„Pokaždé když se staneme svědky nespravedlnosti a nic neuděláme, přivykáme svůj charakter nečinnosti tváří v tvář křivdám, a tak nakonec ztrácíme veškerou schopnost bránit sami sebe a ty, na kterých nám záleží.‟ Julian Assange

Když jsem posledně navštívil Juliana Asange, přesně před rokem, ještě na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, netušil jsem, že až se setkáme příště, bude to ve věznici s nejvyšší ostrahou. Nepřišel jsem ho navštívit jako novinář, právník nebo příbuzný — přišel jsem jako přítel.

Ale nejenom jako přítel — navštívil jsem Juliana také jako člen a spoluzakladatel DiEM25, hnutí, které neustále zdůrazňuje, že svoboda Juliana Assange je zásadní evropský problém, precedens, který může mít tragické následky pro demokracii a svobodu tisku v Evropě. A samozřejmě — pro jeho život.

Upřímně řečeno, na návštěvu ve vězení jsem nebyl připraven. Nebyl jsem připraven, protože jsem až do poslední chvíle nevěděl, zda se má návštěva vůbec uskuteční. Především jsem však připraven ani být nemohl: jak vůbec můžete být připraveni na návštěvu kamaráda ve vězení?

Ne že by ti, kdo někdy v minulosti navštívili Juliana Assange na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, s takovouto situací nepočítali. Nikdo si ale nedokázal dost dobře představit, že by to mohlo být tak kruté, jaké to nakonec bylo. Že jakmile mu zruší azyl, bude vyvlečen z velvyslanectví, jako by byl nějaký válečný zločinec, a ne svévolně zadržovaný vydavatel, jak ho charakterizuje rozhodnutí OSN z roku 2015 a jak představitelé OSN mnohokrát opakovali.

Ekvádor předal všechny jeho osobní věci, včetně právních poznámek a dvou rukopisů, Spojeným státům. Julian skončil v Belmarshské věznici, kde si do 22. září odpykával trest za porušení podmínek kauce, a od té doby je tam nadále držen čistě jen kvůli vydání do USA. Podmínky jeho věznění se nezměnily, stále je držen prakticky na samotce, 23 hodin v cele, zatímco očekává vydání do USA, kde je obviněn ze špionáže a hrozí mu trest 175 let vězení.

Když jsem ho navštívil posledně (a CIA bude určitě znát přesné datum), byl listopad 2018. Jediné, co si dnes ještě dokážu vybavit, je, že to muselo být v listopadu, protože v Londýně zrovna poprvé vystavovali „Sešity z vězení‟ Antonia Gramsciho — shodou okolností skoro za rohem od Knightsbridge.

Byla to dosti zvláštní shoda, svého druhu „návrat potlačeného‟ v čase a prostoru, zejména osudová upomínka, že Julian může také skončit ve vězení. Gramsci, jeden z největších politických myslitelů 20. století, byl uvězněn italským fašistickým režimem Benita Mussoliniho v roce 1926 a během pobytu ve vězení sepsal své Sešity mezi roky 1929 a 1935, celkem 33 svazků. Ty se staly významným příspěvkem k politické teorii a filosofii 20. století a přinesly hluboké vhledy do architektury moci, hegemonie, institucí, státu a nejrůznějších organizací.