Je docela dobře možné, že už si na Juliana Assange ani nepamatujete. Z veřejného prostoru zmizel před jedenácti lety, nejprve do klaustrofobického útočiště na ekvádorské ambasádě a poté, o necelých pět let později, do přísně střeženého vězení Belmarsh. Sejde z očí, sejde z mysli.

To se ale může zanedlouho změnit, neboť Assange vede poslední bitvu u londýnského Nejvyššího soudu, kde se snaží zabránit svému vydání do Spojených států. Tam by mu hrozilo, že zmizí znovu, tentokrát ve federálním vězení a na velmi dlouhou dobu. Proč by nás to mělo zajímat?

Věru není málo lidí, které to nezajímá. Nemají Assange rádi — a je třeba přiznat, že jeho schopnost zbavovat se přátel a vyrábět si nepřátele je mimořádná. Mnozí v médiích navíc mají za to, že Assange není „opravdický“ novinář, a proto na jeho obranu nehnou prstem. Někteří mu nikdy nezapomenou jeho roli při zveřejnění informací o kampani Hillary Clintonové v roce 2016 a viní ho, že se nechal použít Putinem.

A pak jsou tu lidé vyznačující se dojemnou důvěrou v odlehlá zákoutí západních demokracií, kteří pohrdají všemi, kdo by do nich chtěli nahlížet. Ostatně James Bond je značka, kterou zná celý svět, byť realita může být někdy bližší filmu Po přečtení spalte bratří Coenů.

Nikdy nezapomenu na to, jak jeden úctyhodný šéfredaktor v době, kdy vrcholila odhalení zprostředkovaná Edwardem Snowdenem, napsal: „Pokud tajné služby trvají na tom, že zveřejnit něco není ve veřejném zájmu…, kdo jsem já, aby se s nimi o tom přel?“ Jinými slovy: věřte svému státu. A pokud řekne: „Skoč!“, ptejte se jen: „Jak vysoko?“

Ale proč bychom měli státu věřit? Vždyť stát — jako bychom ho neznali — se často v mnoha zásadních věcech mýlí. A nevyhnutelně to platí i pro tajné či bezpečnostní služby.

Dovolili byste policii nebo tajným službám, aby sledovali vaši veškerou komunikaci a kroky? Nikoli, pokud jste četli cokoli z Orwella. Už jste zapomněli na všechny zpravodajské lapsy a veletoče, které provázely americkou a britskou politiku před katastrofickým útokem na Irák v roce 2003? Vážně?

Nevšimli jste si všech prokázaných obvinění z mučení a únosů po 11. září? Unikla vám zjištění o nezákonných odposleších, jež přinesly informace vynesené Edwardem Snowdenem? Krčíte rameny, když čtete o policii nebo zpravodajských službách, jejichž agenti infiltrují protestní hnutí, v nichž se pak chovají způsobem, kvůli němuž jsou už mnoho let vyšetřováni?

Jinými slovy, bezpečnostní a zpravodajské služby — navzdory vší jejich dobré a nezbytné práci — je třeba monitorovat a kde je toho třeba, tam je i volat k zodpovědnosti. Tím spíše, že mají ohromnou moc nad životy jednotlivců, někdy rozhodují dokonce o životě a smrti. Jenomže jakékoli snahy o veřejnou kontrolu skrytějších částí státního aparátu, jež se navíc obrňují čím dál restriktivnější bariérou zákonů a trestů, jsou čím dál obtížnější.

Je třeba si připomínat, kolik mimořádně cenné práce vykonali ve veřejném zájmu oznamovatelé-whistlebloweři: pomysleme na Daniela Ellsberga, Clivea Pontinga, Chelsea Manningvou, Thomase Drakea, Katharine Gunovou či Edwarda Snowdena. A pak jsou tu zvláštní hybridní odrůdy jako Assange — dílem aktivista, dílem novinář, dílem vydavatel, dílem hacker.

Každého z nich provází příběh s podobnou osnovou. Každý z nich byl nejprve představiteli státní moci odsuzován jako zrádce a vyvrhel. Teprve pak nastalo nějaké přehodnocování: poroty je osvobozují, veřejné mínění se mění, prezidenti, z odstupu, mírní jejich tresty. A nakonec přichází vykoupení: natáčejí se podle nich hollywoodské filmy, dostává se jim ocenění za jejich odvahu. Když Daniel Ellsberg vloni zemřel, těšil se už statusu ikony, člověka, který v pravý čas učinil to, co bylo potřebné a správné.

Takže k Julianu Assangeovi. Jistěže ho nenávidí. Jistěže z něj chtějí udělat odstrašující případ. Jistěže nikdy nepřipustí, že na odhaleních Wikileaks o afghánské a irácké válce bylo jen zrnko veřejného zájmu. Jistěže by si přáli, aby jakékoli snahy o veřejnou kontrolu tajných služeb ustaly.

Austrálie, Velká Británie i Spojené státy se v posledních letech různými způsoby pokoušely zásadně znesnadnit život lidem, kteří vynesli na světlo nějaká „státní tajemství“. Udílely se delší tresty, kriminalizuje se právo vlastnit, natožpak publikovat utajované skutečnosti, vyhrožuje se postihy ve snaze předejít jejich publikaci, volá se po zavedení práva špehovat novináře i jejich zdroje, aktivisté a další osoby, které by mohly představovat „riziko“, jsou vystaveni pronásledování.

A nyní chtějí dostat Assange. Možná je v tom povzbuzuje i nedosti rozhodné zastání, jehož se mu dostává od mezinárodní novinářské komunity. Je tedy nejvyšší čas se probrat a začít bít na poplach.

„Pokud obžaloba uspěje,“ říká James Goodale, „investigativní novinářství postavené na utajovaných informacích utrpí v podstatě smrtící ránu.“ Goodaleovi je dnes devadesát a zasluhuje, abychom mu pečlivě naslouchali, protože v roce 1971 vedl obranu New York Times po publikaci takzvaných Pentagon Papers, původně utajovaného svazku, který vynesl Daniel Ellsberg a který odhalil pravou tvář války ve Vietnamu. Ano, ano, právě o tom vznikl hollywoodský film s Tomem Hanksem a Meryl Streepovou. Čas je mocný čaroděj.

Nuže, měl by být Assange, australský občan, vydán do Spojených států? Uvažme jiný scénář. Americká novinářka působící v Londýně by se začala zabývat indickým jaderným programem. Její zprávy by zjevně porušovaly zákon o utajovaných skutečnostech z roku 1923. Indie by ji chtěla trestně stíhat s nadějí, že se ji podaří zašít na dlouhou dobu — pour décourager les autres.

Dokážete si představit okolnosti, za nichž by se tato americká novinářka ocitla v letadle Air India do Dillí? Jistěže ne: žádná americká vláda by to nikdy nepřipustila. Tak proč — když dokonce i australský premiér, Anthony Albanese, dal jasně najevo, že podle něj nastal čas propustit Assange na svobodu — pořád ještě maříme čas našich ctihodných soudů a zdroje našich věznic a protahujeme spory o to, jak moc bychom ho ještě měli potrestat?

Dobře vím, že Assange je v některých ohledech problematická postava, jakkoli vždy budu hájit práci, kterou jsme v době, kdy jsem řídil Guardian, společně udělali k Iráku, Afghánistánu na základě diplomatických depeší. Chápu, proč je dnes jeho obrana širší novinářskou komunitou poněkud liknavá.

Jenomže také velmi dobře vím, že u Assange to neskončí. Svět takřka totálního dozoru, vylíčený jen v hrubých rysech v Orwellově románu 1984, se stává vcelku děsivou každodenní realitou. Potřebujeme odvážné obhájce našich svobod. Ne každý z nich se stane námětem pro melodramatický hollywoodský film, jako jím ostatně není ani Orwellův Winston Smith.

Ale souhlasím s Albanesem a jeho příkrým vzkazem prezidentu Bidenovi. Čeho je moc, toho je příliš. Pusťte ho na svobodu.

Z anglického originálu Enough is enough — it’s time to set Julian Assange free publikovaného magazínem Prospect přeložil Jakub Patočka.