Přestaňme nazývat zhroucení ekosystémů šestým velkým vymíráním druhů a začněme raději mluvit o prvním velkém vyhubení. Jak totiž uvádí nedávná esej ekologického historika Justina McBriena, popisovat stávající mizení životního prostředí nejrůznějších živočichů včetně člověka jako vymírání znamená, že katastrofa vyznívá jako cosi, co nastalo bez cizího přispění.

Když uznáme, že jako lidé můžeme za první velké vyhubení, zjistíme, že odpovědnost nesdílíme rovným dílem. Dopady životního stylu převážné většiny obyvatel světa jsou minimální. A i lidé ze střední třídy světového Severu, jejichž uhlíková stopa je výraznější, se mimoděk řídí systémem myšlení a jednání, který do značné míry vytvořily korporace stojící za fosilním průmyslem.

Nedávný projekt Guardianu ukázal, že pouhých dvacet společností obchodujících s fosilními palivy má na svědomí pětatřicet procent emisí oxidu uhličitého a metanu uvolněných do atmosféry od roku 1965. To byl rok, kdy prezident Amerického ropného institutu seznámil členy organizace s tím, že oxid uhličitý pocházející z jejich podnikání může již v roce 2000 měnit klima.

Pachatelé po celou dobu věděli, co dělají. I když i jejich vlastní vědci varovali před tím, že pokračující těžba fosilních paliv může mít katastrofální následky, ropné koncerny investovaly miliardy dolarů do zmaření patřičných opatření ze strany vlád. Platily think-tanky, bývalé vědce a falešné občanské iniciativy za zpochybňování klimatologických poznatků.

Korporace skrze nejrůznější fondy sponzorovaly i politické iniciativy, mimo jiné v Kongresu Spojených států amerických, aby blokovaly pokusy o omezení emisí skleníkových plynů na mezinárodní úrovni. Investovaly i do greenwashingu (marketingové metody usilující o vykreslení produktů či firem jako ekologicky citlivých, pozn. překl.) s cílem zmást a vylepšit veřejné mínění o sobě.

↗

Shell je jednou z nejvíce odpovědných korporací za změny klimatu a také jedním z největších průkopníků greenwashingu. Ilustrace Cartoon Movement

To pokračuje dodnes, mimo jiné skrze reklamy Shellu a ExxonMobilu snažící se vytvořit scestný dojem, že firmy opouštějí fosilní paliva. Ve skutečnosti Shell ve své výroční zprávě konstatuje, že do ropy investoval pětadvacet miliard dolarů, zatímco o investicích do nízkouhlíkových technologií se nezmiňuje vůbec.

Studie publikovaná ve vědeckém časopise Nature ukazuje, že máme pouze malou šanci zabránit globálnímu oteplení většímu než jeden a půl stupně Celsia, pokud nevyřadíme z provozu stávající infrastrukturu fosilního průmyslu. Namísto toho daný podnikatelský sektor produkci neobnovitelných zdrojů chce ještě zintenzivnit: aby si vytvořil nové rezervy surovin, plánuje v příštích deseti letech investovat téměř pět bilionů dolarů. Rozhodl se k ekocidě.

Největší a nejúspěšnější lež fosilního průmyslu se nicméně skrývá v tvrzení, že první velké vyhubení živočišných druhů je otázkou spotřebitelské volby. V odpovědích na otázky Guardianu pokládané dvaceti největším znečišťovatelům na světě některé z ropných korporací tvrdily, že nejsou odpovědné za to, jak se rozhodneme jejich produkty užívat. Pomíjejí ale, že jsme součástí jejich systému: politické, ekonomické i hmotné infrastruktury vytvářející iluzi volby.

Řídí nás ideologie, jež je tak přesvědčivá a zakořeněná, že ji ani nechápeme jako ideologii. Říká se jí konzumerismus. Vznikla za pomoci schopných marketérů a reklamních expertů, skrze korporátní kulturu celebrit a média, jež nás vykreslují spíše jako spotřebitele zboží a služeb než jako občany, tvořící politickou realitu.

Je to ideologie zahrnutá v systémech dopravy, urbanismu a energetice, kdy se možnost učinit správné rozhodnutí stává vším, jen ne možným. Rozpíjí se jako kaňka skrze politické systémy, zatímco ji systematicky ovládají finance vynaložené korporacemi na lobbing a PR kampaně. Političtí představitelé již rezignovali na to, aby nás skutečně zastupovali, a namísto toho pracují pro plutokraty.

V takovém systému individuální volby zanikají. Pokusy o organizaci bojkotů určitých produktů jsou krajně obtížné a fungují pouze v případě, kdy mají úzké a zcela konkrétní vymezení. Ideologie konzumerismu je totiž velmi efektivní v přehazování viny z odpovědných osob na ostatní: jako příklad můžeme uvést nedávné pohoršení tisku vlastněného miliardáři nad tím, jací jsou prý ekologičtí aktivisté pokrytci.

Jindy vidíme, jak obyvatelé bohatého Západu viní za ničení planety nesrovnatelně chudší lidi, případně „Číňany“. Takové individuální pojetí odpovědnosti, které zastiňuje skutečné původce problémů, je pro konzumerismus zcela klíčové.

Systém nás navíc vykresluje jako bezmocné. Uzavírá nás v úzkém rámci možností, kdy máme na výběr pouze samá zcela bezvýznamná rozhodnutí mezi různými stupni podílu na ekologické zkáze. Nutno uznat, že je to celé bezmála geniální podfuk.