Nebudu se přetvařovat. Nemám rád ceremonie. Vím, že slavnostní vyznamenávání, kladení věnců nebo novoroční projevy patří k rituálům, jimiž si připomínáme a svým způsobem i opakovaně obnovujeme naši státnost. Přesto na mne celá řada těchto kroků působí až monarchisticky. A já holt jsem republikán až do morku kosti.

Za mnohé může Pražský hrad, sídlo českých králů. Kdyby prezident sídlil v podhradí, třeba jako jeho mnohem civilnější a racionálnější slovenský kolega, možná by ze všeho kapal ten patos méně.

Už za Václava Havla mi cukaly koutky úst. Stačilo pohlédnout na Hradní stráž oblečenou do uniforem podle návrhu jinak skvělého výtvarníka Theodora Pištěka. Chlapci jako z pohádky. Jenže u Havla bylo vždy cítit, že jde o dramatika, který situace inscenuje jako na prknech, která znamenají svět. Vedle dramatických pomlk nechyběla ani lehká sebeironie.

Když ale došlo na řády a medaile, putovaly do rukou nezpochybnitelných morálních autorit, předních osobností různých oborů i lidí z Havlova nejbližšího okruhu. Štěstím bylo, že tento okruh byl kromobyčejně úctyhodný.

Za Václava Klause už člověk hůře rozlišoval, kdo je vyznamenaný a kdo amnestovaný. Klausův salon byl dost specifický a v lecčems neprůhledný. Druhý český prezident navíc bral sebe i svá rozhodnutí smrtelně vážně. Obzvlášť to zabolelo, když se rozhodl nejmenovat soudce nebo když nepodepisoval zákony, které mu nešly pod fousy.

Přesto se zasloužil o naši pseudomonarchistickou republiku rehabilitací role dvorního šaška. Pokrok však nezastavíš. Jak na Facebooku podotknul Daniel M. Žák, české přísloví „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř" skvěle vystihuje situaci, kdy na Hradě Petra Hájka s Ladislavem Jaklem vystřídalo duo Jiří Ovčáček — Jindřich Forejt.

I když zapomenuta by neměla být ani hvězda Osvětiman, Vratislav Mynář. Ostatně poté, co Strana práv občanů projela volby na Zlínsku či Pardubicku, tedy ve svých dosud nejsilnějších regionech, budou mít teď pánové Mynář, Nejedlý a spol. více času na „kultivování“ české politiky a společnosti z hradních výšin.

Vedení soukromých bitev

Zatím dělají, co mohou, a média jim ochotně přihrávají. Nastavují například mluvčímu mikrofon v domnění, že skrze něj promlouvá duch svatý — či aspoň prezidentský. Jiří Ovčáček zvyšuje sledovanost, takže se stal vítanou celebritou. Nedejbože, aby se se začal vyjadřovat slušně či korektně, to by byl konec bulváru i seriózního zpravodajství.

Zemanův tým zatím dokázal vykopat válečnou sekeru s akademiky, rektory, historiky, environmentálními aktivisty či neposlušnými sociálními demokraty. Zadobře zato je s celebritami od Daniela Hůlky přes Františka Ringo Čecha a Filipa Renče až po Františka Čubu. Pamětník holocaustu Jiří Brady vlastně nemá čeho litovat, že předběžně avizované ocenění nakonec nedostane. Přicházejí jiná, ze solidnějších rukou.

Že se pan Brady, o němž donedávna věděli skoro jen historici, stal symbolem protizemanovské bouře, nevadí — když to nevadí jemu samotnému. Tak už to u nás chodí, že si potřebujeme skoro každý 28. říjen, 17. listopad a 1. leden připepřit nějakým alotriem.

↗

28. říjen si zaslouží opravdu důstojnou oslavu. Nejlépe bez celebrit a kašpařin. Foto Wikimedia Commons

Soudnost schází Zemanovi, ale i jeho mnoha rozvášněným protivníkům. Ohradit se proti prezidentově mstivosti a zlomyslnosti jsme měli už dávno, ne až teď. Smutnější je, že s ním v jednom pytli v očích řady občanů skončili i další tři nejvyšší ústavní činitelé, kteří minulý týden podepsali krátkozraké prohlášení loajality k Pekingu. Možná i proto nyní premiér Sobotka kmitá, aby všichni věděli, že Bradymu dává přednost před Zemanem.

Vyčítat těm, co dostanou metál od prezidenta Zemana, že něco takového připustili a Hradu se nevyhnuli obrovským obloukem, je však stejně křupanské jako chování zdejší hlavy státu. Rozumím Janu Kačerovi, když připomíná, že 28. říjen je svátek státu a že i státní vyznamenání si zaslouží důstojnost.

Možná by jí ale bylo více, kdyby o jejich udělení nerozhodoval jen prezident. Dnes navrhuje Sněmovna, Senát, vláda a prezident, ovšem jen on nakonec krátce před ceremoniálem rozhodne, komu ocenění dá a komu ne. Kontrasignující premiér je páté kolo u vozu. Nebylo by lepší chtít, aby se definitivní seznam zrodil mezi vícero ústavními činiteli, pokud možno bez poradního hlasu velké Číny?

I když ze všeho nejlepší by bylo zkusit se bez prezidentského úřadu obejít. Úplně a ve všem. V parlamentní demokracii stejně hraje prim vláda. Bez prezidenta by se množství ostud rapidně zredukovalo.

A 28. říjen? Ten si zaslouží opravdu důstojnou oslavu. Nejlépe bez celebrit a kašpařin. V každém druhém městě máme sochu Tomáše G. Masaryka a skoro v každém pomníček těm, co padli v první či druhé světové válce, v boji za samostatné, svobodné Československo.

Nemůžu si pomoci, ve společnosti těchto nefalšovaných, byť skoro neznámých hrdinů si umím představit podstatně vkusnější státní svátek než s těmi, co stát a svoji pozici v něm zneužívají jen k vedení soukromých bitev.