O Nobelově ceně míru a právu toho či onoho na ni se debatuje každý rok a to je dobře. Není moc důležitějších otázek, než jaké jednání ve světě míru prospívá, jaké škodí, jak mír co nejúčinněji udržovat a jak znovu-nalézat, pokud už vypukne válka.

Jedna z odnoží této každoroční debaty je ovšem naopak tradičně planá, často i úplně zbytečná. Běží o rozhořčování, koho si to zase dovolily odpovědné osoby nominovat, a zda má v dané souvislosti cena ještě smysl.

A právě tato debata je po čtvrtečním zatčení Juliana Assange, který je letos opět mezi nominovanými, aktuálně zase k vidění.

↗

Je to skutečně vždycky stejné: podle pravidel pro udělování Nobelovy ceny míru je uzávěrkou nominací pro daný rok už 31. leden. A i když sám Nobelův výbor nominace nikdy nezveřejňuje — oznámen je vždy jen počet nominovaných — , každé jaro se začnou objevovat zprávy, které obsahují vedle čtyř pěti stálic typu papeže Františka i dvě tři jména, která jsou podobně provokativní jako to Assangovo.

A pravidelně se strhává mela: „Jak může někdo myslet vážně nominaci Hillary Clintonové? Ti Norové snad už neví, kam by těm Američanům vlezli.“ Nebo: „Nobelovka pro Putina? To je snad špatný vtip. Proč cenu neudělit rovnou Stalinovi?“ A podobně.

Skutečnost je taková, že nominovat někoho na Nobelovu cenu míru může dnes obrovská a k tomu přepestrá skupina osob — příslušné právo má totiž kromě úzkého kruhu nobelovských poradců či starých laureátů také jakýkoliv humanitně orientovaný univerzitní profesor nebo docent a k tomu jakýkoliv zákonodárce jakéhokoliv parlamentu na světě — tedy třeba i řečtí starokomunisté, kongresmani hlásící se k Tea Party v USA nebo naši okamurovci.

Norský Nobelův výbor zprovoznil nedávno dokonce internetový formulář, s jehož pomocí lze někoho nominovat za pár vteřin. Nominace sama tedy ještě nic neznamená. Respektive: znamená jenom velice málo.