Miloš Zeman není ďábel. Není ani spasitel lidu. Přesto se valí časem jako kontroverzní rocková hvězda, jejíž gravitace přitáhne vše v okolí. Média, intelektuály, voliče z nuzných krajů.

Poslední erupce na povrchu zemanovské hvězdy: bojkot dalajlámy, úlitby čínským byznysmenům, škudlení medaile slíbené přeživšímu holocaustu kvůli osobní pomstě. Reakcí jsou pochopitelné a potřebné protesty a odmítnutí účasti na hradních šibřinkách.

Ale rozbujely se také výpady proti „zemanově klace věrných blbů“ a z druhého gardu zase advokacie prezidenta, který „si stojí za svým“. Provokatér a performer tím znovu zavdal k roztržení národa vejpůl. Na „elity a burany“. Jedni „povýšeně provokují lidového prezidenta“, ti druzí jsou zase „opojeni Zemanovým populismem“.

Středobodem téhle rozhádané galaxie je každopádně zas a znovu celebrita z Vysočiny. A na šerých periferiích společenského zájmu tonou témata, která rozhodují o existenci mnohých.

Demokracie, ve které vás nikdo neuslyší křičet

Tak například: během šarády Prezident versus Dalajláma bez povšimnutí prošla Senátem novela o nezaměstnaných. Podle ní mají půl roku na sehnání práce, pak nastoupí veřejnou službu: dvacet hodin makání bez nároku na mzdu. Pokud nenastoupí, budou dostávat pouhopouhé existenční minimum, tedy ne více než 2200 korun.

Ohrozí to starší jedince, rodiče s dětmi a hendikepované. Opět se splétá metla na lidi bez práce a kypří se půda před volbami, aby hesla o parazitujících sockách pěkně vzklíčila.

Podobně byla ignorována podivná smrt mladého Roma v žatecké pizzerii. A zprávy o snaze odborů, navýšení minimální mzdy nebo zkracování pracovního týdne jako by dlouhodobě postrádaly sex-appeal. Notabene v porovnání s „šokujícím buranstvím“ Miloše Zemana hodnoceného z prudérních pozic Špačkovy etikety.

Připoutáni k Zemanových oběžným drahám setrvávají i veřejní činitelé. ČSSD na jednu stranu přizvukuje prezidentovu konejšení čínského kapitálu, na druhou podkuřuje táboru „protizemanovských elit“. Ráda by totiž oslovila městské liberály.

↗

Zeman není prezidentem lidí na dně. Mluví totiž za skupiny, které pod sebou mají vždycky ještě někoho k podupání. Repro DR 

Také pravice se spřízněnými médii číhají na výroky z Hradu, hypnotizováni jejich drzostí, načež se nechají paralyzovat jejich neustálým komentováním. Tímhle procesem se proglosují až do dalšího dne a k dalším Ovčáčkovým perlám.

Kvůli fascinaci Zemanem se zkrátka přehlížejí trable obyčejných voličů: beznadějné shánění práce, anticiganismus, pracující chudoba nebo výše důchodů. Na to nějak není čas, Zeman se stal alfou i omegou naší politické představivosti.

Jenže co pak, až se Zemanova supernova zhroutí sama do sebe a zanechá jen bloudící Ovčáčkův satelit? Vyvstane neřešená sociální frustrace a ždímat ji budou náhončí extrémní pravice.

Ostatní osiří se svými protizemanovskými pamflety, které se den po volbách promění v nepotřebné historické artefakty. Nic jiného nabídnout nemohou. Nezbude než zase nadávat na ty „buranské hlupce“, co se nechali nalákat populisty. A lámat si hlavu, čím to asi tak je.

Řešením tak není protizemanovský patos, ale ujmutí se toho, co může spojovat napříč třídami. Posilování práv zaměstnanců. Podpory samoživitelek. Rozvoje sociálního bydlení a hnutí pracujících. Zkrátka všeho, co nabídne alternativu a vyfoukne tak vábničku nacionálním tlučhubům. To vše vyžaduje pozornost bez ohledu na aféry, které se zrovna řeší v zemanovském univerzu.

Ten „buranský lid“ si totiž zaslouží skutečnou sociální politiku. Zeman přece není prezidentem obyčejných lidí. Tváří se tak, ale trik je v tom, že mluví za ty skupiny, které pod sebou mají vždycky ještě někoho k podupání. Někoho, kdo je opravdu úplně dole. Předvedl to s uprchlíky, navážením se do hendikepovaných dětí a nyní měl plno práce s matláním pseudokauzy s dalajlámou: zmíněná novela trestající nezaměstnané mu nestála ani za bodrý bonmot.

Materiální a sociální střety mimo „kavárnu“ ho většinou netrápí. Zeman je především pěšákem pochybného zahraničního kapitálu a obsluhovatel skutečných „elit” z oblasti nadnárodního byznysu. To ale úspěšně zakrývá, když z elitářství nařkne třeba vysokoškolské pedagogy s nuzně podprůměrným platem. A při odlákávání pozornosti samozřejmě neuškodí ani občasné zčeření nacionálních hysterií a nenávisti k ohroženým. To není péče o slabé, ale provokace k souboji mezi závodníky ke dnu.

Důsledná emancipační politika proto musí být na nohou ještě před Zemanovým vyhořením. Jinak zůstane vyprázdněné politické vakuum. A v takovém frustrovaném vesmíru by nás, jak známo, nikdo neuslyšel křičet.