Klimakemp stojí tak trochu uprostřed ničeho. Dostat se do Stawisek prostředky hromadné dopravy je složité, můžete jet jednou denně autobusem z Wloclawku nebo jít asi 10 kilometrů pěšky z nejbližší vlakové stanice. Přímo k tábořišti pak poslední kilometr nevede asfaltová cesta. U břehů Gluszynského jezera stojí letní domky a cedule inzerující volné parcely. Lidé, kteří tu žijí po celý rok, jsou odkázáni sami na sebe. U domů tak můžeme vidět pečlivě obhospodařovaná malá políčka a velké zahrady, na dvorcích domácí zvířata, na rozcestích udržované kapličky a boží muka.

Když se na region podíváme z většího odstupu na mapě, vidíme v asi padesátikilometrovém okruhu od Konina pět aktivních hnědouhelných dolů. Energetická společnost ZE-PAK v regionu provozuje tři hnědouhelné elektrárny a v současnosti se začíná potýkat s nedostatkem hnědého uhlí. Proto plánuje otevřít dva nové doly, přestože uhelný průmysl leží spoustě lidí v žaludku již nyní. Proti dolu Tomislawice se již od počátku těžby v roce 2008 staví místní obyvatelé zejména kvůli ztrátám vody. V červnu 2017 Evropská komise na popud protestujících prokázala, že těžba uhlí má daleko větší vliv na vodní režim, než odhadoval posudek z roku 2007, který těžbu umožnil. 

Přesto v podstatě ilegální těžba dále pokračuje a odčerpává vodu z dalekého okolí. Není proto divu, že se lidé staví také proti plánovanému otevření nových dolů. V roce 2015 zde proběhlo referendum v obci s rozšířenou působností Babiak, v němž se většina obyvatel postavila proti plánovanému dolu Deby Slacheckie. I přesto s ním jako se strategickým ložiskem těžby počítá jak národní plán těžby hnědého uhlí, tak i plán územního rozvoje velkopolského vojvodství. Lidé se staví stejně sveřepě i proti otevření druhého hnědouhelného dolu Oscislowo asi 30 kilometrů od Tomislawic.

Konin, jedno z nejbližších větších měst, vyrostl na hnědém uhlí v druhé polovině 20. století, když se z dvacetitisícového města v roce 1960 rozšířil více než čtyřikrát na třetí největší město ve velkopolském vojvodství. Za tím stojí právě hnědouhelná energetika a s ní spojený průmysl, jako například hliníkárna. Od devadesátých let ale rapidně klesá počet lidí zaměstnaných ve fosilním a těžkém průmyslu, v současnosti je počet pracovníků v energetickém sektoru o 70 procent nižší než v roce 1990. V okolí Konina je ve srovnání se zbytkem velkopolského vojvodství větší nezaměstnanost, a to zejména u mladých lidí, z nichž v roce 2017 nemělo práci na 30 procent. Ti proto z regionu odcházejí.

Mluvit otevřeně o konci uhelného průmyslu donedávna nebylo možné, v regionu se navzdory faktům drží pečlivě budovaný mýtus o potřebě uhelného průmyslu pro udržení zaměstnanosti. Letos už tomu je ale jinak. Velkopolské vojvodství je součástí evropské platformy uhelných regionů v tranzici, podobně jako u nás v rámci programu Re:start Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský kraj. I v koninských novinách se píše o zelené energetice. Aktivisté, kteří o tomto tématu mluvili již dávno, zůstávají i nadále obezřetní k pojetí tzv. spravedlivého přechodu. Obzvláště když se k němu v dubnu letošního roku přidal i ZE-PAK, který přitom nijak nemění své plány na otevírání nových hnědouhelných dolů. 

Měnící se klima proměňuje veřejnou debatu

Otázky změn klimatu lze stěží ignorovat, ať už člověk žije prakticky kdekoli. Polsko minulý rok hostilo již potřetí během deseti let klimatický summit Spojených národů v srdci uhelného průmyslu, slezských Katowicích. I přes nevlídné počasí a policejní dohled se protestního klimatického pochodu účastnily na tři tisíce lidí. Ve větších městech se podobně jako všude na světě pořádají studentské klimatické stávky. Zakládají se občanské klimatické panely, které se zasazují o vyhlášení stavu klimatické nouze a dohlížejí na to, aby nezůstalo pouze u slov. Vznikají také buňky Extinction Rebellion.

Cílem prvního ročníku bylo vytvořit prostor pro vzájemné vzdělávání a poznávání se. Byla to v podstatě interdisciplinární konference pod širým nebem. Letošní klimakemp na tuto práci navazoval, zapojení nových iniciativ nešlo přehlédnout. Extinction Rebellion přispělo k programu vlastním autonomním stanem. Mladí stávkující zorganizovali vlastní legální demonstraci během akčních dnů v Kleczewě. U monumentu vyřazeného důlního stroje se sešlo několik desítek lidí, vedle studentů přišli také někteří z místních, lidé ze zahraničí nebo skupina samby.

Mládežnická klimatická stávka (MKS) otevřeně podpořila klimakemp a brala jej jako akci, která může pomoci jejich hnutí setkat se přes prázdniny. Občanskou neposlušnost chápou jako jiný způsob boje za stejnou věc, podobně jako o ní hovořila Luisa Neubauer z německých Fridays for Future ve vztahu k akcím Ende Gelände pro ZDF. Vytváření prostoru pro akci občanské neposlušnosti klimakempu neubíralo na pohodě, která se sestávala zejména z koupání v nedalekém jezeru a zmrzliny z jediného místního obchodu. V něm se asi poprvé objevily dokonce i veganské pomazánky.

Strašidlo emancipačních bojů obchází Evropou

Letní pohodu může kalit atmosféra strachu. Když předseda Senátu Jaroslav Kubera mluvil na tryzně v Terezíně, obával se boje za životní prostředí a za rovnost pohlaví a menšin jako znaků nastupující totality. Slučování různých proudů progresivní politiky dohromady za účelem vytvoření nepřítele není originální. Kulturní neomarxismus u nás a levičáctví v Polsku slouží jako termíny vytváření politického konfliktu. Samozřejmě to není správně analyticky použitý termín, nicméně označuje obavy Kubery a dalších v protnutí emancipačních bojů za rovnost a spravedlnost.

Prostor jako klimakemp je průsečíkem, kde lze vidět a poznat lidi angažující se v nejrůznějších iniciativách nejen v jednom regionu. Osobní setkání může pomoci překonat i zdánlivě stěží překonatelné názorové rozdíly, obzvlášť pokud sdílíte pocit nespravedlnosti. Na polském venkově se potkává queer a umělecká komunita, konzervativní farmáři, ekologové a anarchisté právě kvůli tomu, že navazují na předcházející budování vzájemných vztahů, mají k sobě důvěru a ví, co od sebe můžou čekat.

Přestože shlukování emancipačních bojů pod jednotnou značku známe i z našich končin, otevřená agresivita a hrozba násilí je přece jen rozdílná. Například v obskurních uhelných profilech na Facebooku se profil Odkrywkowo, na rozdíl od rádobyvtipných tuzemských Greenpiss, neváhá chopit tvrdšího kalibru. Ve statusu po sobotní akci děkuje policii slovy: „Každý, kdo přijede silou prosazovat svou ideologii, dostane stejnou medicínu, obušek a slzný plyn. Je jedno, jestli přijede z Čech, Německa nebo druhé strany Polska.“

Povšimněme si, že profil zmiňuje asi desetičlennou českou skupinu společně s Němci, což znamená, že jsme si vybudovali mezinárodní aktivistické renomé. Na kemp ale přijeli lidé ještě z dalších zemí. „Sobotní akce skončila žebráním o příspěvky na pokuty vyměřené nejvíce zideologizovaným extremistům… Kdyby došlo na otevřenou konfrontaci s horníky, zelení extremisté by sbírali příspěvky na jiné účely... Děkujeme policii!“

Během akce se vskutku kolem dolu pohybovalo několik málo osobních aut plných mladých svalnatých a holohlavých mužů, kteří dohlíželi z dálky na zásah policie. Na pokřiky protestujících „Solidární s horníky, ale nikdy s doly“ se v lepším případě ozvalo ticho, v horším sprosté nadávky. Diskuse o podobě spravedlivého přechodu je přitom pro polské klimatické hnutí zásadní téma, kterému se nemůže vyhnout.

Zavírání dolů v polském Walbrzychu v 90. letech je odstrašujícím příkladem nespravedlivého konce těžby, kdy horníci kromě odstupného nedostali nic a žádnou diskusi s nimi nikdo nevedl. K diskusím se zaměstnanci uhelného průmyslu musí dojít, ovšem pokřikování nebo hrozba fyzické konfrontace během přímé akce nevytváří prostředí pro plodnou debatu.

V centrálním cirkusovém stanu visel transparent nejstaršího polského squatu Rozbrat, na kterém stálo: Poznaň bez vyklízení, bez vykořisťování, bez bídy. Polské anarchistické hnutí je fungující a organizačně schopná síť, která tvoří protiváhu nacionalistickému diskursu a alternativu ke kapitalismu.

Praktická politická zkušenost anarchistů se odráží ve schopnosti spolupracovat na postavení a sklizení kempu, stejně tak to je ale také zkušenost s chováním na demonstracích, rozhodováním se v kolektivu a vyjednáváním s policií. Autonomní sociální centra vytvářejí bezpečný prostor pro alternativní a zranitelné skupiny a názory po celý rok. Není divu, že místu jako Rozbrat, skvrně na gentrifikující se Poznani, v současnosti hrozí vyklízení a čelí podobnému tlaku, jakému u nás čelila žižkovská Klinika.

Během akce v dole se odehrál i pochod rovnosti v Bialystoku, který napadli fotbaloví chuligáni a fašisté. Pouliční násilí otřáslo polskou veřejností a nejinak tomu bylo i na klimakempu. Lidé se proto rozhodli podpořit Pride solidární fotografií. I když to může být vnímané jako kontroverzní krok, ukázali tak rozhodně, že neustupují z hodnot rovnosti a emancipace. Místní s kempem ani po přímé akci, ani po solidární fotografii neměli problém.

První masová přímá akce proti těžbě uhlí v Polsku

V sobotu ráno vyráželo několik prstů, samoorganizovaných skupin, vstříc akčnímu dni. Zatímco stříbrný a červený prst vyrazily na legální nahlášenou demonstraci v Kleczewě, červenočerný a zelenočerný se vydaly po svých, směrem k dolu Tomislawice. V druhém z nich jsme střídali okresní silnice a polní cesty, přičemž jsme vždy šli spořádaně ve čtyřstupu u krajnice, abychom dodržovali pravidla silničního provozu. Kromě toho jsme šli potichu a bez transparentů, abychom nemohli být pokládáni za nenahlášenou demonstraci.

Přesto byla zhruba stovka pochodujících v malířských overalech poměrně nečekaným zjevením pro místní obyvatele, kteří ne vždy opětovali naše pozdravy. V lesíku asi půl kilometru od dolu jsme uspořádali plénum, abychom se zorientovali v situaci a ujasnili si plány. Ve velké tichosti skryti zrakům policie jsme nabírali síly. Někteří potajmu sbírali ostružiny, jiní memorovali nápěvky z demonstračního zpěvníčku. Následně jsme vyrazili z lesa ven.

Kolem výsypky po silnici kolem dolu je už slunce poměrně vysoko. Pociťujeme zdvihající se prach a horko. Na silnici nás již doprovází auta policie, neoznačená dodávka jede vedle čela průvodu. Od dolu nás odděluje pouze 50 metrů rumištní vegetace, za ní 50 metrů prašného terénu, které končí pásovým dopravníkem. Provoz dolu podle zvuku probíhá nepřerušovaně dál. V jednu chvíli se čelo průvodu utrhne a obíhá dodávku směrem k pásovému dopravníku. S mojí afinitní skupinou vyrážíme ve sprintu za nimi, probíháme okolo přijíždějících aut důlní ochranky a policie.

Protože jsme se rozhodli rychle a byli jsme odpočatí a připravení, probíháme hladce kolem nich, i když na zádech máme batohy se spacáky a dalším vybavením, které by nám umožnilo přečkat v dole noc. Afinitní skupiny se v běhu snaží svolávat, adrenalin stoupá stejně jako prach zvířený naším během, běžícím pásovým dopravníkem a přijíždějícími policejním auty. Protože jsme neslyšeli výzvu k opuštění prostoru ani nepřekonávali člověkem vytvořenou překážku, jednáme stále legálně, poněvadž polský zákoník údajně nezná nic jako neoprávněný vstup do důlního díla.

Před pásovým dopravníkem na nás už čekají policisté s obušky. Nemají ale ještě dobře utvořenou linii, a tak by se dalo proběhnout až k dopravníku. Ohlížím se na svého buddyho (akčního parťáka), kterého právě jeden z policistů zachytává. Jsme domluveni, že se nenecháme odvézt na služebnu samostatně, a tak se k němu vracím. Policie nás kettluje (uzavírá skupinu v prostoru) spolu s dalšími asi 30 metrů od dopravníku, který se v tu chvíli zastavuje. Z prstu o několika desítkách lidí je nás něco přes dvacet, včetně několika lidí ze zahraničí.

Vsedě zjišťujeme, jak na tom jsme jako skupina. „Co řekneš svým vnoučatům, až dojde voda?“ bylo napsané na transparentu, který jsme přes sebe měli přehozený jako slunečník. V tu samou chvíli kroužilo nad jámou v zemi hejno divokých hus, které nám pravděpodobně kladly tu samou otázku již nyní. Alespoň na chvíli se nám důlní práce povedlo zastavit, by mohla znít naše odpověď. Jakkoli je to možná v tuto chvíli málo, je to jasný signál, který lze stěží přehlédnout.

Naše skupina se po dlouhých desítkách minut vyjednávání uvnitř skupiny i s policií usnáší, že z dolu odejde a identifikuje se. Chceme se ještě připojit k našim přátelům v nedalekých Krzyskowicích, policie nám říká, že to bude možné. Sedící blokádou bychom získali jen málo času, ale zato skončili na policejní stanici. Po odchodu zpět ke kraji silnice a po legitimování se šikujeme k pochodu. Policie ale mění situaci. Všichni dostáváme pokutu 50 zlotých (cca 300 korun) za porušení dopravních předpisů při chůzi po silnici.

Cizinci musí zaplatit na místě v hotovosti, jinak budou odvezeni před zrychlený soud, který podle našich přátel může začít třeba až v pondělí. Jsme rozhořčeni, bereme to jako nespravedlivý trest dlouho po domnělém přestupku, jako legální formu úplatku. Aktivisté v Polsku mají zkušenosti s pokutováním například z Bělověže, kdy někteří dostali pokutu za jízdu na kole bez světel ve dne. Jinou praxí je vymyšlené napadení úředního činitele, za které ovšem hrozí i trest odnětí svobody. I jiným skupinám, které v autobuse mířily na legální demonstraci, policie prohledávala autobus a kvůli malicherným technickým problémům jej zdržovala od pokračování jízdy.

Policejní ochrana zájmů soukromé těžební společnosti proti klimatickému hnutí vytváří situaci jak z Musilova Muže bez vlastností. Někteří odmítají přistoupit na zaplacení pokuty a mohou očekávat předvolání, naše cizinecká skupinka platí po zhodnocení nákladů a přínosů z půjčených peněz na místě. Protože nám policie nedovolí odejít pěšky, přijíždí pro nás auta z kempu, kam odváží část naší skupiny. Ta další se připojuje k legálnímu shromáždění v Kryszkowicích.

To je první místo, kde se dozvídám o dalších přátelích. Červenočerný prst rovněž vkročil do dolu. Policie ale byla více připravená a rozdávala hojně rány obuškem a nešetřila slzným plynem, kterých použila i proti fotografu Gazety Wyborczej. Přesto se i sedm lidí z tohoto prstu dostává do dolu, celkem se to povedlo 32 osobám. Důlní práce byly zastaveny na zhruba dvě hodiny. Bohužel se dozvídám také o tom, že jedna aktivistka má zlomenou klíční kost, což je dosud nejhorší zpráva z celé akce.

Červená stuha

Později začínáme z háječku v Kryszkowicích roztahovat červenou stuhu. Červená linie je symbolem globálního hnutí za klimatickou spravedlnost. Podobně jako v roce 2017 na hraně dolu ČSA, o rok později na hraně dolu Hambach, i zde na hraně dolu Tomislawice tvoří lidé hranici nejen proti těžbě uhlí, ale i proti fosilnímu průmyslu obecně. Půlkilometrový průvod stojí na hraně dolu v blízkosti zbořených domů, které budou ustupovat rozšiřujícímu se dolu. Z trosek domů si lidé ještě berou použitelný materiál, například cihly. S rozbořenými domy sousedí jeden dosud obývaný.

Důl na obzoru vypadá, jako by se o něj nikdo příliš nezajímal. Od silnice jej neodděluje kromě pole a louky nic dalšího, cedule jsou umístěné velmi sporadicky. Důlní technika působí podobně, malé buňky u rypadel a pásu připomínají obytné karavany spíše než odpovídající zázemí pro zaměstnance. Mezi rumištní vegetací jsou ještě obdělávaná malá pole, která končí takřka u propadu jámy. Jen právě v tento okamžik hlídkují u polních cest kordony policistů.

U cesty právě dozrávají švestky a mirabelky, které si lidé z červené linie odskakují nasbírat a dělí se o ně. Někteří z nás žertují, že se chystají rozběhnout směrem k policii chránící uhelný důl. Velká část z nás je ale již unavená po čase stráveném na slunci, navíc je zřejmé, že bychom se tímto způsobem k dolu nedostali. Nehledě na únavu dotváří červenou linii také popěvky a skandování nejen klimatických, ale taky antikapitalistických hesel. Solidarita je naší zbraní, řetěz našich rukou a srdcí, říká jeden z nich.

Když v červnu letošního roku premiéři Morawiecki s Babišem shodili ze stolu evropský plán uhlíkové neutrality do roku 2050, poukázali tak na provázanost politické moci s uhelným průmyslem v obou zemích. Jan Boček z Českého rozhlasu trefně hovoří o uhlíkové oponě, zpodobněné mimo jiné neochotou hovořit o přechodu od uhlí na národní úrovni. Pokud je ochrana uhelného průmyslu stavěna na úroveň národního zájmu, znamená to stavět se zády k již viditelným projevům změny klimatu, ekonomickým potížím uhelných regionů a zdravotním dopadům těžby uhlí na obyvatele.

Společenské tabu odchodu od uhlí prolamují sociální hnutí, čímž boří obraz zaostalých východoevropských zemí. Klimakempy u nás i v Polsku ukazují, že hnutí za klimatickou spravedlnost sílí i v epicentru fosilního skanzenu. Právě v takovém prostředí je cítit vítr změny.