„Pokaždé když se staneme svědky nespravedlnosti a nic neuděláme, přivykáme svůj charakter nečinnosti tváří v tvář křivdám, a tak nakonec ztrácíme veškerou schopnost bránit sami sebe a ty, na kterých nám záleží.‟ Julian Assange

Když jsem posledně navštívil Juliana Asange, přesně před rokem, ještě na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, netušil jsem, že až se setkáme příště, bude to ve věznici s nejvyšší ostrahou. Nepřišel jsem ho navštívit jako novinář, právník nebo příbuzný — přišel jsem jako přítel.

Ale nejenom jako přítel — navštívil jsem Juliana také jako člen a spoluzakladatel DiEM25, hnutí, které neustále zdůrazňuje, že svoboda Juliana Assange je zásadní evropský problém, precedens, který může mít tragické následky pro demokracii a svobodu tisku v Evropě. A samozřejmě — pro jeho život.

Upřímně řečeno, na návštěvu ve vězení jsem nebyl připraven. Nebyl jsem připraven, protože jsem až do poslední chvíle nevěděl, zda se má návštěva vůbec uskuteční. Především jsem však připraven ani být nemohl: jak vůbec můžete být připraveni na návštěvu kamaráda ve vězení?

Ne že by ti, kdo někdy v minulosti navštívili Juliana Assange na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, s takovouto situací nepočítali. Nikdo si ale nedokázal dost dobře představit, že by to mohlo být tak kruté, jaké to nakonec bylo. Že jakmile mu zruší azyl, bude vyvlečen z velvyslanectví, jako by byl nějaký válečný zločinec, a ne svévolně zadržovaný vydavatel, jak ho charakterizuje rozhodnutí OSN z roku 2015 a jak představitelé OSN mnohokrát opakovali.

Ekvádor předal všechny jeho osobní věci, včetně právních poznámek a dvou rukopisů, Spojeným státům. Julian skončil v Belmarshské věznici, kde si do 22. září odpykával trest za porušení podmínek kauce, a od té doby je tam nadále držen čistě jen kvůli vydání do USA. Podmínky jeho věznění se nezměnily, stále je držen prakticky na samotce, 23 hodin v cele, zatímco očekává vydání do USA, kde je obviněn ze špionáže a hrozí mu trest 175 let vězení.

Když jsem ho navštívil posledně (a CIA bude určitě znát přesné datum), byl listopad 2018. Jediné, co si dnes ještě dokážu vybavit, je, že to muselo být v listopadu, protože v Londýně zrovna poprvé vystavovali „Sešity z vězení‟ Antonia Gramsciho — shodou okolností skoro za rohem od Knightsbridge.

Byla to dosti zvláštní shoda, svého druhu „návrat potlačeného‟ v čase a prostoru, zejména osudová upomínka, že Julian může také skončit ve vězení. Gramsci, jeden z největších politických myslitelů 20. století, byl uvězněn italským fašistickým režimem Benita Mussoliniho v roce 1926 a během pobytu ve vězení sepsal své Sešity mezi roky 1929 a 1935, celkem 33 svazků. Ty se staly významným příspěvkem k politické teorii a filosofii 20. století a přinesly hluboké vhledy do architektury moci, hegemonie, institucí, státu a nejrůznějších organizací.

Během své poslední návštěvy u Juliana na velvyslanectví v minulém listopadu jsem nemohl dostat z hlavy myšlenku, že také on, stejně jako Gramsci, je politickým vězněm, jehož myšlenky o složitých problémech a výzvách raného 21. století mají ohromnou cenu pro kognitivní mapování našeho šíleného světa.

Ať už přemýšlel a mluvil o roli institucí a významu transparentnosti, o technologii nebo o geopolitice, Julian nebyl jen tou nejlépe informovanou osobou, ale také někým, jehož schopnost „pohledu z výšky‟, schopnost obsáhnout a pochopit „celkový obraz‟, pospojovat všechny tečky (a fakta) nepochybně pomáhala lépe pochopit dnešní svět. Od nejrůznějších vojenských intervencí po vojenské puče, od válečných zločinů po upírání lidských práv.

Hned od začátku věznění se Assange, stejně jako Gramsci, jasně rozhodl, že jeho boj tím nekončí. Narozdíl od Gramsciho však Julian stále nemá možnost psát své sešity z vězení, a my doufáme, že je bude moci psát na svobodě. To ale závisí i na vás.

Zatímco jsem stál ve vězeňské čekárně, rozhlížel jsem se po rodinách, sedících kolem, jak společně čekají, až vyvolají jejich číslo a umožní jim konečně vidět své blízké. Neznám je, ale viděl jsem jejich ustarané tváře, dokonce i tváře malých dětí, jak procházejí kolem stráží se služebními psy z čekárny do návštěvní místnosti — nejspíš s podobnými obavami a pocity jako já.

Nicméně já jsem nepřišel navštívit zločince. Tím jsem si jist. Skutečnými zločinci jsou ti, jejichž válečné zločiny on, Julian Assange, odhaloval veřejnosti, a kteří ho chtějí dostat do ještě horší přísně střežené věznice, než je tahle, ve Spojených státech Donalda Trumpa. Stačí přehrát si znovu „Vedlejší vraždu‟, aby člověk pochopil, proč ho chtějí vydat. Případně proč (některé známé tváře) dokonce uvažovaly o atentátu na Assange.

Na návštěvu do Belmarshské věznice jsem přišel s Julianovým otcem, Johnem Shiptonem, nenápadným, ale odhodlaným a rozhodným mužem, jehož jemná gesta a vyrovnaný hlas mě provázely věznicí a chránily mě, jako by on nebyl v daleko horší situaci než já. Svou přemýšlivostí mi připomíná Juliana.

A musí to mít doopravdy těžké, on, který se přestěhoval do Anglie, aby byl synovi nablízku, on který cestuje křížem krážem po Evropě na setkání s právníky a stoupenci, nicméně on se držel statečně. A jak jsme tam tak stáli, přišla k Johnovi manželka jednoho z vězňů, aby mu řekla, že její manžel drží Julianovi palce a že izolace, v níž Juliana drží — odděleného od ostatních vězňů —, je nelidská.

Když jsme se konečně dostali do návštěvní místnosti a já přistoupil ke stolu, kde Julian seděl, vstal a okamžitě a bezprostředně jsme se objali. A bylo to to nejsilnější objetí, jaké jsme si kdy vyměnili. Ze zjevných důvodů. Když jsme se viděli naposledy, bylo to na ekvádorském velvyslanectví, a teď je ve věznici s nejpřísnější ostrahou.

Když jsme spolu mluvili naposledy, měl před sebou stále nejasnou budoucnost, tentokrát byla celkem jasná — jestliže se ho nepodaří osvobodit, zemře ve vězení, jak říká jeho otec, John Shipton, i Nils Melzner, zvláštní zpravodaj OSN pro mučení, který nedávno varoval, že Julianův život je teď ohrožen.

Všichni by měli číst, co o tom napsal Craig Murray v textu „Assange před soudem‟. Pochopitelně se tak většina našeho rozhovoru — samozřejmě celou dobu sledovaného — točila kolem jeho situace a nebezpečí, které mu hrozí.

Jakkoliv zjevně se na něm podepsalo utrpení od našeho posledního setkání, přestože ztratil patnáct kilo váhy, a přestože je v bezprostředním ohrožení života, Julian byl dokonale soustředěný. Možná dělal v řeči častější přestávky než dřív, trvalo mu déle uspořádat si myšlenky a občas mu to dalo hodně práce, jak byl viditelně otřesen tvrdostí podmínek ve vězení, ale stále při tom používal svého obvyklého černého humoru, nečekaných analogií a abstraktních úvah.

Bavili jsme se o tom, že jeho případ se netýká jen jeho — i když se zjevně hraje o jeho život —, že jde o lidská práva, svobodu tisku, svobodu projevu, a v neposlední řadě o demokracii.

S opravdovým potěšením slyšel o všech těch akcích a shromážděních pořádaných jeho stoupenci po celém světě, od výstav „Jsou nás miliony‟ ve všech koutech Evropy po australské úsilí dostat Juliana zpátky domů. Ještě týž den jsem se pak zúčastnil spolu s Johnem protestu před Ministerstvem vnitra Velké Británie, kde raperka M.I.A. a raper Lowkey uspořádali koncert pro stovky demonstrantů.

Vím, jak má Julian rád píseň od M.I.A. s názvem Papírová letadla a přál jsem si, aby tam mohl být s námi. Na velvyslanectví, přestože i tamní podmínky měly daleko k ideálu (nezapomínejme, že i tam byl „svévolně zadržován‟), jsme čas od času společně poslouchali hudbu.

Vedle M.I.A. to byli Rage Against the Machine, a tak jsem se ten den ve věznici Julianovi zmínil o tom, že RATM se dávají znovu dohromady — a on se usmál. Cestou do Belmarshské věznice jsem si říkal, jestli ta informace má vůbec nějaký význam, jestli mám o tom mluvit. Vypadalo to jako naprostá zbytečnost, když uvážíme, jak krátký čas jsme spolu mohli při návštěvě strávit, ale na druhé straně právě tohle jsou takové zprávy, jaké dokážou člověku vrátit úsměv. I kdyby třeba jen na chvilku.

Když potom vyjdete z věznice s nejvyšší ostrahou, když jste najednou zpátky „venku‟, zpátky v „normálním životě‟, zatímco on je stále „uvnitř‟ a čeká, až přijde dopis nebo další krátká návštěva, většinu času zavřený úplně sám v cele, zasáhne vás, co jste právě prožili, jako opožděná střela: proč Julian z těch dveří vyjít nemůže? Jak to přijde, že nemůže trávit čas se svou rodinou a přáteli, zotavovat se z deseti let pronásledování?

Jaktože nemůže svobodně jít na koncert Rage Against the Machine? Proč v Británii nepřednáší na univerzitě, což by bylo zaručeně daleko lepším využitím jeho schopností, než když místo toho strádá ve vězení? A spousta dalších takových otázek.

Čte dopisy, přestože je pořád dostává s dlouhým zpožděním. A je vděčný každému. I ve své těžké situaci říká, že nejde ani tak o něj, jako o samu podstatu demokracie.

Jenže o něj tu jde také. Jde o jeho život.

Co tedy můžete dělat? Neváhejte, udělejte cokoliv můžete. A udělejte to hned.

Napište mu dopis o „vnějším‟ světě (s údaji o důležitých událostech, a o tom, jak konkrétně se mu snažíte pomoci), tlačte na své zástupce v parlamentu, ať se ho zastanou, a ptejte se svých politických stran, co dělají na obranu svobody tisku a co proti vydání Juliana Assange, organizujte protesty a účastněte se jich; pište nevládním organizacím a jednotlivcům, kteří se zabývají lidskými právy a svobodou tisku, a ptejte se jich, co dělají pro Juliana; přispějte na fond pro jeho obhajobu a nezapomeňte se připojit k DiEM25, stůjte s námi nadále při našem členovi, Julianu Assangeovi, a bojujte spolu s námi, dokud nebude svobodný.

Společně můžeme zvítězit!

Z anglického originálu I visited Julian Assange in prison, what can you do? přeložil JAN MACHÁČEK.