Pondělí 24. ledna nebylo pro spoustu novinářů a čtenářů zpráv nikterak výjimečné. Dál pokračovaly aktualizace ohledně koronaviru, stojaté vody zčeřila jen razie policie na MPSV, v zahraničí se řešily tamní problémy. Málokdo ten den psal o Londýně — maximálně v souvislosti s brexitem. 

A přitom v soudní místnosti číslo 2 v budově londýnského soudu Woolwich Crown Court započalo jedno z nejdůležitějších mezinárodních přelíčení právě pro novináře — a svobodu slova. Spojené království začalo jednat o tom, vydá-li zakladatele WikiLeaks Juliana Assange do Spojených států amerických.

Julian Assange, Edward Snowden, Chelsea Manningová — whistleblowery našeho století netřeba dlouze představovat, ať je váš postoj k nim jakýkoli. Nestali se však nenáviděnými i milovanými jen proto, že zveřejnili určité informace? Každý zná jejich jména především proto, že otevřeli mezinárodní debatu o tom, nakolik má mít stát možnost tajit před svými občany to, co dělá. 

Bezpečnost, nebo svoboda? Ultimátní otázka, která protíná a rozděluje politické spektrum. Ale nenechte se mýlit zkreslením sociálních bublin: málokdo stojí na okrajích. Většina lidí nevnímá oba pojmy jako vzájemně exkluzivní — a i proto je debata tak citlivá.

Soudní přelíčení mělo k spravedlivému daleko

Sama jsem se do Londýna vydala jako oficiální pozorovatelka Evropského parlamentu. Slovo oficiální zde znamená, že Evropský parlament o pozorovatelskou misi zažádal a Británie mu vyhověla — nejedná se přitom o žádnou povinnost, kterou vůči Evropské unii má. 

Zajímaly mě primárně dvě věci: Jak je na tom Assange zdravotně, jelikož kolem toho bylo a je mnoho dohadů. A jakým způsobem soud probíhá, zachází-li s ním adekvátně a není-li případ politizován.