuje několik tisíc lidí, kteří si jej budou kupovat. Čili ekonomické principy toho, co děláme, jsou jiné. Ale také sama podstata práce je jiná.

Jsem přesvědčen, že svět potřebuje elementární sdílenou zpravodajskou základnu, informace, fakta, na nichž se všichni shodují. O nich se potom dá debatovat. A to děláme v Prospectu, vydáváme komentáře. Není to tak podstatné pro základní krevní oběh demokracie, jako spolehlivé věrohodné zpravodajství.

Ano, to říkáte ve svých knihách, že bez všeobecně dostupných kvalitních informací, na nichž se všichni mohou shodnout, se demokracie nemůže udržet. Problém, který v knihách tak barvitě popisujete a který se dnes obecně řeší, spočívá v tom, že tradiční model financování kvalitního zpravodajství zkolaboval. Lidé se snaží najít různá řešení, dotační prostředky z nadací, drobné dary čtenářů. Ale je zjevné, že nic z toho principiálním řešením nemůže být. Jsou jím tedy veřejné peníze?

Především si myslím, že si stále více lidí začíná uvědomovat, jak velkým problémem je, když společnost ztratí povědomí o tom, co je pravda a kde jsou její věrohodné zdroje. Vzniklo chaotické prostředí plné dezinformací. A to se nyní ještě zásadně zhorší s nástupem umělé inteligence.

Myslím, že lidé z toho začínají mít hrůzu, možná ještě ne dostatečně velkou, ale spějeme k bodu, kdy se začne reálně řešit, co s tím udělat. Pokud je pro společnost zásadní, abychom se shodli na základních faktech — klima je nejjasnější případ, kde je to zapotřebí — pak musíme podniknout kroky, abychom do takového stavu dospěli.