O Nobelově ceně míru a právu toho či onoho na ni se debatuje každý rok a to je dobře. Není moc důležitějších otázek, než jaké jednání ve světě míru prospívá, jaké škodí, jak mír co nejúčinněji udržovat a jak znovu-nalézat, pokud už vypukne válka.

Jedna z odnoží této každoroční debaty je ovšem naopak tradičně planá, často i úplně zbytečná. Běží o rozhořčování, koho si to zase dovolily odpovědné osoby nominovat, a zda má v dané souvislosti cena ještě smysl.

A právě tato debata je po čtvrtečním zatčení Juliana Assange, který je letos opět mezi nominovanými, aktuálně zase k vidění.

Je to skutečně vždycky stejné: podle pravidel pro udělování Nobelovy ceny míru je uzávěrkou nominací pro daný rok už 31. leden. A i když sám Nobelův výbor nominace nikdy nezveřejňuje — oznámen je vždy jen počet nominovaných — , každé jaro se začnou objevovat zprávy, které obsahují vedle čtyř pěti stálic typu papeže Františka i dvě tři jména, která jsou podobně provokativní jako to Assangovo.

A pravidelně se strhává mela: „Jak může někdo myslet vážně nominaci Hillary Clintonové? Ti Norové snad už neví, kam by těm Američanům vlezli.“ Nebo: „Nobelovka pro Putina? To je snad špatný vtip. Proč cenu neudělit rovnou Stalinovi?“ A podobně.

Skutečnost je taková, že nominovat někoho na Nobelovu cenu míru může dnes obrovská a k tomu přepestrá skupina osob — příslušné právo má totiž kromě úzkého kruhu nobelovských poradců či starých laureátů také jakýkoliv humanitně orientovaný univerzitní profesor nebo docent a k tomu jakýkoliv zákonodárce jakéhokoliv parlamentu na světě — tedy třeba i řečtí starokomunisté, kongresmani hlásící se k Tea Party v USA nebo naši okamurovci.

Norský Nobelův výbor zprovoznil nedávno dokonce internetový formulář, s jehož pomocí lze někoho nominovat za pár vteřin. Nominace sama tedy ještě nic neznamená. Respektive: znamená jenom velice málo.

Kdo rozhoduje

Vážně se o laureátovi pro daný rok začíná rozhodovat vždy až poté, co odpovědné analytické centrum při Nobelově výboru — Nobelův mírový institut — nominace zpracuje a protřídí. Z 250 až 300 navržených je takto vybráno dvacet nejzasloužilejších. K jejich činům pak vzniká rozsáhlá dokumentace.

A právě jen z těchto dvaceti určuje konečného držitele onen Norský Nobelův výbor — periodicky obměňovaná skupina pěti norských intelektuálů a politických osobností typu Elišky Wagnerové či Pavla Rychetského volená norským parlamentem.

Má jistě smysl debatovat nad tím, do jaké míry činy postav, jako je Assange, Clintonová či Putin, prospívají světovému míru a do jaké mu škodí. Dokud však někdo takový Nobelovu cenu nedostane, neříká sám fakt nominace o ceně takřka nic.

Mimochodem, jednu nominaci na Nobelovu cenu míru obdržel svého času i náš Miloš Zeman. V roce 2014 jej navrhl ruský akademik Sergej Komkov za mírové působení „rozumnou a vyváženou politikou“ v začátcích posledního konfliktu na ukrajinském Donbase.