Sobota 24. června 2017. Krátce po poledni proniklo do prostoru hnědouhelného dolu Bílina na sto padesát lidí — účastníků a účastnic nedalekého „Klimatického kempu proti fosilním palivům,“ organizovaného hnutím Limity jsme my. Přiměli společnost Severočeské doly k zastavení těžby, svižným tempem sešli až na dno jámy, obstoupili těžební stroje a poklidně vyčkali příjezdu policie.

Ve stejné době na druhém konci střední Evropy — v Amsterodamském přístavu — více než tři stovky lidí z hnutí Code Rood obsadily tamní uhelné překladiště a na celý den tak zastavily proudění paliva z nákladních lodí do Nizozemských uhelných elektráren.

Německo, Británie, Nizozemsko, Česká republika: ikonická obrazotvornost zástupů v anonymitě jednobarevných kombinéz, na pozadí mimozemských barev uhelné pustiny, se zdá být nakažlivá. Proč ale stále větší množství lidí napříč Evropou riskuje zatčení a staví se vlastním tělem do cesty těžbě, přepravě a spalování paliva, které bylo po necelých dvě stě let krví v tepnách průmyslové civilizace?

Globální hnutí za spravedlivé řešení klimatické krize přistupuje k občanské neposlušnosti stále častěji. Porušování platných zákonů ve jménu vlastního svědomí si ale víc než co jiného žádá opodstatnění.

V průběhu jara jsme díky spolupráci se Školou alternativ pořádali přednášky v patnácti českých, slovenských a německých městech, abychom se o takové vysvětlení pokusili. Tento příspěvek, který se na nich zakládá, si klade za úkol objasnit vlastnosti globální politicko-ekologické dynamiky, jež činí občanskou neposlušnost nejen legitimní, ale přímo nezbytnou součástí úspěšné strategie zastavení v katastrofu přerůstající klimatické krize a prosazení férového přechodu k bezuhlíkové společnosti, která zachová dostatečný prostor pro lidskou svobodu a důstojnost.

Změny klimatu jako otázka spravedlnosti

Je prokázáno nade vši pochybnost, že naše planeta se rychle otepluje a hlavní příčinou tohoto jevu je lidská činnost. Spalováním fosilních paliv náš průmysl zvyšuje koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře (od průmyslové revoluce o víc než čtyřicet procent).

Uhlík, který příroda po miliony let ukládala v zemských hlubinách a který jsme v průběhu několika staletí vytěžili a spálili, teď v zemské atmosféře působí pěknou paseku: zachycuje nadbytečnou energii tempem, které každou vteřinu zhruba odpovídá čtyřem termonukleárním explozím hirošimského rozsahu.

Tento přísun energie ústí v oteplování — dosud se nám oproti předindustriálnímu průměru podařilo Zemi ohřát o něco přes jeden stupeň celsia. Rok 2016 byl nejteplejším v dějinách měření — a třetím takovým v řadě. Více energie v atmosféře znamená především extrémnější počasí — intenzivnější sucha i povodně, přívalové deště, bouře. Tropické nemoci se šíří do nových oblastí.

Změny klimatu se staly každodenní realitou a existenční hrozbou pro miliony lidí po celém světě. To ale není to nejhorší — pokud bychom dnes přestali skleníkové plyny do atmosféry přidávat, biosféra nadbytečný uhlík vstřebá a teplota v horizontu několika staletí klesne. Pokud ale včas nepřestaneme, hrozí v konečném důsledku katastrofální zhroucení celého systému.

Oteplování totiž vede ke vzniku zpětných vazeb (například tání permafrostu, z nějž se uvolňuje metan), které jeho účinky násobí. Pokud by zpětné vazby převážily — a kde leží „bezpečná“ hranice si nejsme jisti — oteplování se zcela vymkne naší kontrole.

Změny klimatu ale nejsou jen „environmentální“ problém. Prohlubují chudobu, hlad či sociální vyloučení milionů konkrétních lidí. Rovněž se stávají jedním z hlavních hybatelů migrace. Celé oblasti se mohou v budoucnu stát neobyvatelnými a miliony lidí si pak budou hledat živobytí jinde.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, jak vážným ohrožením je tato nespravedlnost pro mír ve světě. Ministerstvo obrany Spojených států o ní právem hovoří jako o „multiplikátoru hrozeb“ — zhoršováním sociálních podmínek milionů lidí mohou změny klimatu přispět k nárůstu napětí ve společnosti a vzniku ozbrojených konfliktů. Palčivě přítomný je příklad Sýrie, kde právě dlouhodobé sucho pomohlo zavinit jednu z nejstrašlivějších občanských válek nedávných dějin, a následnou migrační vlnu vedoucí k vzestupu neofašistické krajní pravice v Evropě. 

Změny klimatu jsou také velkou sociální nespravedlností. Nejvážněji dopadají na ty, kteří nejméně přispěli k jejich zavinění a kopírují a prohlubují nerovné rozložení bohatství a moci ve světě. Jejich projevy jsou vůbec nejhorší v zemích chudého globálního Jihu, které přitom historicky k poškození klimatu přispěly nepoměrně méně, než státy bohatého Severu.

Kdežto před Jihem leží kromě výzvy přizpůsobit se nehostinnějším klimatickým podmínkám také úkol vymanit své obyvatelstvo ze zničující chudoby, Sever těží z kapitálu nashromážděného rozvojem průmyslu a koloniálním vykořisťováním. Klima se tak stává otázkou spravedlnosti, jež má sociálně-ekonomický, ale také genderový i rasový rozměr.

Chtít klimatickou spravedlnost tedy znamená chtít víc, než jen snížit emise. Jde o to, že hlavní tíhu přechodu k bezuhlíkovému hospodářství by měly nést ty státy, které svůj pomyslný díl „atmosférického prostoru“ k odhození nezamýšlených důsledků svého bohatnutí již vyčerpaly. A že by se tak ekologická transformace ekonomiky měla stát součástí úsilí o vyrovnání mezi Severem a Jihem, chudými a bohatými muži a ženami, kolonizátory a kolonizovanými.

Pařížská dohoda nestačí. Jednat musíme my

Sebeprezentace naší společnosti by naznačovala, že o vše je postaráno. Změny klimatu by měly vyřešit buď samoregulační mechanismy trhu, nebo demokratická politika, informovaná vědecky ustavovanými fakty.

Dosavadní vývoj ale nijak nenasvědčuje tomu, že by zavedené politické a ekonomické instituce byly schopny samy o sobě rozsahu klimatické výzvy dostát. Že jsou změny klimatu selháním trhů, které do nákladů na provoz fosilní energetiky nejsou schopny zahrnout škody způsobené emisemi, není třeba dlouze dokladovat: uznávají to i přední neoliberální ekonomové.

Zbývá objasnit, proč také demokratická politika selhává tak dramaticky, že ani po pětadvaceti letech od schválení Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu emise neklesají. Téměř všechny státy světa se na konferenci v Paříži koncem roku 2015 shodly, že chtějí oteplení oproti předindustriální minulosti udržet pod hranicí přinejhorším dvou — a nejlépe jeden a půl stupně celsia, což by v ideálním případě mělo stačit k odvrácení katastrofálního oteplení.

I kdyby od ní ale historicky největší znečišťovatel — Spojené státy — neodstoupily, nebyla by pařížská dohoda sama o sobě schopna své vlastní cíle naplnit. Nejen že není právně závazná, dobrovolné závazky států, na nichž stojí, stále vedou k oteplení o víc než tři stupně celsia, které by se mohlo docela vymknout kontrole.

Hranice jeden a půl či dvou stupňů celsia nám dává dosti jasnou představu o tom, kolik ještě oxidu uhličitého do atmosféry můžeme vypustit, chceme-li mít dobrou šanci se pod ní udržet. O tomto množství se obvykle hovoří jako o „uhlíkovém rozpočtu“.

Tak například chceme-li mít šestašedesátiprocentní šanci udržet se pod jedním a půl stupněm celsia, zbývají nám sotva čtyři léta současné produkce oxidu uhličitého. Pro dva stupně celsia se jedná o necelých dvacet let.

Množství uhlíku ve známých zásobách fosilních paliv ovšem tento rozpočet několikanásobně překračuje. Jinak řečeno, máme-li se vyhnout katastrofálnímu oteplení, musí naprostá většina — přinejmenším osmdesát procent — všech známých zásob fosilních paliv zůstat pod zemí. 

Je třeba pojmenovat viníka

Fosilní průmysl čili ropné a uhelné společnosti ovšem plánují tyto „nespalitelné“ zásoby vytěžit a spálit. Nashromážděného bohatství pak využívají k ohýbání politických pravidel a procedur ve svůj prospěch metodami agresivního lobbyingu, sponzorování politických stran i nenápadné propagandy.

Tak například známí fosilní magnáti bratři Kochové poskytli jen mezi lety 2005 a 2008 necelých pětadvacet milionů dolarů různým „konzervativním“ think-tankům, popírajícím realitu změn klimatu. Není náhoda, že mezi ně patří také Heartland Institute, jehož úzkým spolupracovníkem je náš bývalý prezident Klaus. Na jejich výplatní pásce je skrze štědré příspěvky na kampaň také celá řada republikánských senátorů.

Jiným příkladem je společnost ExxonMobil, která o rizicích vyplývajících ze změn klimatu věděla nejpozději v roce 1977, utajila je ale a namísto toho rovněž sponzorovala pseudovědecké a propagandistické instituce popírající změny klimatu. Její někdejší ředitel a významný akcionář Rex Tillerson je dnes americkým ministrem zahraničí a pomáhá z této pozice své společnosti mimo jiné sjednávat licence a kontrakty v zahraničí.

Jinde — jako v institucích Evropské unie — je situace podobná, ač méně evidentní. Také Evropským komisařem pro změny klimatu a energetiku je ropný magnát Miguel Arias Cañete. Právě lobbying fosilního průmyslu stojí za fatální neadekvátností a nefunkčností evropského systému obchodování s emisními povolenkami, za záměrným oslabováním a podrýváním unijních emisních cílů, i celkovou nedostatečností pařížské dohody. 

Unijní cíle ve výsledku nejen neodpovídají měřítku historické odpovědnosti evropských států za klimatickou krizi, ale jsou tak slabé a neambiciózní, že lze očekávat jejich předčasné splnění i bez velké politické iniciativy. Jako se to stalo s cílem pro rok 2020, jež byl bez velkých oslav v tichosti překonán již počátkem roku 2016.

Občanská neposlušnost, osvědčený nástroj společenského pokroku

Protože politické systémy západních demokracií byly do velké míry mocí těchto špinavých peněz uchváceny, zeje mezi tím, co je z hlediska přírody a spravedlnosti nezbytné a tím, co je v úzkých hranicích našeho politického uspořádání považováno za „možné,“ rozlehlá propast.

Je to právě globální občanské hnutí zdola, která se ji snaží přemostit. Toto hnutí je tím silnější, čím více lidí dochází k přesvědčení, že pouhá technologická inovace a změna spotřebitelského chování zkrátka nestačí. A že ve skutečnosti se nelze vyhnout konfrontaci, jejímž cílem bude snížení jak emisí, tak moci fosilních korporací nad naší společností — jinak řečeno k demokratizaci energetiky i politického života.

Klasické nástroje občanské politiky zdola, jako petice, bojkoty, právní spory a rozličné protesty, doplňují v posledních letech dvě stále úspěšnější metody. Tou první je „divestování,“ tedy tlačení různých institucí od bank a penzijních fondů až po univerzity a církve k tomu, aby se zbavily akcií fosilních firem a reinvestovali je do obnovitelných zdrojů, nejlépe v komunitním vlastnictví.

Tato metoda, jež se osvědčila v kampaních proti režimu apartheidu v Jižní Africe, pomáha zbavit fosilní průmysl nejen finančního kapitálu, ale i kapitálu reputačního, čili společenské akceptace a podpory, jíž se také říká „sociální licence“.

Druhým — a stále pestřeji a častěji užívaným nástrojem — je právě občanská neposlušnost. Jakkoli je její přímý dopad na provoz fosilního průmyslu omezený, zásadní je její význam symbolický a politický. Překračování mezí legálního ve jménu legitimních cílů je mocným mobilizačním nástrojem. Problematizuje status quo, otevírá politický spor a nastoluje téma. Proměňuje identitu jak zúčastněných, kterým dává pocítit vlastní moc, tak pozorovatelů, kteří jsou nuceni zvolit si ve vyostřeném sporu stranu.

Poukazuje na to, jak systém práva a pořádku na jedné straně chrání nepřijatelnou, zhoubnou praxi a na straně druhé postihuje ty, kteří ji chtějí zastavit či alespoň zkomplikovat. Je tak osvědčenou cestou k společenskému pokroku a není divu, že se bez ní neobešly všechny velké emancipační zápasy minulosti.

Díky občanské neposlušnosti uspělo hnutí za všeobecné volební právo, za volební právo pro ženy, za osvobození kolonizovaných národů i demokratizaci diktatur bývalého sovětského bloku. Hnutí za spravedlivé řešení klimatické krize se k jejich dědictví hlásí, je jejich následovníkem.

Fosilní průmysl u nás — uhelná oligarchie