Vzhůru do dolů!
Josef PatočkaEsej Josefa Patočky o současném boji za záchranu klimatu: od globálního hnutí za klimatickou spravedlnost ke konci uhlobaronů v Čechách.
Sobota 24. června 2017. Krátce po poledni proniklo do prostoru hnědouhelného dolu Bílina na sto padesát lidí — účastníků a účastnic nedalekého „Klimatického kempu proti fosilním palivům,“ organizovaného hnutím Limity jsme my. Přiměli společnost Severočeské doly k zastavení těžby, svižným tempem sešli až na dno jámy, obstoupili těžební stroje a poklidně vyčkali příjezdu policie.
Ve stejné době na druhém konci střední Evropy — v Amsterodamském přístavu — více než tři stovky lidí z hnutí Code Rood obsadily tamní uhelné překladiště a na celý den tak zastavily proudění paliva z nákladních lodí do Nizozemských uhelných elektráren.
Německo, Británie, Nizozemsko, Česká republika: ikonická obrazotvornost zástupů v anonymitě jednobarevných kombinéz, na pozadí mimozemských barev uhelné pustiny, se zdá být nakažlivá. Proč ale stále větší množství lidí napříč Evropou riskuje zatčení a staví se vlastním tělem do cesty těžbě, přepravě a spalování paliva, které bylo po necelých dvě stě let krví v tepnách průmyslové civilizace?
Globální hnutí za spravedlivé řešení klimatické krize přistupuje k občanské neposlušnosti stále častěji. Porušování platných zákonů ve jménu vlastního svědomí si ale víc než co jiného žádá opodstatnění.
V průběhu jara jsme díky spolupráci se Školou alternativ pořádali přednášky v patnácti českých, slovenských a německých městech, abychom se o takové vysvětlení pokusili. Tento příspěvek, který se na nich zakládá, si klade za úkol objasnit vlastnosti globální politicko-ekologické dynamiky, jež činí občanskou neposlušnost nejen legitimní, ale přímo nezbytnou součástí úspěšné strategie zastavení v katastrofu přerůstající klimatické krize a prosazení férového přechodu k bezuhlíkové společnosti, která zachová dostatečný prostor pro lidskou svobodu a důstojnost.
Změny klimatu jako otázka spravedlnosti
Je prokázáno nade vši pochybnost, že naše planeta se rychle otepluje a hlavní příčinou tohoto jevu je lidská činnost. Spalováním fosilních paliv náš průmysl zvyšuje koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře (od průmyslové revoluce o víc než čtyřicet procent).
Uhlík, který příroda po miliony let ukládala v zemských hlubinách a který jsme v průběhu několika staletí vytěžili a spálili, teď v zemské atmosféře působí pěknou paseku: zachycuje nadbytečnou energii tempem, které každou vteřinu zhruba odpovídá čtyřem termonukleárním explozím hirošimského rozsahu.
Tento přísun energie ústí v oteplování — dosud se nám oproti předindustriálnímu průměru podařilo Zemi ohřát o něco přes jeden stupeň celsia. Rok 2016 byl nejteplejším v dějinách měření — a třetím takovým v řadě. Více energie v atmosféře znamená především extrémnější počasí — intenzivnější sucha i povodně, přívalové deště, bouře. Tropické nemoci se šíří do nových oblastí.
Změny klimatu se staly každodenní realitou a existenční hrozbou pro miliony lidí po celém světě. To ale není to nejhorší — pokud bychom dnes přestali skleníkové plyny do atmosféry přidávat, biosféra nadbytečný uhlík vstřebá a teplota v horizontu několika staletí klesne. Pokud ale včas nepřestaneme, hrozí v konečném důsledku katastrofální zhroucení celého systému.
Oteplování totiž vede ke vzniku zpětných vazeb (například tání permafrostu, z nějž se uvolňuje metan), které jeho účinky násobí. Pokud by zpětné vazby převážily — a kde leží „bezpečná“ hranice si nejsme jisti — oteplování se zcela vymkne naší kontrole.
Změny klimatu ale nejsou jen „environmentální“ problém. Prohlubují chudobu, hlad či sociální vyloučení milionů konkrétních lidí. Rovněž se stávají jedním z hlavních hybatelů migrace. Celé oblasti se mohou v budoucnu stát neobyvatelnými a miliony lidí si pak budou hledat živobytí jinde.
V neposlední řadě je třeba si uvědomit, jak vážným ohrožením je tato nespravedlnost pro mír ve světě. Ministerstvo obrany Spojených států o ní právem hovoří jako o „multiplikátoru hrozeb“ — zhoršováním sociálních podmínek milionů lidí mohou změny klimatu přispět k nárůstu napětí ve společnosti a vzniku ozbrojených konfliktů. Palčivě přítomný je příklad Sýrie, kde právě dlouhodobé sucho pomohlo zavinit jednu z nejstrašlivějších občanských válek nedávných dějin, a následnou migrační vlnu vedoucí k vzestupu neofašistické krajní pravice v Evropě.
Změny klimatu jsou také velkou sociální nespravedlností. Nejvážněji dopadají na ty, kteří nejméně přispěli k jejich zavinění a kopírují a prohlubují nerovné rozložení bohatství a moci ve světě. Jejich projevy jsou vůbec nejhorší v zemích chudého globálního Jihu, které přitom historicky k poškození klimatu přispěly nepoměrně méně, než státy bohatého Severu.
Kdežto před Jihem leží kromě výzvy přizpůsobit se nehostinnějším klimatickým podmínkám také úkol vymanit své obyvatelstvo ze zničující chudoby, Sever těží z kapitálu nashromážděného rozvojem průmyslu a koloniálním vykořisťováním. Klima se tak stává otázkou spravedlnosti, jež má sociálně-ekonomický, ale také genderový i rasový rozměr.
Chtít klimatickou spravedlnost tedy znamená chtít víc, než jen snížit emise. Jde o to, že hlavní tíhu přechodu k bezuhlíkovému hospodářství by měly nést ty státy, které svůj pomyslný díl „atmosférického prostoru“ k odhození nezamýšlených důsledků svého bohatnutí již vyčerpaly. A že by se tak ekologická transformace ekonomiky měla stát součástí úsilí o vyrovnání mezi Severem a Jihem, chudými a bohatými muži a ženami, kolonizátory a kolonizovanými.