Pojezierze Gnieźnienské na hranici Kujavského a Velkopolského vojvodství, přibližně hodinu cesty z Poznaně, je místo, kde by chtěl dovolenou strávit každý cyklista. Není potřeba zdolávat kopce, ale krajina je pestrá. Střídají se tu lesy, pole a jezera, cestu často lemují značky území Natura 2000. Turistů sem ale přijíždí v poslední době daleko méně než dřív. Vody v jezerech je daleko méně a na vině je povrchový důl v nedalekých Tomislavicích, kde těží uhlí společnost ZEPAK.

Ve středu 18. července se na louku ve Swientnem začalo sjíždět množství lidí včetně naší skupinky z České republiky. Nepřijeli jsme jako obyčejní turisté, ale jako návštěvníci prvního polského klimakempu — Obozu dla klimatu. Těžko by se pro něj hledalo příhodnější místo, které se nachází v epicentru odporu vůči těžbě hnědého uhlí a zároveň na místě, kde je radost tábořit.

Proti těžbě uhlí se tu ozývají mnozí. V roce 2015 proběhlo v nedalekém okresu Babiak referendum o otevření nového povrchového dolu na hnědé uhlí v Dęby Szlacheckie. Jeho obyvatelé tento návrh jednoznačně odmítli. Místní obyvatelé si uvědomují, že ztráta vody oslabuje turistický průmysl a dělá problémy místním zemědělcům.

Polské uhlí a práce

Polsko je uhelná velmoc. Přes 80 procent vyrobené elektřiny pochází z uhlí a uhelný průmysl je také významným zaměstnavatelem. Využívání uhlí je ospravedlňováno energetickou soběstačností a bezpečností. Díky spalování domácího, polského uhlí nemusí být země závislá na ruském zemním plynu ani následovat německý model energetické transformace. Skrze uhlí se tak v Polsku buduje národní identita — obraz jednotného Polska, kde veřejnost jednoznačně podporuje těžbu až do poslední hroudy.

Požadovat v takovém prostředí uzavření uhelných elektráren a dolů vyžaduje rozvážný postup. Program kempu i diskuse mezi účastníky se proto točily kolem tématu takzvaného spravedlivého přechodu. Tedy přechodu na obnovitelnou energetiku, který nenechá na holičkách ani pracovníky a pracovnice fosilního průmyslu. „Osobně podporuji diskusi s těžebním průmyslem. Nemůžeš vytvořit sociálně zodpovědné a emancipační hnutí tak, že lidem začneš něco povýšenecky diktovat,“ říká Mateusz, jeden z účastníků klimakempu.

Těžební průmysl se těžko vypořádával s novou situací po změně režimu v roce 1989. V uhelných regionech, jako je například Slezsko, přišlo v nedávné minulosti spoustu lidí o práci. „Tahle debata měla začít v Polsku už před lety, kdy přišla první vlna zavírání uhelných dolů. Ty doly byly zavřené ne kvůli ekologickým, ale kvůli ekonomickým důvodům. Horníky pak nechali bez jakéhokoli programu rekvalifikace nebo čehokoli podobného,“ konstatuje Mateusz.

V debatě o pracovních místech jsou někteří z účastníků kempu kritičtí vůči roli státu, který podle nich situaci příliš nepomáhá. „Dali peníze korporacím, aby sem přišly vyrábět auta nebo cokoli. Firmy dostávají daňové prázdniny a další vládní podporu. Tyhle peníze mohli prostě dát lidem a nechat je žít třeba pět let zadarmo. Myslím, že prvním úkolem je převrátit narativ vytváření pracovních míst. Jeho používání jenom ospravedlňují politiky, ze kterých profitují korporace,“ říká rozohněně účastnice Maria.

Hnutí za klimatickou spravedlnost razantně nastoluje témata sociální spravedlnosti. Ten byl patrný i během páteční demonstrace v Konině před elektrárnou Patnow. Na dvě stovky lidí zde vytvořily červenou linii, symbol hnutí za klimatickou spravedlnost. Skrze skandování hesel, jako například „solidarni s gornikami, ale nikdy s odkrywkami“ (solidární s horníky, ale nikdy s povrchovými doly) nebo „sprawiedliva transformacja, wspólne dobro, wspólna racja“(Spravedlivá transformace, společné dobro, společné právo) dali jasně najevo, že akce není namířená proti pracovníkům elektrárny a dolům.

Občanská neposlušnost a represe

Klimakempy, jak je známe ze západní Evropy, vytvářejí mimo jiné bezpečné místo pro lidi, kteří se chtějí účastnit akcí občanské neposlušnosti. V Anglii, Německu, nebo v posledních letech i u nás se někteří v čase klimakempu odhodlají k blokádám uhelné infrastruktury. Taková akce se ale během polského klimakempu nestala. Ten byl především otevřenou inkluzivní akcí, jež měla za cíl propojit lidi z různých skupin, kteří by se jinak stěží mohli potkat a mluvit spolu.

Místní obyvatelé kemp podporovali, ale akce občanské neposlušnosti pro ně byla nepřijatelná. Internetové stránky kempu proto zdůrazňovaly, že respekt k místním obyvatelům a jejich přání nemůže být podřízený jednorázové přímé akci. Ta by mohla vystavit místní obyvatele i účastníky kempu nepřiměřenému tlaku a odradit potenciální další zájemce o klimatické hnutí.

Polské ekologické hnutí se metodám občanské neposlušnosti nevyhýbá. Mnozí z účastníků klimakempu se podíleli na blokádě kácení Bělověžského pralesa minulý rok, jedné z nejvýznamnějších a největších akcí občanské neposlušnosti v Polsku v posledních letech. Okázalé porušování zákonů ze strany ministerstva životního prostředí vyvolalo silnou nevoli veřejnosti a díky úsilí ekologických aktivistů a jejich přímým akcím se podařilo zachovat velkou část tamního unikátního pralesa.

Kácení ustalo až letos v květnu a proti mnoha aktivistům je stále vedeno soudní řízení. Účastníci blokády měli také spoustu negativních vzpomínek na neakdekvátní zásahy policie nebo lesní stráže. I to jsou projevy zvyšující se represe vůči občanské společnosti v Polsku. Ve srovnání s německým, nebo i českým prostředím se tak zdá pochopitelné, proč letos k občanské neposlušnosti během klimakempu nepřistoupili.

Akce občanské neposlušnosti znamenají pro aktivisty v jiných částech světa osobní ohrožení. Podle zprávy organizace Global Witness bylo jen v minulém roce zabito nejméně 207 environmentálních aktivistů, což je nejvíce od počátku sbírání těchto dat. Takové incidenty nejsou nic neobvyklého pro aktivistky z kolumbijské La Guajiry. V tomto regionu byly zavražděny vice než tři tisíce lidí kvůli těžbě uhlí, takřka 60 tisíc lidí bylo přesídleno.

Příjemné společné kempování

Marie a Mateusz přijeli z Varšavy hlavně kvůli přátelům. „Je to tu taková bublina, kamarádi z aktivistického prostředí. Až na místě jsem zjistil, že tady spoustu lidí už znám z dob antiglobalizačního hnutí,” říká Mateusz. Klima je pro ně druhotným důvodem. Maria přidává ještě jeden důležitý motiv. „Kemp má taky terapeutickou hodnotu. Je to dovolená, kde potkáváš lidi s podobnými myšlenkami a můžete spolu sdílet hněv a frustraci z toho, co se teď kolem nás děje. Kemp možná nebude mít velký faktický dopad, ale lidé odsud odjedou s novou energií k práci, kterou předtím dělali.“

Vytvořit příjemné a bezpečné prostředí je klíčové, pokud chcete umožnit diskusi mezi rozdílnými skupinami. Různorodost účastníků byla překvapivě veliká. „Vidím tu překvapivě hodně křesťanů. Je tu i mnoho umělců, kurátorů. Jsou tu taky anarchisté, lidé z odborů. A pak i konzervativní farmáři. Je to hodně zajímavé prostředí, protože se tu můžou potkat hodně různí lidé a diskutovat spolu, aniž by některá ze stran k diskusi přistupovala paternalisticky,“ popisuje Mateusz.

Monika Sadkowská, jedna z organizátorek, to vidí jako zásadní úspěch setkání. „Jasně tu vidíme hmatatelnou potřebu mluvit o klimatu, zodpovědnosti za klima, a být v téhle oblasti aktivní. Nežijí tu pasivní lidé, kterým je klima ukradené. Lidé v Polsku vědí, že se tu děje něco špatného. Vědí, že je potřeba přestat těžit hnědé uhlí a obecně uhlí. Že je potřeba se změnit a chtějí to udělat. Důkazem je to, že jsou tady,“ říká. Celkový počet účastníků se blížil třem stovkám, což je znatelně více, než organizátoři očekávali.

Výhledy do budoucna

Polsko představuje významného aktéra klimatické politiky na mezinárodní úrovni. V prosinci proběhne v Katovicích klimatická konference Spojených národů, druhá podobná akce po summitu ve Varšavě v roce 2013. Přestože se od tohoto setkání nedá očekávat vznik podobně důležitého dokumentu, jakým byla například Pařížská smlouva, má setkání stále velký symbolický význam. Obzvláště když se bude odehrávat v Katovicích, metropoli hornického Slezska.

Summity přirozeně vyvolávají reakce občanské společnosti. Ať už to bylo v Kodani, Paříži, nebo například Bonnu, protestující dávají jasně najevo, že výsledky jednání nejsou adekvátní odpovědí na klimatickou krizi. Katovická jednání budou další příležitostí pro vznikající klimatické hnutí v Polsku, jak o sobě dát vědět. V prostoru klimakempu bylo možné sledovat, kde toto hnutí vzniká a jak se bude k summitu v Katovicích stavět.

Monika Sadkowská jej popisuje takto: „Ve skutečnosti je hnutí v Polsku velmi profesionální. Připravujeme skvělá expertní stanoviska, odvádíme dobrou práci v právní oblasti, u soudů. Ale doposud tady nebyla iniciativa odspodu. Existují ale iniciativy lidí, které řešily konkrétní místní problémy. Tady se to propojuje a navíc dostává globální, mezinárodní význam. Vidíme, že v Polsku je možné propojit místní problémy s klimatem, sociální nespravedlností — kterou považujeme za hlubokou příčinu klimatické změny — a dát tak těmhle konkrétním bojům globální a mezinárodní rozměr.“

Pro každého, kdo se obává autoritářského obratu v zemích visegrádské čtyřky, je klimakemp dobré místo. Dokládá, že existují spojenectví vytvářená odspodu občanskou společností a že nejsou pouze abstraktní, ale naopak staví na osobním setkávání a přátelství. A právě taková setkání pomáhají odhánět chmurné vyhlídky do budoucnosti.