Propuštění Maninngové je skvělá zpráva, zaslouží si je
Petr JedličkaBarack Obama se na odchodu rozhodl prominout 28 let vězení whistleblowerce, jež stála za největšími odhaleními WikiLeaks do letošního roku. Řada lidí považuje Manningovou stále za zrádkyni. Petr Jedlička argumentuje, proč je tomu naopak.
Osobně jsem to nečekal, neboť dosluhující americký prezident Barack Obama nikdy nevyjádřil pochopení pro čin Bradleyho Manninga, respektive Chelsea Manningové; jde však o skvělou zprávu: pro bulvár transsexuálka a pro všechny ostatní whistleblowerka, vojenská analytička, jež v roce 2010 vynesla slavnou nahrávku zabíjení Iráčanů americkou helikoptérou, a po ní 91 tisíc polních zpráv z Afghánistánu, 400 tisíc zpráv z Iráku, 250 tisíc kabelogramů z různých amerických ambasád a nakonec ještě profily 759 osob internovaných na Guantánamu, a která předala toto vše serveru WikiLeaks ke zveřejnění, se dostane po sedmi letech na svobodu.
Barack Obama se rozhodl zkrátit Chelsea Manningové na poslední chvíli trest, konkrétně prominout všech 28 zbývajících let, které si ještě měla odsedět. Manningová tak opustí vězení už letos 17. května.
Zejména v USA, ale i jinde ve světě má řada lidí Manningovou stále za obyčejnou zrádkyni. Ještě jako Bradley Manning se stala dobrovolně příslušnicí ozbrojených sil Spojených států, byla tudíž vojákem a od nich se očekává, že budou držet za každých okolností linii.
Manningová však sloužila v roce 2010 v armádním analytickém centru v Iráku. A viděla, jak vypadá — respektive nevypadá — změna přístupu k válce a k boji s terorismem obecně, jež měla přijít po zvolení právě Obamy v roce 2008, ve skutečnosti.
Z procesu, který byl s Manningovou později v roce 2013 veden s vyloučením veřejnosti, unikly nahrávky, na nichž obžalovaná popisuje svoji motivaci blíže: viděla, jak američtí vojáci přistupují k likvidaci nepřátel tu s posedlostí, jež bere jen minimální ohled na civilní oběti, tu se smíchem a lehkostí, jako by hráli počítačovou hru.
Viděla, jak se nadřízení, namísto vyhodnocování minulých chyb a tragédií, dále schovávají za poukaz na národní bezpečnost a utajované skutečnosti. A viděla také, jak pokřivená je praxe naplňování nových zahraničněpolitických koncepcí.
Jednou pak požádaly oddělení Manningové o pomoc irácké represivní složky, když chtěly dopadnout autory publikací s protivládním obsahem: ne teroristickým, ale prostě kritickým k vládě Núrího Málikího. Manningová splnila zadaný úkol, a pak si šla stěžovat nadřízenému, protože věděla, že irácká policie takové lidi po dopadení mučí. „Nech to plavat,“ řekl jí příslušný důstojník. Ona však nenechala.
Voják versus člověk
Každý voják je zároveň člověk, a Manningová měla navíc typickou americkou výchovu — to ono pověstné „Neptejte se, co mohou USA udělat pro vás, ptejte se, co můžete udělat vy pro ně“. Jako analytička věděla Manningová nejen, jaká je pravá tvář války, ale i povaha systému v mnoha zemích, jež platily za faktické satelity USA. A věřila v Obamou slíbenou změnu.
S článkem Petra Jedličky v zásadě souhlasím (oceňuji další případ lidsky hodnotného postupu končícího prezidenta).
Poslední dva odstavce článku jsou výjimkou. Rozhodně se nedomnívám, že by dřívější rozhodnutí ve prospěch Manningové jakkoliv snížilo šance D. Trumpa na zvolení, nýbrž spíše naopak. Propuštění Ch. M. po 7 letech (namísto extrémních 35) nemá podle mne pro kohokoliv v Rusku ani Číně jakoukoliv relevanci.
Propuštění Manningové "díky Trumpovi", jsem mínil jinak. Zde si nejsem tak jistý, ale soudil jsem, že šlo o gesto motivované faktem, že v příštích čtyřech či spíše osmi letech by (žádoucí, ale nepopulární) rozhodnutí nebylo Trumpem asi učiněno. (Nynější Obamův krok mám tedy za určitou obdobu nedávných proekologických "záchranných" nařízení prezidenta.)
Gesto může na další politické vězně Západu zapůsobit tak, že se přestanou skrývat v zahraničí a na ambasádách, uvěří ve spravedlnost, vrátí se do USA - a tam je nová ultrapravicová administrativa zastřelí. Podstatná část voličů Trumpa by s tím neměla sebemenší problém.