Při uvažování o minulých událostech se nám často stává, že si do nich promítáme jejich důsledky. Sedmnáctý listopad 1989 se tak může jevit jako jakýsi triumfální kulečníkový šťouch, který uvedl do pohybu nevyhnutelný řetězec Sametové revoluce.

V oslavné mytologii listopadu se pak ztrácí jedinečnost situace s její nejistou, otevřenou perspektivou, již tu před dvěma lety dokázal našim zrakům otevřít Petr Pospíchal. Z takových svědectví se můžeme s trochou drzosti pokoušet vycítit duševní rozpoložení řadového účastníka či účastnice oné demonstrace. Nejistotu i strach spojený se svíravým očekáváním.

Jakou odvahu to muselo chtít, opustit legalitu povolené demonstrace a vydat se za hranu zákona, napospas represivnímu aparátu zteřelé diktatury? Jaké vzrušení se jich muselo zmocňovat, když zvolili svobodu místo bezpečí a s posměšným pokřikem „už to máte prohraný“ zamířili na Národní, vstříc tušeným obuškům?

Několik minut před zásahem pak prý volali: „Nechceme Čínu!“ Na Albertově se za Tchien-an-men držela minuta ticha. Že je může potkat hrozivé, kruté násilí, si museli alespoň v koutku mysli uvědomovat. A přece šli.

Nesvoboda hrozí z budoucnosti

Dědictví 17. listopadu je dnes v české veřejné debatě vystaveno dvojímu vyprazdňování. Na jedné straně stojí strojené veselí oficiálních oslav a moralizující varování před „návratem k nesvobodě“. Je to obdivné přitakání dnešku, jak se jeví — oslava toho, co je, jako by se jednalo také o to, co by mělo být. Heslo „díky, že můžem“ se ale, tváří tvář skutečnosti se všemi jejími bolestmi, stává symbolickým plivnutím do tváře těm, kteří z různých důvodů nemohou. A je lhostejné, že se tak děje spíš z nešikovnosti, než z úmyslu.

V prázdnu za slavnostní oponou se však rozkládá temnota. S potleskem těch, kteří necítí, že by měli zač děkovat, v protikladu k bezmoci depolitizovaných oslav, se již pod oficiálním povrchem ohlašuje nové autoritářství. Jeho protagonisté nemíní s oficálním oslavným výkladem polemizovat. Pole praxe jsme jim svou nečinností ponechali k setbě. Hrozba nesvobody tak přichází z budoucnosti, ne z minulosti.

Odtud slyšíme volání po trestání urážky majestátu prezidenta, po škrtání v Listině základních práv a svobod, po vládě tvrdé ruky. Neotevřeli jsme tomu ale sami prostor, když jsme dovolali dědictví listopadu vycpat a vystavit do vitríny? Prezentovat jej jako uzavřený proces, „poslední revoluci“, která nás přenesla do nejlepšího z možných světů, který zbývá už jen hájit před přízrakem „starého režimu“?

Skutečným smyslem každé revoluce je přitom horizont, příslib možného, požadavek po úplné svobodě a spravedlnosti, který se na krátký čas zdá být uskutečnitelný. Listopadová revoluce, jako každá revoluce, nebyla z tohoto pohledu ani tak ukradena, jako nedokončena. Režim, který se z ní zrodil, se hrozí obrátit v její vlastní opak právě proto, že se tak dlouho úporně prohlašoval za její naplněný ideál.

Ironické je, že před devětaosmdesátým byl 17. listopad právě takovým oficiálním svátkem — památkou studentů, postřílených nacisty. Byl vyprázdněn, uzavřen do vitríny jako prostředek sebepotvrzení komunistické dikatury jako vítězky nad fašismem. Když režimní novináři hovořili o tom, že někteří občané „zneužili masové události i k protisocialistickým vystoupením“, měli na mysli právě toto překročení základních zákonných mezí, v kterých diktatura svým obyvatelům dovolovala se pohybovat.

Bylo by absurdní dnešní a tehdejší režim klást na roveň — dnes (stále ještě) žijeme v demokratické a otevřené společnosti. To ale nesmíme vnímat jako důvod k vděčnosti předchůdcům, kteří nám ji v revoluci vybojovali, nýbrž jako volnější prostor k dalšímu zápasu o uskutečnění jejích nároků, jež se naopak naplnit dosud nepodařilo. Je třeba přijmout, že v „nejlepším z možných světů“ nežijeme.

Dědictví, které nám studenti obou listopadů zanechali, je ve skutečnosti dědictvím opaku sebespokojeného přitakání stavu věcí. Je to odkaz nepřizpůsobivosti — touhy a odvahy vykročit k onomu horizontu, i kdyby to mělo znamenat překonat meze oficiálního zákona a morálky.

I dnes je proč být neposlušní

Slavit je přitom rok od roku stále méně co. Polistopadový vývoj přinesl nové formy nesvobody vyplývající ze stále horších sociálních nerovností…

Tváří doby se stalo exekutorské vykořisťování, odírání nejslabších nadnárodními řetězci a úpadek nižších středních vrstev do nejistoty. Strukturální nezaměstnanost a sociální vyloučení jsou odvrácenou stranou stresu a vyhoření v zbytečných a neuspokojivých zaměstnáních.

Zhoršuje se i ekologická krize. Zásoby fosilních paliv, které musí zůstat v zemi, má-li naše civilizace mít šanci přežít i do příštího století, plánuje fosilní průmysl vytěžit a spálit.

Pozadím toho všeho je ohrožení demokracie vševládnou mocí peněz, ztělesněnou u nás v oligarchovi usazeném v křesle místopředsedy vlády. Korporace a superbohatí křiví politické procesy a pojišťují si pokračování neomezené akumulace bohatství a moci. Než aby připustili lepší svět, raději jej zničí.

To vše volá po vzpouře, ne po oslavách. Protože jsme toto volání oslyšeli, bere na sebe vzpoura podobu konzervativní revoluce. Na vlně frustrace se k moci derou vychytralí šovinisté, kteří si brousí zuby i na oslavovaný prostor v podobě základů otevřené a demokratické společnosti. Omezíme-li se na bezmocné připomínání minulých vítězství, neobstojíme.