Bylo to zjevné i při předchozích příležitostech, nyní se to však opět potvrdilo — britští politikové z Konzervativní strany, jež ve Spojeném království vládne nepřetržitě od roku 2010, nemají žádný zájem řešit otázku spravedlnosti v případu Juliana Assange. Jejich přístup k žádosti USA o vydání hlavní postavy whistleblowerského serveru WikiLeaks je ryze formalistický. Citují úmluvy, připomínají ujištění, odvolávají se na autoritu soudů. Jakoby neměli sami nic rozhodnout.

Otázka Assangova vydání do USA, kde je obviněn z krádeže informací, vyzrazení tajemství a zločinného spolčení, je teď už v předposlední fázi. Jeden britský soud nejprve rozhodl, že by zacházení s Assangem v USA mohlo poškodit jeho zdraví; odvolací soud pak po zárukách americké strany konstatoval, že nikoliv.

Nejvyšší soud následně podpořil odvolací soud a Magistrates' court schválil v dubnu letošního roku samo Assangovo vydání. Teď v pátek 17. června se stalo, že britská ministryně vnitra vydání podepsala.

Assange se může ještě odvolat — nejprve k Vrchnímu soudu, poté v případě neúspěchu i k Nejvyššímu. Jeho právníci již oznámili, že tak učiní. Je zde určitá naděje, že zmíněné soudy budou teď řešit podstatu kauzy, tedy otázku, zda bylo Assangovo zveřejnění informací z archivů americké armády a diplomacie (irácké a afghánské polní zprávy, kabelogramy z ambasád) natolik ve veřejném zájmu, že je ilegální způsob, jímž byly získány, druhotný.

Popravdě je ale tato naděje malá — dosud totiž britské soudy řešily jen to, zda lze věřit americké straně, že Assangovi zajistí spravedlivý proces a zacházení nepoškozující jeho zdraví. A řešili to jen s přihlédnutím ke slovním ujištěním Američanů a k britské oficiální zkušenosti s justicí v USA. Například způsob, jakým přední američtí politikové o Assangovi mluví, zcela ignorovaly.

Pokud tak nenastane třeba situace, kdy případ dostane na stůl sestava zvláště osvícených soudců, může Assange zachránit už pouze silný tlak z více stran — nejen od skupin jeho skalních stoupenců, ale i od právníků, nobelistů, od novinářů a jejich organizací, od veteránů válek, jež Assangem publikované informace odkouzlily, i od veřejných intelektuálů.

Účelem zde není přitom nějaká snaha o přímé ovlivňování soudů, ale posun rámce — způsobu, jak se případ nahlíží a jak se o něm uvažuje. Julian Assange je jistě komplikovanou postavou, avšak připomeňme — v obviněních, na jejichž základě se žádá o jeho vydání, běží čistě o informace týkající se amerických válek a poměrů v nejrůznějších diktaturách popsaných americkými diplomaty.

Nejde zde ani o Assangovy neslavné výstupy v ruské propagační televizi po roce 2012, ani o stará sexuálně-ofenzivních obvinění ze Švédska, ba ani o zveřejňování mailů Hillary Clintonové před americkými volbami 2016. Ničeho z toho se aktuální případ netýká.

Čili silný tlak z více stran. Pro budoucí ochotu všech whistleblowerů zveřejňovat závažné skutečnosti, které vlády tají, jde o důležitý precedent. Je otázkou, na kolik reálná je ještě možnost výhry v Británii, kde i zbývající soudy mohou věc pojmout jen procedurálně.

Bude-li však Assange vydán do Spojených států, bude tlak zapotřebí ještě více. Dle sazeb za dosud vznesená obvinění může být odsouzen do vězení až na 175 let.