Při uvažování o minulých událostech se nám často stává, že si do nich promítáme jejich důsledky. Sedmnáctý listopad 1989 se tak může jevit jako jakýsi triumfální kulečníkový šťouch, který uvedl do pohybu nevyhnutelný řetězec Sametové revoluce.

V oslavné mytologii listopadu se pak ztrácí jedinečnost situace s její nejistou, otevřenou perspektivou, již tu před dvěma lety dokázal našim zrakům otevřít Petr Pospíchal. Z takových svědectví se můžeme s trochou drzosti pokoušet vycítit duševní rozpoložení řadového účastníka či účastnice oné demonstrace. Nejistotu i strach spojený se svíravým očekáváním.

Jakou odvahu to muselo chtít, opustit legalitu povolené demonstrace a vydat se za hranu zákona, napospas represivnímu aparátu zteřelé diktatury? Jaké vzrušení se jich muselo zmocňovat, když zvolili svobodu místo bezpečí a s posměšným pokřikem „už to máte prohraný“ zamířili na Národní, vstříc tušeným obuškům?

Několik minut před zásahem pak prý volali: „Nechceme Čínu!“ Na Albertově se za Tchien-an-men držela minuta ticha. Že je může potkat hrozivé, kruté násilí, si museli alespoň v koutku mysli uvědomovat. A přece šli.

Nesvoboda hrozí z budoucnosti