Předminulou sobotu skupina zhruba sto padesáti žen a mužů pronikla do prostoru hnědouhelného dolu Bílina a svou přítomností si na zbytek dne vymohla jeho vyřazení z provozu. Šlo o předem ohlášenou akci občanské neposlušnosti, jakých globální hnutí za klimatickou spravedlnost užívá ve stále větší míře.

Jsou jen jednou, ač důležitou součástí palety strategií, k nimž patří také klasické kampaně, soudní spory či divestiční iniciativy. Jejich cílem je konfrontovat z veřejné kontroly vymknutý průmysl fosilních paliv, komplikovat jeho provoz, připravovat jej o legitimitu a v konečném důsledku zajistit, že přes osmdesát procent známých zásob uhlí, ropy a plynu zůstane pod zemí a fosilní infrastruktura bude sociálně spravedlivým způsobem nahrazena obnovitelnými zdroji.

Základní výhradu proti občanské neposlušnosti známe a nemá asi valný smysl se jí věnovat. Totiž, že je nezákonná, což víme a nevadí nám to. Je to jaksi vlastní její podstatě. Proč je přesto oprávněná — totiž že umožňuje společnosti překonávat nedostatky právního řádu, protože není namířena proti řádu jako celku, nýbrž právě jen proti jeho nedostatkům — bylo také na filosofickém poli výborně a opakovaně obhájeno již tolikrát, že zřejmě ani takové cvičení není potřeba.

Jen poznámka na okraj: radikální sociálně-ekologická hnutí, do jejichž běžných metod práce patří i občanská neposlušnost, jsou běžnou a důležitou součástí politické kultury vyspělých západních demokracií. Ti, kteří napadají občanskou neposlušnost z pozic legalistického fetišismu si to možná neuvědomují. Reálně ale pomáhají zakonzervovat českou společnost v její post-komunistické zapšklosti. Lidé ochotní mírumilovně porušovat nespravedlivé zákony nejsou pro liberální demokracii ohrožením, ale naopak její nejlepší obranou. Občanská neposlušnost je evropská tradiční hodnota.

Osvědčený katalyzátor změn

Smysluplnější je debata o tom, zda je užitečná. Obavy o to si důslednou odpověď zaslouží. Začněme argumentem historickým. Bez přímého jednání směřujícího za úzké hranice zákonnosti se v minulosti neobešel žádný velký emancipační zápas. Často se připomíná indické hnutí za nezávislost či hnutí za občanská práva ve Spojených státech. Ani naše sociální výdobytky jako všeobecné volební právo či osmihodinový pracovní den ale nebyly mocnými darovány z dobroty duše. Naši předkové si je vystávkovali — a také ony stávky byly dlouho nezákonné.

Neposlušnost byla rovněž významným nástrojem hnutí, které pomohlo svrhnout minulý režim. Dnes máme jistě občanské svobody a politická práva — zmizela tím snad ale ze světa nespravedlnost? Stovky lidí mrznou na ulicích a desetitisíce trpí bytovou nouzí, zatímco na každém rohu prázdné domy chátrají v majetku spekulantů. Nebo jiný příklad za všechny: byla to demokratická Česká republika, která vystěhovala lidi z Libkovic a zbourala jejich domovy, tak jako republika Německá kvůli uhlí vystěhovává a bourá lidem domovy dodnes.

V českém ekologickém hnutí se právě blokády bourání Libkovic a stavby Temelína často vydávají za příklad toho, že občanská neposlušnost je neúčinná. Ve skutečnosti dokazují přesný opak. Kdyby jich nebylo, Libkovice by si dnes nikdo nepamatoval. Byly by zbourány bez povšimnutí a politici by sotva měli posléze takový ostych pustit těžaře na Horní Jiřetín.

Také v případě Temelína občanská neposlušnost pomohla v situaci, kdy všichni měli za to, že je už rozhodnuto. Z předem prohrané kauzy udělala stěžejní veřejné téma devadesátých let. V závěru kampaně, která začala hrstkou neposlušných před hlavní branou staveniště, získali dle průzkumů jedinkrát odpůrci jaderné energie mezi veřejností většinu, petici za referendum o elektrárně podepsalo přes dvě stě tisíc lidí a Zemanova vláda dostavbu odhlasovala jen o chlup.

Je to jen politika

Jistě, drobnými pokroky v spotřebitelském chování a technologickými inovacemi bychom k bezuhlíkové společnosti po čase zřejmě také došli — tak jako by možná po generacích segregace v jižanských státech USA odezněla sama od sebe. Čas je ale přesně to, čeho se nám nedostává. Kdykoli zákon chrání nespravedlnost a pokusy o nápravu samovolným vývojem jsou zoufale zdlouhavé, občanská neposlušnost se osvědčuje.

Konstatování, že funguje, ale ještě málo vypovídá o tom, proč vlastně. Její účinnost spočívá v tom, že je vynikajícím nástrojem problematizace zavedeného statu quo: zviditelňuje doposud neviditelnou nespravedlnost, již demokratický řád nedopatřením umožnil. Proto je tak účinnou cestou k urychlení společenské změny. Často se o ní hovoří jako o „poslední možnosti“ — ve skutečnosti se tím ale popisuje hlubší princip, totiž že vyvolává diskusi o tom, o čem se dosud mluvit nechtělo a nutí k dialogu ty, kteří se o ničem nechtěli bavit.

Namítá se, že akce občanské neposlušnosti přispívají k „rozdělování společnosti.“ Taková námitka pomíjí, že společnost přece nikdy nebyla jednotná. Když se důsledně zamyslíme, fikce „jednotné,“ „konsensuální“ společnosti, zbavené všech třecích ploch a sporů, není ani příliš přitažlivá. Chceme-li společnost otevřenou a demokratickou, musíme akceptovat, že bude vždy zvrásněna tektonickými průrvami různých konfliktů — to je zkrátka politika a neměli bychom se jí bát.

Jinou otázkou je, jaké konflikty společnost rozdělují a jsou vnímány jako fundamentální veřejná témata. Paradoxem dneška je, že právě úzkostný strach z konfliktů o podstatné problémy, vedoucí k jejich vytlačování do sféry odborných sporů a zákulisních vyjednávání, otevírá vrátka k tomu, aby politickému životu svá témata vnutily síly otevřené společnosti nepřátelské. Nedivme se, nechceme-li tu mít principiální politické konflikty o sociální otázku či budoucnost energetiky, že pak do uprázdněného prostoru vyhřezávají patologické projevy etnické nesnášenlivosti a konspirativního šílení.

Vyznač třeba cyklostezku, obsaď třeba dům!

Občanská neposlušnost může sloužit jako nástroj znovu-prosazení podstatných otázek do pozice zásadních témat veřejné debaty. Umožňuje to její schopnost nastolovat agendu a získávat pozornost. Vyhrocením sporu pak intuitivně vede lidi k tomu, aby si v něm zvolili stranu, aby se rozhodli, a vtahuje je tak z role pozorovatelů směrem k jednání.

Ukazuje totiž velmi jasně, že jednání je vůbec možné. Svým účastníkům, dává zažít osvobodivý pocit moci, moci něco udělat v situaci, která se často může zdát beznadějná. Dává nám přímo zakusit, že to není ani vláda, ani policie, ani velké firmy, kdo moc ve skutečnosti drží — že jsme to my, že bez našeho souhlasu by vlády ani korporace nevládly, a že jsme tak potenciálně nepřemožitelní. Jen pomyslete: stát bude mít vždycky dost policistů na to, aby vyklidili jeden, dva obsazené domy. Kdyby se ale jen desetina z těch dvou set osmdesáti tisíc lidí v bytové nouzi dokázala zorganizovat a vzít si, co jim po právu náleží, kdo by jim mohl překážet?

Tento lék proti bezmocnosti je nakažlivý, pozitivně proměňuje nejprve identitu těch, kteří jej okusili na vlastní kůži a přitahuje ty, kteří si jej intuitivně přejí zažít také: vidíme to v obsazených dolech i domech, na vzbouřených ubytovnách. A toto přece — přesvědčit lidi o tom, že mají moc změnit vlastní osud — je první podmínkou toho, aby jej vůbec měnit začali. Proto je občanská neposlušnost tak účinným nástrojem budování hnutí i nesleduje-li sama konkrétní program. Otevíráním politického sporu, nastolováním agendy, rozviřováním debaty a umocňováním lidí k jednání vytváří hybnost, kterou lze zhodnotit v zápasech o konkrétní požadavky a rozhodnutí.

Sečteno a podtrženo s Howardem Zinnem, naším problémem není občanská neposlušnost, nýbrž poslušnost — poslušnost tváří v tvář válkám, chudobě, devastaci přírody a uchvácení politické moci velkozloději. Neměli bychom se jí štítit, ale tvořivě jí využívat všude tam, kde jsou běžné cesty ke včasné změně uzavřeny. Je to živá voda autentické politiky, která může občerstvit naši ochuravělou demokracii.