Na české knižní pulty se dostal překlad známé knížky amerického aktivisty Jeremyho Brechera s názvem Vzpoura proti zkáze, věnovaná strategiím hnutí za klimatickou spravedlnost. Kniha se v zahraniční těší dobré pověsti a do České republiky přichází v pravý čas. Klimatické hnutí tady totiž pomalu bují a vzkvétá, vznikají a na síle nabírají nové iniciativy jako Extinction Rebellion nebo Fridays for Future, proběhly už tři Klimakempy organizované hnutím Limity jsme my.

V takové době je důležité pídit se po otázkách, kam směřujeme a kudy vést správnou cestu k cíli. Než se ale touhle cestou vydáme, je dobré zmínit pár údajů o knize samé. V našem kontextu si ji můžeme přečíst díky překladu autora Deníku Referendum Josefa Patočky, který ke knize napsal předmluvu. Lví podíl však má také nakladatelství Neklid, které knihu vydalo.

Povedený sytě červený obal s fotografií obsazeného dolu Bílina, kterou vyfotila Majda Slámová při jedné z akcí hnutí Limity jsme my, již od počátku prozrazuje, jakému typu jednání dává autor přednost. Komu to nedojde hned, může si přečíst podtitul Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě. A právě radikálnímu hnutí přímé akce, zejména proti fosilnímu průmyslu, je kniha věnována primárně.

Brecher se postupně vyrovnává se situací, v jaké se klimatické hnutí nachází v konfrontaci s pro-fosilní politikou Donalda Trumpa a selháním politiků na pařížské konferenci, kde se nebyli schopní dohodnout na právně závazné smlouvě vedoucí k záchraně planety. A podobně jako klimatické hnutí po Paříži i Brecher hledá odpovědi v mobilizaci lidí a přímé konfrontaci fosilních firem, které za současnou klimatickou krizi nesou zodpovědnost.

Ve svých strategických úvahách Brecher nevynechává žádnou podstatnou otázku, k níž se postupně propracuje každé zdola vedené hnutí. Mluví o politických cílech, o práci s veřejností, občanské sebeorganizaci či o setkávání s vlastním strachem. Všechny části má smysl si pečlivě projít a zamyslet se nad nimi.

Mnoho z nás najde reálné příklady z praxe, kde může autorovy rady porovnat, inspirovat se nebo je vyvrátit. Nejsilnější pasáží, která do našeho kontextu přináší poměrně nový pohled, nabízí dvancátá kapitola s názvem Právo lidí na ochranu klimatu. Zde Brecher rozvíjí klíčovou otázku pro jakékoliv hnutí — komu patří veřejný zájem?

Z našich končin jsme zvyklí, že o veřejném zájmu mluví většinou mocní v momentech, kdy chtějí prosazovat přírodě škodlivé projekty nebo trestat aktivní lidi. Dálnice či stavby spaloven jsou prezentovány jako projekty „ve veřejném zájmu“, blokády uhelné infrastruktury jako poškození veřejně prospěšného zařízení. Brecher naproti tomu volá po ústavní vzpouře, která se má dožadovat práva na neposlušnost, jelikož státy porušují veřejný zájem na záchraně života na planetě.

A tento zájem je potřeba hrdě hájit i před soudem. Právě soudní spory, jakkoliv jsou pro aktivisty finančně i psychicky náročné, mohou sloužit jako účinná platforma pro prosazování veřejného zájmu a získávání podpory veřejnosti. Příkladem mohou být spory klimatických dětí ve Spojených státech nebo vyhrané soudy v Nizozemsku.

V samém závěru autor rozvíjí myšlenku, že pokud se přes veškeré úsilí občanské neposlušnosti nepodaří přimět fosilní průmysl ke kapitulaci, je možné uvažovat o vytváření paralelních struktur moci. Myšlenky klimatických soudních komisí nebo cílené vzpoury ve státní správě působí v zemích bývalého východního bloku na první pohled velmi provokativně.

Brecherem popisovaná idea se však příliš neliší například od demokratických občanských sněmů, o které usiluje hnutí Extinction Rebellion a které mohou při správném uchopení demokracii prohloubit.

Celou knihou prostupuje pozitivní duch amerického protestního hnutí a dlouhá léta promýšlení různých strategií, taktik a protestních konceptů. Proto je však potřeba ji konfrontovat s kontextem střední Evropy a jejích specifik. Autor považuje za samozřejmost rozvinutou občanskou společnost, například když popisuje mnohočetné sousedské schůze v komunitních centrech nebo kostelech. V našich končinách to však zatím běžné není.

Právě scházející komunitní život, místa vzájemného potkávání a vůbec sousedská touha řešit otázky týkající se našeho společného světa je palčivým nedostatkem naší společnosti obtěžkané léty normalizace. Ještě více než pro řešení klimatické krize tato malá společenství chybí při řešení bytové krize a předražených nájmů ve velkých městech. Na tom je potřeba pracovat ještě nad rámec úkolů, které nám vytyčuje Brecherova kniha.

Pokud se však utápíte v depresi z klimatické krize, hledáte kompas určující možné cesty ven nebo jen rádi promýšlíte strategické koncepty v rámci hnutí, Vzpoura proti zkáze by vás neměla minout.