Tahle Země není pro bohaté
Áron TkadlečekMnoží se vědecké zprávy, které říkají, že život na planetě Zemi není slučitelný s excesivní spotřebou typickou pro příslušníky superbohaté elity. Řešení ekologické krize je nepředstavitelné bez spravedlivější a rovnější dělby bohatství.
S nadměrným blahobytem na Zemi nepochodíš. Alespoň podle dalšího z článků ze série varování vědců lidstvu, který vyšel v časopise Nature Communication. Co uvedený souhrn vědecké literatury zabývající se souvislostí blahobytu a ekologické zátěže přináší za zjištění a jaké otázky navozuje?
Většina závěrů není nijak nová. Původ ekologické zátěže — ať už jde o emise skleníkových plynů nebo ekologickou stopu — je mezi lidmi výrazně nerovnoměrně rozložen. Nejbohatší půl procento lidí na Zemi, asi čtyřicet milionů lidí, je zodpovědné za čtrnáct procent emisí skleníkových plynů ze životního stylu, oproti tomu celá chudší polovina lidstva produkuje jen deset procent emisí.
Nejbohatších deset procent lidí na Zemi je zároveň zodpovědných za pětadvacet až třiačtyřicet procent celkové ekologické zátěže. Bohatí mají zkrátka tak pro přírodu náročné životy, že jen chudým vděčí za to, že ještě nepřišla globální ekologická katastrofa.
Odpovědnější z politiků se zaštiťují „ozeleňováním“ spotřeby nebo udržitelným růstem, a slibují, že se pomocí „decouplingu“, tj. oddělením blahobytu v podobě dalšího ekonomického růstu od zvyšování ekologické zátěže, vyhneme rozvratu klimatu, ničení divoké přírody a dalším blížícím se mezím, jež nás dělí od celosvětového ekologického kolapsu. Jenomže neexistují žádné důkazy, že by se takový decoupling stával realitou.
I naše současné bohatnutí vede k dalším ekologickým škodám — ačkoli o něco pomaleji a následky jsou vidět například v jiných částech světa. Co hůř, solidní vědecký základ má i argument, že je velmi nepravděpodobné, že by decouplingu bylo možné dosáhnout někdy v budoucnosti. Spoléhání se na to, že nás z ekologických problémů vysvobodí další ekonomický růst, je tedy mylné.
Systémové překážky
Jeden z důvodů, proč tomu tak je, lze pochopit intuitivně, odborně se pojmenovává jako rebound efect nebo také Jevonsův paradox. Nasazení efektivnějších technologií, které by teoreticky měly snižovat ekologickou zátěž, často ústí ve vyšší emise nebo vyšší zátěž pro životní prostředí, protože to, co se díky inovacím ušetří, se pak investuje způsobem, který vede ke zvýšení spotřeby.