S nadměrným blahobytem na Zemi nepochodíš. Alespoň podle dalšího z článků ze série varování vědců lidstvu, který vyšel v časopise Nature Communication. Co uvedený souhrn vědecké literatury zabývající se souvislostí blahobytu a ekologické zátěže přináší za zjištění a jaké otázky navozuje?

Většina závěrů není nijak nová. Původ ekologické zátěže — ať už jde o emise skleníkových plynů nebo ekologickou stopu — je mezi lidmi výrazně nerovnoměrně rozložen. Nejbohatší půl procento lidí na Zemi, asi čtyřicet milionů lidí, je zodpovědné za čtrnáct procent emisí skleníkových plynů ze životního stylu, oproti tomu celá chudší polovina lidstva produkuje jen deset procent emisí.

Nejbohatších deset procent lidí na Zemi je zároveň zodpovědných za pětadvacet až třiačtyřicet procent celkové ekologické zátěže. Bohatí mají zkrátka tak pro přírodu náročné životy, že jen chudým vděčí za to, že ještě nepřišla globální ekologická katastrofa.

Odpovědnější z politiků se zaštiťují „ozeleňováním“ spotřeby nebo udržitelným růstem, a slibují, že se pomocí „decouplingu“, tj. oddělením blahobytu v podobě dalšího ekonomického růstu od zvyšování ekologické zátěže, vyhneme rozvratu klimatu, ničení divoké přírody a dalším blížícím se mezím, jež nás dělí od celosvětového ekologického kolapsu. Jenomže neexistují žádné důkazy, že by se takový decoupling stával realitou.

I naše současné bohatnutí vede k dalším ekologickým škodám — ačkoli o něco pomaleji a následky jsou vidět například v jiných částech světa. Co hůř, solidní vědecký základ má i argument, že je velmi nepravděpodobné, že by decouplingu bylo možné dosáhnout někdy v budoucnosti. Spoléhání se na to, že nás z ekologických problémů vysvobodí další ekonomický růst, je tedy mylné.

Systémové překážky

Jeden z důvodů, proč tomu tak je, lze pochopit intuitivně, odborně se pojmenovává jako rebound efect nebo také Jevonsův paradox. Nasazení efektivnějších technologií, které by teoreticky měly snižovat ekologickou zátěž, často ústí ve vyšší emise nebo vyšší zátěž pro životní prostředí, protože to, co se díky inovacím ušetří, se pak investuje způsobem, který vede ke zvýšení spotřeby.

Například když začnete vyrábět úspornější auta, teoreticky by se tím měla snížit spotřeba energie, lidé ale místo toho jezdí větším množstvím automobilů a víc… A takový vztah může být i nepřímý, ačkoli nové technologie mohou šetřit emise, úspory dosažené v některých oblastech se vyruší celkovým růstem blahobytu a spotřeby.

Opět příklad: pokud vaše auto má díky pokročilé technologii menší spotřebu na kilometr, ale peníze ušetřené za benzín použijete na nákup letenek na dovolenou, nemají úspory z ekologického hlediska žádný význam. Co víc, i ty nejčistší technologie mají své limity a potřebují ke svému fungování nějaké zdroje.

Klíčovou otázkou tedy podle článku zůstává, jak můžeme snížit spotřebu na potřebnou úroveň, ale zároveň přitom zajistit uspokojování základních lidských potřeb a sociálních jistot. Uznání skutečnosti, že problém se nepodaří vyřešit jen technologicky, je klíčové, stále před námi ale zůstává vícero překážek.

Konzumní ideály a politická moc

Jednou z nich je způsob, jakým se reprodukuje statusová spotřeba. Jakmile lidé uspokojí své základní potřeby, ve zvýšené míře konzumují statusové zboží, kterým chtějí po vzoru těch nejbohatštích dělat dojem na své okolí. To vytváří spirálu, na níž se další a další excesivní spotřební návyky rozšiřují nejdříve mezi nejbohatšími, následně se stávají normou pro střední třídu globálního Severu, a pak se rozšiřují po celém světě a zvyšují všeobecnou hladinu spotřeby.

Příkladem může být třeba ideál vlastnění rodinného domu pro každou nukleární rodinu. Ten v minulosti vedl také k vznikání příměstských „sídelních kaší“, jejichž odlehlost od práce i občanské vybavenosti vedla k zakořenění návyku na cestování osobními automobily, a zásadně tak zvyšovala energetickou náročnost i skleníkové emise.

Jiným statusovým symbolem jsou samozřejmě automobily samotné, kde v posledních letech navzdory zdravému rozumu dále roste popularita do měst zcela nevhodných rozměrných terénních aut s velkou spotřebou (SUV), místo aby se preferovala účinnost, bezpečnost a úspora veřejného prostoru pro lidi bez aut.

Další klíčovou překážkou snižování spotřeby je ekonomický tah k neustálému růstu, zabudovaný už do logiky dluhu a úroku v bankovním systému (z každé půjčky se musí vrátit víc peněz, než do ní bylo vloženo), stejně jako všudypřítomné pobídky k intenzivnějšímu konzumování v podobě stále agresivnější reklamy. A samozřejmě také politická moc superbohatých, kteří si demokracii ohýbají k obrazu svému, a díky svému vlivu na média a možnosti ovlivňovat politická rozhodnutí i postoje veřejnosti disponují také „diskurzivní“ mocí. Stačí se podívat na české uhlobarony a jejich média.

Spravedlnost především

Co můžeme z takových úvah dovozovat? Zdá se být zřejmé, že jednou ze zásadních podmínek dosažení udržitelnosti by měla být rovnější společnost. To ostatně vyplývá i z povahy věci: pokud budeme jako společnost spotřebovávat a produkovat méně, bude nutné se i lépe rozdělit tak, aby nikdo nestrádal.

Co když ale odřeknutí se blahobytu není jen otázkou statusové spotřeby, ale jde o objektivní snížení materiálního blahobytu? Nerůstová argumentace říká, že lidé jsou ochotni se vzdát krátkodobého pohodlí ve jménu dlouhodobého prospěchu, musí ale takovou změnu pociťovat jako spravedlivou.

I to potvrzuje význam rovnosti při uvažování o udržitelné společnosti. Uvalit ekologické daně na nejchudší, zatímco by současní oligarchové dál bohatli v byznysu s obnovitelnými zdroji je slepá cesta. A také tady se opět ukazuje smysl přemýšlení o dobrovolné skromnosti a výzkumu motivací, jež k ní mohou vést, protože na individuální úrovni přetíná spirálu neustálého zvyšování spotřeby.

V přehledu různých přístupů k řešení dilematu nutného snížení spotřeby článek dospívá k závěru, v němž si všímá, co všechny různé přístupy k zavádění potřebných společenských změn do života jednotlivců a menších skupin teď a tady spojuje — je to důraz na osobní příklad. Pokud například usilujeme o výraznou redukci letecké dopravy, je logické začít tím, že sami létat nebudeme. Mimo jiné taková snaha dokazuje, že lidé nejsou ekonomicky racionální jedinci, usilující pouze o svůj prospěch v podobě materiální spotřeby, nýbrž bytosti s mnohem mnohovrstevnatějšími tužbami a aspiracemi.

Od osobního příkladu k systémovým změnám

Kritika takového přístupu ovšem může namítnout, zdali výsledkem lpění na úsilí o dokonale udržitelnou osobní spotřebu není i ztráta povědomí o nutnosti dosáhnout důležitých systémových změn, jinak řečeno vynechávání politického aspektu věci. Neovlivňuje snad stranu spotřeby i strana výroby — reklamou, vlivem na politiku, obchodními pravidly či dotacemi? Prostým odmítáním létání se nevyřeší to, že letecké palivo není zdaněné a cesty letadlem jsou často levnější než vlakem.

Další obrovskou výzvou je fakt, že v historii snižování blahobytu a ekonomické krize vedly ke zvyšování nerovnosti. Jak můžeme dosáhnout přesného opaku? Dokáží tomu čelit navrhované nástroje, jako zkracování pracovní doby, které by pohltilo nezaměstnanost, výrazně přerozdělovací daňová politika nebo zdanění kapitálu namísto práce? Nebo je místo vymýšlení dokonalých technických nástrojů spíše nutné změnit přístup ke spravování veřejných věcí a místo komodifikace a individualismu v zabezpečování podmínek lidských životů rozvíjet hodnoty, kterými se vyznačují rovné a solidární společnosti?

A obecně: je užitečné z ekologické mizérie vinit blahobyt a bohatství, nebo to lidi od ekologických snah odrazuje, a měli bychom proto raději vyzdvihovat, že můžeme být „bohatí“ i jinak, kvalitněji? Na druhou stranu, neospravedlňuje pak takový přístup současný neudržitelný systém a neodvádí pozornost od skutečně důležitých rozhodnutí, která před námi stojí, pokud to myslíme se starostí o budoucnost vážně?

To vše jsou otázky, které by měly být předmětem diskuzí všech, kdo o systémové řešení globálních ekologických problémů usilují. A podněcovat je k občanské aktivitě, která je k prosazení nezbytných změn i podle nejnovějšího varování vědců lidstvu zcela zásadní.