S celým sporem nad obviněním ohledně ruského vměšování do amerických voleb se to má, přijde mi, překvapivě jednoduše: protože úplnou pravdu nezná nikdo krom amerických tajných služeb, které obvinění vznášejí, a pochopitelně ruských režimníků, záleží u nás všech ostatních převážně na pohledu na ony dva hlavní aktéry — na důvěryhodnost CIA, FBI, NSA a dalších amerických tajných služeb a na současný režim v Rusku obecně.

Vnímá-li někdo Putinovo Rusko z přesvědčení jako mocného, nebezpečného a zrádného aktéra s supervelmocenskými či imperialistickými ambicemi, a považuje-li FBI, CIA a NSA za víceméně nezávislé úřady, jež slouží v USA především veřejnému zájmu, je i dnes přesvědčen, že za Trumpovo vítězství nese velký díl odpovědnosti právě Putin.

A je-li naopak někdo mínění, že se vliv, možnosti a záměry současného ruského režimu soustavně přeceňují, ba démonizují, a že veřejným proklamacím amerických tajných služeb není po snowdenovské aféře s lhaním ohledně rozsahu odposlouchávání či mystifikacích o zbraních hromadného ničení v Iráku co věřit, zůstává i teď při názoru, že se na Putina hází vina, již nese převážně poražený establishment Demokratické strany USA, nebo že se tajné služby snaží předejít výměně kádrů, již slíbil Trump po nástupu do funkce provést i v jejich řadách.

Určité věcné podklady existují pro obě názorové pozice, a tak se nepatří zatracovat ani jednu z nich předem. Současně ovšem platí: i když se prozatím nedá z otevřených zdrojů věcně doložit, která ze stran má v dané kauze pravdu, je možné shrnout ostatní klíčové a již potvrzené skutečnosti a udělat si o ruské stopě v posledních amerických volbách alespoň rámcovou představu.

↗

Nastupující americký prezident Donald Trump s ruskou vlajkou v pozadí. Repro z YouTube

Nováčkům v aktuálním sporu je na místě připomenout ještě jádro kauzy: americké tajné služby vydaly k tématu řadu závažných komentářů a jednu souhrnnou zprávu, jejíž závěry zdůrazňují dnes právě lidé s důvěrou v tyto služby, respektive s nedůvěrou v záměry Putinova režimu. Věcně lze tyto závěry shrnout do čtyř konstatování:

1. ruský režim měl v amerických volbách jasně určeného favorita a záporáka (respektive záporačku) a dle příslušné preference působili nejen ruští diplomaté v USA, ale i státem placené hlásné trouby a internetoví trollové,
2. útok na mailové účty prominentnů Demokratické strany, z nichž se pak během kampaně šířila špína na Clintonovou, provedli konkrétní hackeři z Ruska, z nichž některé využívala v minulosti ruská vojenská rozvědka GRU,
3. ruská anglojazyčná média šířila obsah materiálů ukradených hackery ze všech nejsoustavněji, i když tak činila formou upozorňování na objevy webu WikiLeaks a několika dalších podobných, jimž měli hackeři materiály poskytnout,
4. vše bylo součástí oficiální, respektive polooficiální kampaně Ruska, která předepisovala různý postup pro různé scénáře a byla nařízena z vládních míst, ba přímo od samotného prezidenta Putina.

K bodům 2) a 4) je přitom tímto druhým táborem uváděno, že zveřejněná část citované zprávy neobsahuje žádné důkazy, které by usvědčovaly přímo režim z organizace celé kampaně, respektive hackerských útoků, jež poznamenaly americkou předvolební kampaň, či jakéhokoliv dalšího podobného vměšování — že jde právě jen o konstatování amerických tajných služeb a buď v ně věříme, nebo ne.

Vedle skutečností okolo citované zprávy jsou tu však ještě skutečnosti druhé — řekněme — kontextuální povahy: reflexe znalců, kteří studovali obsah ukradených mailů publikovaný posléze WikiLeaks, postřehy soustavných pozorovatelů kampaně a závěry dosavadních povolebních analýz. A tyto skutečnosti umožňují nasvítit otázku ruského vlivu na americké volby přeci jen jednoznačněji.

Ruská práce s maily a rysy kampaně

Jak už bylo uvedeno výše, nemůžeme dnes s jistotou říci, zda všechny maily Clintonové, šéfa její kampaně a orgánů Demokratické strany, jež v průběhu roku 2016 zveřejnily WikiLeaks, ukradla v rámci systematické operace skutečně GRU, zda šlo o útok angažovaných na Rusku nezávislých hackerů nebo o akci lidí pracujících třeba za peníze nějaké soukromé osoby, například nějakého oligarchy. Lze však jednoznačně říci, jak bylo s obsahem těchto mailů nakládáno.

WikiLeaks, které materiál dostaly podle tvrzení jejich šéfredaktora Juliana Assange z ne-ruských rukou, zveřejňovaly maily v balících v kompletním znění, a to s jedno- až několikadenními rozestupy. K některým z balíků byl přitom připojen souhrn několika nejzajímavějších zjištění obsažených v daném balíku.

Příslušná zjištění zveřejnily vždy vzápětí desítky médií a různých serverů, několik ruských však v mimořádně zpracované formě a se zvláštní naléhavostí — jako převratnou Breaking News či jako titulní (headlinovou) zprávu. Nejagilnější byla v tomto stanice RT (dříve Russia Today), která má z ruských anglojazyčných médií největší dosah a u níž trůnily různé pikanterie z korespondence okolo Clintonové na titulce takřka každý den.