Přestaňme nazývat zhroucení ekosystémů šestým velkým vymíráním druhů a začněme raději mluvit o prvním velkém vyhubení. Jak totiž uvádí nedávná esej ekologického historika Justina McBriena, popisovat stávající mizení životního prostředí nejrůznějších živočichů včetně člověka jako vymírání znamená, že katastrofa vyznívá jako cosi, co nastalo bez cizího přispění.

Když uznáme, že jako lidé můžeme za první velké vyhubení, zjistíme, že odpovědnost nesdílíme rovným dílem. Dopady životního stylu převážné většiny obyvatel světa jsou minimální. A i lidé ze střední třídy světového Severu, jejichž uhlíková stopa je výraznější, se mimoděk řídí systémem myšlení a jednání, který do značné míry vytvořily korporace stojící za fosilním průmyslem.

Nedávný projekt Guardianu ukázal, že pouhých dvacet společností obchodujících s fosilními palivy má na svědomí pětatřicet procent emisí oxidu uhličitého a metanu uvolněných do atmosféry od roku 1965. To byl rok, kdy prezident Amerického ropného institutu seznámil členy organizace s tím, že oxid uhličitý pocházející z jejich podnikání může již v roce 2000 měnit klima.

Pachatelé po celou dobu věděli, co dělají. I když i jejich vlastní vědci varovali před tím, že pokračující těžba fosilních paliv může mít katastrofální následky, ropné koncerny investovaly miliardy dolarů do zmaření patřičných opatření ze strany vlád. Platily think-tanky, bývalé vědce a falešné občanské iniciativy za zpochybňování klimatologických poznatků.

Korporace skrze nejrůznější fondy sponzorovaly i politické iniciativy, mimo jiné v Kongresu Spojených států amerických, aby blokovaly pokusy o omezení emisí skleníkových plynů na mezinárodní úrovni. Investovaly i do greenwashingu (marketingové metody usilující o vykreslení produktů či firem jako ekologicky citlivých, pozn. překl.) s cílem zmást a vylepšit veřejné mínění o sobě.

↗

Shell je jednou z nejvíce odpovědných korporací za změny klimatu a také jedním z největších průkopníků greenwashingu. Ilustrace Cartoon Movement

To pokračuje dodnes, mimo jiné skrze reklamy Shellu a ExxonMobilu snažící se vytvořit scestný dojem, že firmy opouštějí fosilní paliva. Ve skutečnosti Shell ve své výroční zprávě konstatuje, že do ropy investoval pětadvacet miliard dolarů, zatímco o investicích do nízkouhlíkových technologií se nezmiňuje vůbec.

Studie publikovaná ve vědeckém časopise Nature ukazuje, že máme pouze malou šanci zabránit globálnímu oteplení většímu než jeden a půl stupně Celsia, pokud nevyřadíme z provozu stávající infrastrukturu fosilního průmyslu. Namísto toho daný podnikatelský sektor produkci neobnovitelných zdrojů chce ještě zintenzivnit: aby si vytvořil nové rezervy surovin, plánuje v příštích deseti letech investovat téměř pět bilionů dolarů. Rozhodl se k ekocidě.

Největší a nejúspěšnější lež fosilního průmyslu se nicméně skrývá v tvrzení, že první velké vyhubení živočišných druhů je otázkou spotřebitelské volby. V odpovědích na otázky Guardianu pokládané dvaceti největším znečišťovatelům na světě některé z ropných korporací tvrdily, že nejsou odpovědné za to, jak se rozhodneme jejich produkty užívat. Pomíjejí ale, že jsme součástí jejich systému: politické, ekonomické i hmotné infrastruktury vytvářející iluzi volby.

Řídí nás ideologie, jež je tak přesvědčivá a zakořeněná, že ji ani nechápeme jako ideologii. Říká se jí konzumerismus. Vznikla za pomoci schopných marketérů a reklamních expertů, skrze korporátní kulturu celebrit a média, jež nás vykreslují spíše jako spotřebitele zboží a služeb než jako občany, tvořící politickou realitu.

Je to ideologie zahrnutá v systémech dopravy, urbanismu a energetice, kdy se možnost učinit správné rozhodnutí stává vším, jen ne možným. Rozpíjí se jako kaňka skrze politické systémy, zatímco ji systematicky ovládají finance vynaložené korporacemi na lobbing a PR kampaně. Političtí představitelé již rezignovali na to, aby nás skutečně zastupovali, a namísto toho pracují pro plutokraty.

V takovém systému individuální volby zanikají. Pokusy o organizaci bojkotů určitých produktů jsou krajně obtížné a fungují pouze v případě, kdy mají úzké a zcela konkrétní vymezení. Ideologie konzumerismu je totiž velmi efektivní v přehazování viny z odpovědných osob na ostatní: jako příklad můžeme uvést nedávné pohoršení tisku vlastněného miliardáři nad tím, jací jsou prý ekologičtí aktivisté pokrytci.

Jindy vidíme, jak obyvatelé bohatého Západu viní za ničení planety nesrovnatelně chudší lidi, případně „Číňany“. Takové individuální pojetí odpovědnosti, které zastiňuje skutečné původce problémů, je pro konzumerismus zcela klíčové.

Systém nás navíc vykresluje jako bezmocné. Uzavírá nás v úzkém rámci možností, kdy máme na výběr pouze samá zcela bezvýznamná rozhodnutí mezi různými stupni podílu na ekologické zkáze. Nutno uznat, že je to celé bezmála geniální podfuk.

To, co potřebujeme změnit, je systém, nikoli jeho produkty. Musíme jednat jako občané spíše než jako konzumenti. Ale jak? Část odpovědi poskytuje krátká kniha od jednoho ze zakladatelů Extinction Rebellion, Rogera Hallama: Common Sense for the 21st Century. Nesouhlasím se vším, co se v ní píše, ale důslednost její analýzy zaručuje, že se text stane klasikou politické teorie.

Hallam začíná premisou, podle které reformní kampaně stavěné na dílčích požadavcích nemohou zabránit katastrofám spjatým s klimatickým a ekologickým kolapsem. Prý je zapotřebí rozsáhlé narušení politického systému, ze kterého mohou vzejít novější a odpovědnější demokratické struktury schopné patřičné transformace našeho způsobu života.

Hallam zakládá svůj koncept úspěšných mobilizací na studii mnohých příkladů z historie, jako byl dětský pochod v Alabamě (jenž v roce 1963 sehrál klíčovou roli v ukončení rasistické segregace ve Spojených státech), pondělní demonstrace v Lipsku roku 1989 (které narůstaly, dokud se východoněmecký režim nezhroutil) či hnutí Jana Andolan v Nepálu před třinácti lety (jež svrhlo absolutní monarchii a pomohlo ukončit související vojenské povstání).

Klíčové jsou prý akce, které staví moc před neřešitelné dilema: buď represivní složky umožní akcím občanské neposlušnosti pokračovat — a povzbudí tak ještě více lidí k protestům — anebo na ně zaútočí, čímž mimoděk způsobí totéž. Když vše dopadne dobře, vláda nemůže v takové situaci zvítězit.

Podle Hallama je zásadní, když se v centru hlavních měst shromáždí tisíce lidí, kteří jsou občansky neposlušní, ale zachovávají striktní nenásilí, a vydrží ve své aktivitě po dny až týdny. Možnost dosažení radikální změny je podle něj především otázkou počtů. „Deset tisíc lidí porušujících zákon mělo historicky větší dopad než vysoce riskantní činy malých skupin,“ píše.

Největším problémem je uspořádat akce, k nimž se může přidat dostatek lidí. Ty totiž musí být transparentně plánované, inkluzivní, zábavné a mírumilovné. Takové, jako jsme nedávno viděli v režii Extinction Rebellion v centru Londýna.

Text dále uvádí, že popsaný přístup poskytuje přinejmenším šanci na překonání infrastruktury lži zbudované fosilním průmyslem, stejně jako na vytvoření politiky schopné se postavit ekologickým výzvám dneška. Úspěch je samozřejmě obtížný a nejistý. Ale jak Hallam konstatuje: šance, že stávající politicko-ekonomický systém dokáže vyřešit ekologickou krizi, je ještě nižší, ba dokonce nulová. Masové akce občanské neposlušnosti tak mohou být naší poslední a nejlepší šancí na to, abychom zabránili apokalypse.

Článek původně vyšel v deníku The Guardian pod titulkem The big polluters’ masterstroke was to blame the climate crisis on you and me. Přeložil JAN KAŠPÁREK