Rozhodnutí soudkyně Vanessy Baraitserové z 4. ledna 2020 nevydat Juliana Assange do Spojených států, neboť je tu „podstatné riziko“, že by mohl spáchat sebevraždu, se pochopitelně setkalo s radostným přijetím jeho rodinou, přáteli i sympatizanty. Je to pozoruhodný rozsudek. Jeho podobu určily podmínky v amerických věznicích a duševní zdraví zadrženého, nikoli sama podstata závažných a bezprecedentních trestních obvinění.

Její rozhodnutí držet nadále Assange bez jasného časového omezení ve vězení Belmarsh, což je nápravné zařízení s nejpřísnějším režimem, obývané zejména vrahy a násilníky, v němž se šíří koronavirus, odsoudily mnohé skupiny obhájců lidských práv a svobody tisku. Stranou pozornosti ovšem zůstalo, že její rozhodnutí samo o sobě obsahuje pasáže, které mají hluboké a ponuré důsledky pro oznamovatele-whistleblowery i novináře po celém světě, nejen v Británii.

Soudkyně Baraitserová odmítla pět zásadních a platných argumentů. Podle prvního by vydání Assange porušilo zásadu svobody projevu ukotvenou v mezinárodním i britském právu na ochranu základních lidských práv. Podle druhého žádost o jeho vydání je motivována ryze politicky.

V potaz nevzala ani mimořádně předsudečné výroky Mikea Pompea, jež pronesl jako ředitel CIA. Pompeo popsal WikiLeaks, které svého času Donald Trump velebil, jako nestátní nepřátelskou „zpravodajskou službu“, která se ze všech sil snaží poškodit Spojené státy.

Baraitserová dále nevzala v potaz výroky pronesené generálním prokurátorem USA Jeffem Sessionsem v dubnu 2017, že Assange bude pronásledován v rámci vystupňované snahy zamezit dalším únikům informací. Poté, co byl jeho nástupcem jmenován William Barr, nejvyšší možný trest pro Assange se zvýšil z 5 na 175 let.

A konečně soudkyně Baraitserová pominula fakt, že Assange odhalil týraní zadržených a válečné zločiny páchané Spojenými státy, mezi nimi případ posádky vrtulníku Apache, která se dobře baví přitom co zabíjí tucet lidí, mezi nimi dva Iráčany pracující pro tiskovou kancelář Reuters.