Jak zachránit demokracii? Možná je třeba přestat růst

Jevgenij Morozov

Hnutí nerůstu přichází s programem, jež by mohl pomoci překonat nejrůznější neduhy jednadvacátého století: od změn klimatu až po čím dál nesnesitelnější šmírování občanů.

Demokratické společnosti stojí po Snowdenově aféře na rozcestí. Tou pohodlnější cestou je pokračovat v zajetých kolejích a předstírat, že neukojitelná touha NSA po našich soukromých datech je jen drobnou odchylkou od normálu, kterou mohou napravit drobná vyspravení různých aspektů našeho současného technicko-právního uspořádání. Můžeme utěsnit děravé datové protokoly, důkladněji šifrovat komunikační sítě, podrobit NSA většímu dohledu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nesnadnější volbou by bylo připustit si, že co Snowden odhalil, nepředstavuje jen ojedinělý případ překročení pravomocí několika ničemnými byrokraty. Že máme co do činění se stále vážnějším a převážně přehlíženým ohrožením samotného étosu demokracie — které se bude jen zhoršovat tím, jak se prostředky masového sběru, zaznamenávání a analyzování dat stávají levnějšími a dostupnějšími.

Důvod, proč si této hrozby takřka nikdo nevšímá, je nabíledni: takové závěry by totiž zpochybnily vznešené vyprávění o „informační ekonomice“, které stojí na předpokladu, že pokud jde o informace, růst může pokračovat donekonečna. Google, Facebook a stovky jejich nohsledů v Silicon Valley se domnívají, že dat lze vyprodukovat, shromáždit, sdílet a zobchodovat nekonečné množství. Čím víc dat — a čím rychleji! — tím lépe pro ně.

Ohrožení se může jen zhoršovat tím, jak se prostředky masového sběru, zaznamenávání a analyzování dat stávají levnějšími a dostupnějšími. Foto Katy, flickr.com

Paralela se sektory ekonomiky, jimž se doposud pružný přívlastek „informační“ nepřisuzuje, je poučná. Také v nich vládl po dlouhá léta postulát nekonečného růstu (vyjádřeného indexem HDP jakožto samojediným měřítkem politického pokroku) a jeho panství se odvážil zpochybnit jen málokdo. První opoziční hlasy v raných sedmdesátých letech brzy přehlušil neoliberální pokřik Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Kritické zpochybňování růstu jakožto jediného měřítka úspěšnosti ekonomické aktivity se ale — především zásluhou obav z globálního oteplování — v posledním desetiletí vrátilo.

Tohoto zásadního úkolu se ujímá především takzvané hnutí nerůstu — oblíbené v Evropě, ale takřka neznámé ve Spojených státech. Jeho programem není jen přehodnotit současný růstový model z hlediska ekologické racionality, ale také zpochybnit samu smysluplnost používání tak nepřesných indikátorů, jako je HDP pro plánování a vyhodnocování veřejné politiky. Jak to artikuluje Yves-Marie Abrahamová, kanadská socioložka a jedna z příznivkyň tohoto směru, „nerůst neznamená jen pokles HDP, znamená konec používání HDP a dalších kvantitativních indexů jako měřítek dobrého života.“

Máme-li najít cestu z demokratického deficitu, jejž Snowden odhalil, potřebujeme nové modely myšlení. Cílem tohoto textu není zhodnotit kvalitu nerůstového programu z ekonomického hlediska. Nelze však popřít, že se mu podařilo postavit hegemonnímu ekonomickému myšlení do cesty řadu pozoruhodných intelektuálních překážek. Důsledná obhajoba růstu se dnes musí vypořádat nejen s problémem změn klimatu, ale například také s otázkou, jaktože neexistuje jednoduchý lineární vztah mezi ekonomickým růstem a štěstím. Pokud nás už ekonomický růst nečiní šťastnějšími, proč by měl být cílem naší hospodářské politiky?

Alternativní uvažování o informačních technologiích

Jakožto program zcela odlišného uspořádání výrobní činnosti přinesl nerůst přinejmenším velmi podnětné nové myšlení o ekonomice a politice. V oblasti informačních technologií dosud bohužel žádný takový celistvý alternativní program nemáme. Aktuální snahy o promýšlení odlišných způsobů práce s informacemi a technologiemi se soustředí na soukromá, osobní řešení, která mohou možná pomoci jednotlivcům, ale nikoli společnosti: mám na mysli různé výzvy k „digitální detoxikaci“, která má obnovit náš ztracený kontakt s realitou, vývoj aplikací, jež nás mají udržet soustředěné, či speciální tábory a soustředění bez elektronických přístrojů.

Žádné z těchto řešení ale nepředstavuje celistvou alternativu k současné víře v to, že „čím víc informací, tím lépe“. Aby nás přiměli přemýšlet jinak, upozorňují teoretici nerůstu na příhodnou, ovšem zcela skutečnou hrozbu globálního oteplování. V debatě o informacích ovšem dosud vize takovéto hrozící katastrofy schází. Vše, co pozorujeme, jsou obavy o osobní zdraví, poruchy soustředění, roztěkanost. Jde o obavy o blaho jednotlivců, nikoli společnosti. Není tedy divu, že jsme se zatím nedostali dál než k soukromým řešením typu aplikací podporujících koncentraci.

Co by mohlo v případě informační ekonomiky představovat reálnou paralelu ke globálnímu oteplování? Nejspíš plíživé mizení demokratického ducha z naší politické praxe. Příčinou jeho odumírání je skutečnost, že naivní víra v blahodárnost takzvaných Velkých dat předem uzavírá prostor, dříve otevřený demokratické účasti na veřejné debatě o politických rozhodnutích. (Máme-li k dispozici data k volbě nejlepších možných prostředků, kdo by se chtěl ještě vysilovat náročnou debatou o tom, jaké jsou správné cíle?) Výsledkem tohoto vývoje jsou občané, kteří se následkem znechucení bezvýchodnou složitostí moderních byrokratických systémů vzdávají svých politických práv a rozhodovací proces zcela přenechávají technokratům, jež rádi systém po udržbářsku vyspravují, o systémových změnách ovšem nechtějí ani slyšet.

Namísto abychom se s digitálními giganty ze Silicon Valley přeli o drobnosti, proč jim zkrátka neřekneme, že jakkoli jsou jejich úspěchy skutečné, přicházejí nás (podobně jako SUV auta nebo permanentní klimatizace) možná příliš draho? Jistě, personalizované vyhledávání je skvělé, navede nás k nejbližší pizzerii ne během pěti, ale dvou vteřin. Abychom ale ušetřili tyto tři vteřiny, musí Google někde na svém severu uskladnit naše osobní data. A po Snowdenově aféře nemáme ani zdaleka jasno, co se s těmito daty může dít a jakými dosud netušenými způsoby je lze zneužít.

Většina lidí se domnívá, že Silicon Valley produkuje skvělé, užitečné výrobky, jež činí naše životy pohodlnějšími. Hrozí-li ale, že tyto výrobky nakonec umožní likvidaci demokracie, měli bychom možná poněkud omezit své nároky a připustit, že tyto tři sekundy vyhledávání navíc (podobně jako menší a pomalejší auto) představují rozumnou cenu za udržení prostoru, v němž je ještě možná demokratická politika.

Tržní řešení problému mizejícího soukromí, která někteří kritici současného systému prosazují (Jaron Lanier například navrhuje, aby lidé mohli vlastnit a obchodovat svá data v rámci posíleného režimu práva na ochranu informací), pravděpodobně nepomohou zastavit postupný úpadek našich demokracií o nic lépe než podobné tržní mechanismy globální oteplování. Pamatujete si ještě systém obchodování s emisními povolenkami, který kdysi tak vychvalovala Evropská unie? Skončil spektakulárním fiaskem.

Problém, jemuž čelíme, nespočívá v nedostatku kontroly nad osobními daty. Spočívá v přesvědčení vládnoucí politické třídy, že má-li k dispozici dostatek dat, obejde se již bez občanů. A v tom, že občané, dokonale zabaveni nekonečnou hojností digitálního „obsahu“, se účasti na politice ochotně vzdávají. Pokud bychom v těchto podmínkách vytvořili všeobecný trh s individuálními daty, úpadek našich demokracií jen urychlíme.

Ať už se vydáme cestou nerůstu, nebo přijdeme s jiným programem, který by mohl úspěšně zpochybnit předpoklad, že „čím víc informací, tím lépe“, jedno je jisté: o tom, jak překonat současnou krizi demokracie, musíme začít přemýšlet úplně jinak. Veřejná debata po Snowdenovi si žádá myslitele, kteří dokážou myslet nejen v kódovém jazyce, ale i v pojmech ústavního práva, ekonomiky a politiky.

Článek Stunt the Growth vyšel původně ve Slate Magazine. Přeložil Josef Patočka.

    Diskuse