Pondělí 24. ledna nebylo pro spoustu novinářů a čtenářů zpráv nikterak výjimečné. Dál pokračovaly aktualizace ohledně koronaviru, stojaté vody zčeřila jen razie policie na MPSV, v zahraničí se řešily tamní problémy. Málokdo ten den psal o Londýně — maximálně v souvislosti s brexitem. 

A přitom v soudní místnosti číslo 2 v budově londýnského soudu Woolwich Crown Court započalo jedno z nejdůležitějších mezinárodních přelíčení právě pro novináře — a svobodu slova. Spojené království začalo jednat o tom, vydá-li zakladatele WikiLeaks Juliana Assange do Spojených států amerických.

Julian Assange, Edward Snowden, Chelsea Manningová — whistleblowery našeho století netřeba dlouze představovat, ať je váš postoj k nim jakýkoli. Nestali se však nenáviděnými i milovanými jen proto, že zveřejnili určité informace? Každý zná jejich jména především proto, že otevřeli mezinárodní debatu o tom, nakolik má mít stát možnost tajit před svými občany to, co dělá. 

Bezpečnost, nebo svoboda? Ultimátní otázka, která protíná a rozděluje politické spektrum. Ale nenechte se mýlit zkreslením sociálních bublin: málokdo stojí na okrajích. Většina lidí nevnímá oba pojmy jako vzájemně exkluzivní — a i proto je debata tak citlivá.

Soudní přelíčení mělo k spravedlivému daleko

Sama jsem se do Londýna vydala jako oficiální pozorovatelka Evropského parlamentu. Slovo oficiální zde znamená, že Evropský parlament o pozorovatelskou misi zažádal a Británie mu vyhověla — nejedná se přitom o žádnou povinnost, kterou vůči Evropské unii má. 

Zajímaly mě primárně dvě věci: Jak je na tom Assange zdravotně, jelikož kolem toho bylo a je mnoho dohadů. A jakým způsobem soud probíhá, zachází-li s ním adekvátně a není-li případ politizován. 

Když jsem se kolem deváté ráno zařadila do fronty před budovu soudu, začalo mrholit. Byla jsem sice na seznamu pozorovatelů, ale první den seznam nikdo neměl a budovu ovládal chaos. Stálo to tedy značnou drzost a asertivitu, probojovat se skrze dav až dovnitř, kam pouštěli primárně novináře po malých skupinkách. 

Po desáté se ale zadařilo, leč části europarlamentní výpravy již buď byly uvnitř, či zůstaly venku. Zamířila jsem tedy k ochrance, sdělila důvod své přítomnosti a otázala se, kde přelíčení probíhá. Odkázali mě na soudní místnost číslo 2. K té jsem podle šipek zamířila, bezelstně do ní vešla — a zjistila, že v ní posedává jen pár novinářů. 

Nervózně jsem se posadila také a začala na mobilu psát vedoucí naší delegace, kde jsou a jsem-li na správném místě. Zatímco jsem čekala na odpověď, místnost se začala zaplňovat více lidmi, ale stále jsem nikoho nezajímala. Po chvíli přišla soudkyně a přelíčení začalo. V tu chvíli už jsem si byla téměř jistá, že v místnosti nemám místo, ale ani jsem se nehodlala vzdát té možnosti být u toho. 

Assange přivedli do budky v zadní části místnosti, která byla tvořena pravděpodobně z plexiskla a byla naproti soudkyni — tedy obhajoba i obžaloba seděly k němu zády. Mezi jednotlivými panely plexiskla byly úzké mezery. Těmi s Assangem mluvil jeho obhájce. 

Pokud se vám to nezdá jako normální, vězte, že obhajobě také ne. Hned druhý den požádali o to, aby mohl obviněný sedět v lavici s nimi, aby mohl se svými právníky mluvit. Tomu však soud nevyhověl se zdůvodněním, že s nimi může mluvit i tam, kde je. 

Tato slova nabyla až komického rozměru ve čtvrtek: zatímco jeho vlastní obhájce mluvil, Assange chtěl něco říct. Začal tedy ve své budce mávat rukou. Nikdo si ho nevšímal. Po chvíli si ho všimla jeho rodina a další pozorovatelé, kteří byli v podobné plexisklové budce nad soudní místností. Začali mávat také. 

O několik dlouhých momentů později, kdy obhájce stále mluvil a lidé mávali a posunkovali, si lidí v pozorovatelské budce všiml nějaký zaměstnanec. Následně si všiml Assange a teprve v tu chvíli upozornil právníky, že by Assange chtěl mluvit. Ti se museli zvednout, přejít celou místnost a s uchem v mezeře mezi plexiskly ho vyslechnout. 

Korunu tomu nasadila soudkyně, která na tomto příkladu deklarovala, že je vidět, že systém funguje a Assange se svými obhájci mluvit může. Sama bych systém nazvala různými slovy, ale rozhodně ne jako „funkční“.

Poté, co se chaos prvního dne trochu urovnal, a náhodní lidé, kterým nikdo nezkontroloval ani občanku, už nemohli sedět půl dne dva metry od Assange (tak jako původně já), se musely vyřešit další technické obtíže. Pozorovatelé měli zajištěnou malou místnost v oddělené budově na dvorku soudu, kam byl přenášen obraz a zvuk. 

Assange na obrazu vůbec nebyl; a zvuk bylo možno zachytávat spíše šťastnou náhodou, dokázali-li se lidé nahnout pořádně k mikrofonu. Nerada bych byla neférová k zaměstnancům soudu — skutečně se snažili problém řešit a s každým dnem byla organizace i přenos lepší a lepší. 

Nemohu se ale nepozastavit nad tím, jak nepřipravení na začátku byli — jako kdyby neočekávali takový zájem a stovky, či minimálně desítky, protestujících a skandujících lidí před soudem každý den. Nejstarší demokracie na světě tak paradoxně nebyla připravena na zájem lidí — zato projevila zastaralý přístup k technice.

Assange reprezentuje svobodu nás všech

Zacházelo se tedy podle mě s Assangem adekvátně? Ne. Přístup k vlastní obhajobě před soudem patří k základním lidským právům, a toho se mu v neomezené podobě nedostalo. Zároveň obhajoba předstoupila v úterní ráno před soud se stížností, že byl jejich klient v pondělí dvakrát prohledáván ochrankou svléknutím donaha. A že byl jedenáctkrát spoután. 

Bavíme se zde o člověku, u nějž dává smysl nějaká míra restrikce a zadržení, aby neutekl ze země, s ohledem na jeho historii. Ale toto zacházení je na hraně i u teroristů. Případ navíc nerozhoduje o vině či nevinně, o té chtějí rozhodovat v USA. Proč s ním tedy britský soud zachází jako s usvědčeným teroristou?

Odpověď na druhou otázku, tedy zjistit jeho zdravotní stav, stojí samozřejmě do značné míry na vodě, jelikož jsem s ním nemluvila osobně, ani neviděla jeho lékařské zprávy. Subjektivní dojem je však takový, že v ohrožení života není, fyzicky je na tom dobře a projevuje maximálně únavu či roztěkanost. V jakém stavu je však jeho psychika, s ohledem na současné zacházení a předchozí život, si nedokáže asi nikdo z nás ani představit.

Julian Assange je rozhodně kontroverzní postavou whistleblowingu a sama nejsem soudkyní, abych o něm rozhodovala. Leč svůj osobní názor mám. 

Co je potřeba si především uvědomit je okolnost, že v daném případ nejde jen o Assange. Barack Obama nechtěl vytvořit pro novináře nebezpečný precedent omezující jejich svobodu slova, a tak jeho případ ani neotevřel. Donald Trump se nechal po nástupu do funkce slyšet, že je potřeba demonstrativně „setnout něčí hlavu“ a „začít dávat novináře do vězení“, jelikož je považuje za nepřátele lidu a opozici. 

Případ Assange je tedy výsledkem jeho politické svaté války. A proto by do Spojených států neměl být vydán. Pokud budou rozptýleny obavy o politizaci celého případu, je legitimní se o jeho aktivitě bavit. Do té doby však reprezentuje všechny novináře a whistleblowery, a především svobodu slova. A ty si nenechme vzít.