↗

Novinář Julian Assange je držen v Belmarsh, britském vězení s nejpřísnější ostrahou proto, že zvěřejnil zločiny spáchané Spojenými státy, které si jejich vláda přála utajit. Foto WmC

Rozhodnutí soudkyně Vanessy Baraitserové z 4. ledna 2020 nevydat Juliana Assange do Spojených států, neboť je tu „podstatné riziko“, že by mohl spáchat sebevraždu, se pochopitelně setkalo s radostným přijetím jeho rodinou, přáteli i sympatizanty. Je to pozoruhodný rozsudek. Jeho podobu určily podmínky v amerických věznicích a duševní zdraví zadrženého, nikoli sama podstata závažných a bezprecedentních trestních obvinění.

Její rozhodnutí držet nadále Assange bez jasného časového omezení ve vězení Belmarsh, což je nápravné zařízení s nejpřísnějším režimem, obývané zejména vrahy a násilníky, v němž se šíří koronavirus, odsoudily mnohé skupiny obhájců lidských práv a svobody tisku. Stranou pozornosti ovšem zůstalo, že její rozhodnutí samo o sobě obsahuje pasáže, které mají hluboké a ponuré důsledky pro oznamovatele-whistleblowery i novináře po celém světě, nejen v Británii.

Soudkyně Baraitserová odmítla pět zásadních a platných argumentů. Podle prvního by vydání Assange porušilo zásadu svobody projevu ukotvenou v mezinárodním i britském právu na ochranu základních lidských práv. Podle druhého žádost o jeho vydání je motivována ryze politicky.

V potaz nevzala ani mimořádně předsudečné výroky Mikea Pompea, jež pronesl jako ředitel CIA. Pompeo popsal WikiLeaks, které svého času Donald Trump velebil, jako nestátní nepřátelskou „zpravodajskou službu“, která se ze všech sil snaží poškodit Spojené státy.

Baraitserová dále nevzala v potaz výroky pronesené generálním prokurátorem USA Jeffem Sessionsem v dubnu 2017, že Assange bude pronásledován v rámci vystupňované snahy zamezit dalším únikům informací. Poté, co byl jeho nástupcem jmenován William Barr, nejvyšší možný trest pro Assange se zvýšil z 5 na 175 let.

A konečně soudkyně Baraitserová pominula fakt, že Assange odhalil týraní zadržených a válečné zločiny páchané Spojenými státy, mezi nimi případ posádky vrtulníku Apache, která se dobře baví přitom co zabíjí tucet lidí, mezi nimi dva Iráčany pracující pro tiskovou kancelář Reuters.

Právo na pravdu

Obhajoba podle Baraitserové „neprokázala, že princip ‚práva na pravdu‘ je právem dle zákona, ať už v kontextu mezinárodního či britského práva“. Assange líčí jako jakéhosi temného génia, a nikoli jako vydavatele stojícího v čele novinářské organizace.

Zdůraznila, že obvinění vůči němu zahrnují spiknutí s úmyslem prolomit tajné heslo do vnitřní internetové sítě Pentagonu, což by mohlo ohrozit na životě informátory vlády Spojených států. Řekla, že se jedná o tvrzení, jež může být, stejně jako Assangovy motivy přezkoumáváno v případných následných soudních řízeních v USA.

Assange by mohl být vydán pouze ze předpokladu, že přečiny, z nichž je viněn, by byly stihatelné i podle britského trestního práva. Verdikt soudkyně dal za pravdu stanovisku, podle nějž, v příkrém rozporu s všeobecně rozšířenou představou, působení ve veřejném zájmu nikomu neskýtá, ani oznamovatelům-whistleblowerům, ani novinářům, ochranu dle platných britských zákonů.

Americký kontrašpionážní zákon z roku 1917, podle nějž je Assange, jenž není občanem USA, obviněn, stejně tak jako britský „všeobjímající“ zákon o úředním tajemství z roku 1911, byly v panice přijímanými opatřeními, do nichž se promítala horečnatá atmosféra první světové války. Nikdy v minulosti se ke kontrašpionážnímu zákonu nesáhlo za účelem perzekuce mediální organizace nebo novináře.

A věru ani v Británii nebyl žádný novinář stíhán podle zákona o úředním tajemství od roku 1970 — ačkoli pokusy hrozit novinářům podobným způsobem se jistě našly, mezi nimi například policejní vyhrožování Amelii Hillové během odhalování skandálu tajných odposlechů celebrit a veřejných osobností médii Ruperta Murdocha.

Je tu reálná hrozba, že Assangovo vydání povzbudí jiné vlády — například izraelskou, ruskou nebo tureckou — k tomu, aby se rovněž i ony domáhaly vydání novinářů z Británie či jiných zemí za to, že obnaží jejich vojenské akce a porušování lidských práv, z důvodu odhalení jakékoli informace, kterou chtějí ututlat s odvoláním na „národní bezpečnost“ — což je termín, za nějž lze ukrýt přehršle hříchů.

A britská vláda se jistě nenechá dvakrát prosit, uvážíme-li její zájem chránit své zahraniční síly před obviněními z mučení a dalších zločinů podle zákona o zámořských operacích i vezmeme-li v potaz její plány na „modernizaci“ zákonů o tajemstvích a informačních službách.

Soudkyně Baraitserová zdůraznila, že jádrem amerického obvinění je tvrzení, podle nějž „se v důsledku materiálů publikovaných WikiLeaks stovky lidí identifikovaných jako americké síly ocitly ‚v ohrožení‘: někteří byli přemístěni, někteří ‚zmizeli‘.“ Dodala, že „Spojené státy nejsou s to prokázat, že jejich zmizení bylo spojeno s jejich zveřejněním ve WikiLeaks“ — ale to je výrok, o nějž by bylo možné vést spor, pakliže by byl Assange v USA skutečně souzen. Jedná se o tvrzení, jež se mu bude těžko vyvracet, pokud se je údajné oběti či jejich vlády rozhodnou zveličovat, anebo si ho i zcela vymyslet.

Nespecifikované americké bezpečnostní zdroje v minulosti tvrdily, že zjištění WikiLeaks publikovaná v médiích „by mohla vystavit životy Američanů a jejich spojenců v nebezpečí a ohrozit naši národní bezpečnost“. Naproti tomu americký ministr obrany Robert Gates následně popsal oficiálně ventilované obavy z možných důsledků uniklých informací za „povězme si upřímně, výrazně přemrštěné“.

A dodal: „Je to zahanbující? Ano. Je to trapné? Ano. Ale důsledky pro americkou zahraniční politiku? Myslím, že jich je poskrovnu.“

Při soudu s Chelsea Manningovou, která byla ještě jako Bradley Manning Assangovým klíčovým zdrojem, hlavní vyšetřovatel Pentagonu, když měl zhodnotit dopady úniku informací, musel uznat, že nenalezli případ jediného člověka, která by v jeho důsledku přišla o život.

Přílohy k verdiktu Baraitserové, jež sestávají hlavně z podkladů poskytnutých obhajobou, obsahují citát: „Pentagon ustavil vyšetřovací pracovní skupinu, vedenou brigádním generálem Robertem Carrem, která měla přezkoumat dopady úniku informací. Brigádní generál Carr řekl soudu, že Taliban prohlašoval jednu svou oběť za informátora odhaleného WikiLeaks, ale při prověřování se ukázalo, že jméno zavražděné osoby se ve WikiLeaks vůbec nevyskytuje.“

Baraitserová dále klade důraz na obvinění, že Assange se účastnil konspirace s cílem hacknout vládní počítače, což je aktivita, která jej „přivedla na půdu zcela mimo roli investigativního novináře“. Ale neexistují žádné doklady škod, které by tím měly vzniknout, a „konspirace“ je obvinění, které se pohříchu těžko prokazuje.

Assangovo údajné „ponoukání a navádění“ Manninga k předání informací se v rozsudku popisuje jako počínání jdoucí „za pouhé povzbuzování oznamovatele-whistlebloewra“. Pokud by tomu tak mělo být, mnozí, přemnozí novináři pátrající po informacích, které si vlády nepřejí zveřejnit z důvodů, jež mají pramálo co do činění s „národní bezpečností“, by mohli být obvinění a odsouzeni podle trestního práva.

Extradiční žádost Spojených států zůstává plně aktuální, neboť se proti rozsudku vynesenému soudkyní Baraitserovou rozhodly odvolat. Z uvedených důvodů se jedná o mimořádnou hrozbu pro celý obor investigativního novinářství.

Článek původně vyšel pod titulem Judge’s ruling in Julian Assange case could threaten investigative journalism in UK and around the world v magazínu Declassified UK. V DR vychází s jeho laskavým svolením.