Zeman kněžštější knížepána

Petr Bittner

Miloš Zeman ztrácí kontrolu nad logikou, kterou ve své prezidentské kampani nastolil. Tváří se, že hájí lid proti elitám, jenže káže z hradu, lidmi opovrhuje a sám velkopansky hýří. Odtržen od reality pozbyl soudnost.

Zemanovi se podařilo vytvořit prostředí, ve kterém existují pouze tři entity: obyčejní lidé, elity a zemitý moderátor jejich sporu. Je s podivem, že ještě nikoho netrklo, že ten moudrý kmet lidové pravdy kárá elitářskou nepravdu přímo z Hradu.

A tak uprostřed několikachodových hostin z veřejných peněz kritizuje strejcovský glosovací bombardér Zeman za elitářství české akademiky. Jejich platy se přitom ve většině případů nijak neliší od platů v dělnických profesích, mnohdy připomínají almužnu.

Jeho bujarost se ale nevyčerpává kydáním hnoje na hlavy intelektuálů. Miloš Zeman, chrabrý zastánce všech naštvaných duší, tráví celé úřední hodiny v lihu a dýmu. V dnech, kdy se „obyčejnému člověku“ bere jedna z posledních slastí popracovní doby — kouření v hospodě — rozkuřuje Miloš Zeman celé kartony přímo v útrobách nejslavnějších národních památek, které jej rozmarný osud nechal s vtipem sobě vlastním na pár let obývat.

Jeho levou rukou je slizoučký aparátčík s vymazlenou marketingovou průpravou, ulhaná mediální krysička s křivým úsměvem podvodného pojišťovacího juniora; jeho pravou rukou je korupční slídil s tou nejtemnější podnikatelskou minulostí, člověk, který už třetí rok představuje oficiální bezpečnostní riziko pro český stát.

Zemanovi jezdci dekadence se liší od těch Klausových snad jen tím, že se neobtěžují podlampičkovým studiem konspiračních bichlí.

Kdybych byl důchodce, Miloš Zeman by mi pěkně lezl na nervy. Je sytý z nejvybranějších pochoutek, zpitý nejdražšími koňaky, nechá se zdarma vozit všude po světě, aby tam s mastným koutkem otravoval bankety svým bonmotovým setrvačníkem.

Miloš Zeman je větší knížepán než knížepán sám! To se mu to hájí lid proti elitám, když vlastně všechny ty elity nechává co do životního standardu hluboko pod sebou… Kdo kritizuje akademiky žijící v podnájmech z pozice akademika žijícího na zámku?

Na xenofobních demonstracích, jichž je Zemanův bachor hrdou mízou, se střetávají dvě skupiny lidí. Obě jsou srovnatelně chudé, v poměru k oligarchickým strukturám paběrkují srovnatelně neúspěšně. Jedni přesto osočují druhé z toho, že jsou „elitami“ financovanými z evropských peněz. Jako kdyby sami netěžili z norských a jiných rozvojových fondů regionálního rozvoje, bez jejichž injekcí by byla Česká republika tlející montovnou.

Zeman je mluvčí montovny. Jeho úkolem je obhájit svého zaměstnavatele — tedy stát se směšnějšími mzdami, než má Slovensko. Zeman je hlava státu užitečných idiotů. Zemanovi montovna nevadí — i montovny se mohou pyšnit hradem, pod jehož vysokými stropy vždy bloumá nějaký chytrák, který hájí montážní sílu před zhoubnou mocí všech, kdo by ji chtěli z montovny vytáhnout.

Zeman je mluvčí montovny. Jeho úkolem je obhájit svého zaměstnavatele — tedy stát se směšnějšími mzdami, než má Slovensko. Repro DR

Ono to není tak, že by si lidi rádi nevyslechli nějakou akademickou přednášku. Akorát mají radši takové, které je utvrdí v jejich omylu. Báchorky o posvátných kamenech slovanských a keltských předků jsou pro unaveného tátu u piva přijatelnější poučkou o vlastní důstojnosti, než levičácké statě vysvětlující jeho strach z muslimů skrze fakt, že nikdy žádného neviděl.

Člověk nechce studie, které mu ukážou, že je vedle jak ta jedle — potřebuje akademicky oštemplované historky, které mu konečně potvrdí, že se vlastně narodil jako hrdina.

Zeman je nepřítelem chudých, starých, nemocných, slabých i postižených, zároveň se sám staví i do role nepřítele všech ostatních. Je tedy oficiálním nepřítelem všech. Jeho politika nehájí v konečném důsledku nikoho, zato všechny sdružuje pod falešným závojem jednoty, který slouží silám rozštěpení. Miloš Zeman je apoštol sporu.

Kam se bude tyčit česká hrdost, až tu drobnou rybičku na mapě zastřeší plechem a rozjedou jeden dlouhý montážní pás od Aše až po Havířov? Intelektuální třída, jakkoli plná neodpustitelných neduhů, je pořád jedním z posledních ukazatelů, díky nimž jsme jako celek něco víc než rozvojová země. Zeman nabízí příběh změny, která nezmění nic.

Až se zbavíme intelektuálů, pracující budou nuceni pracovat dál úplně stejně, akorát velký kapitál se nebude muset k jejich vykořisťování probojovávat přes nemístnou překážku novinářů, akademiků a literátů, kteří by byli na ty skutečné kapitalistické zatuchliny upozornili.

Až tu zbydou jen pachtýři a lhář s ukolébavkou na nestydatých rtech, zůstaneme v očích světa teprve malí. A tím menší, že hrdí na svou malost. Miloš Zeman je mluvčím velkých peněz. A každý hnusný režim by za něj byl vděčný.

Miloš Zeman není rytíř spravedlnosti, ale užitečný závit v soukolí nespravedlivého světa.

    Diskuse
    JP
    September 30, 2015 v 20.07
    Kde je problém?
    Jde o to, že základním problémem není ani tak přítomnost M. Zemana na Pražské hradě. Už Aristoteles konstatoval, že jsou tři základní motivace, které pohánějí aktéry politického dění: touha po penězích, touha po moci a touha po slávě.

    M. Zeman dosáhl všech těchto met; a sotva od něj možno očekávat, že se bude chovat jinak, respektive že se toho nějakým způsobem dobrovolně vzdá, jenom v zájmu takových pofidérních záležitostí jako je morálka a slušné chování. (Vzhledem k narcisistnímu charakteru osobnosti jmenovaného lze ostatně soudit, že nejpřednější motivací u něj je ta třetí: neukojitelná touha po slávě, po pocitu stát nade všemi ostatními).

    Takže, jak řečeno, výskyt takovýchto charakterů není v dějinách naprosto ničím novým. Ten daleko větší problém je v těch, kteří takovéto figury dostávají k moci. Tedy ve voličích samotných. Problém není určitý - byť i charakterově deformovaný - jednotlivec. Problémem je právě ten lid, u kterého i takovéto (anebo spíše: p r á v ě takovéto) charaktery stále nacházejí nekritický obdiv, podporu a zdroj své moci.

    V sedmdesátých létech minulého století byl americkým prezidentem jistý Ronald Reagan; právě s ním (a s Margaret Thatcherovou) ostatně byl zahájen právě onen proces restaurace tvrdého kapitalismu, který je dnes znám pod označením "neoliberalismus". Asi sotva učiníme nějaké velké příkoří tomuto státníkovi, když budeme konstatovat, že jeho intelektuální rozhled byl mizivý, a jeho obraz světa vyloženě primitivní: Dělejte peníze, užívejte si plně svého "amerického způsobu života", a pak budete šťastni!

    No a právě hlasatel tohoto lidsky i intelektuálně omezeného způsobu existence se těšil jedné z nejvyšších popularit, které se kdy dostalo americkým prezidentům; byl zvolen dvakrát po sobě, a kdyby - naštěstí! - krátce předtím nebyl přijat zákon omezující vládnutí amerických prezidentů na dvě volební období, byl by dozajista zvolen ještě i potřetí (přinejmenším).

    Tajemství jeho úspěchu? - On byl takzvaný "Velký komunikátor"; to jest, skutečně velice schopný populista. On věděl, že obecný lid nechce nějaké složité úvahy, obecný lid chce mít svého Velkého Náčelníka, který dokáže zaujmout velkolepou státnickou pózu, pronést přitom několik nicotných frází, které ale navenek vzbudí dojem ušlechtilých cílů a hesel.

    M. Zeman - to je nutno mu přiznat - je také velmi schopný "velký komunikátor". Velmi schopný populista, kterému se navíc velmi úspěšně daří vybudit dojem sociálně smýšlejícího státníka, který to "myslí dobře s chudým lidem".

    Dokud budeme mít takový volební lid, který nedokáže prohlédnout lacinost, falešnost a demagogii všech těchto "velkých komunikátorů" - pak tu i nadále budeme mít všechny ty Reagany a Zemany.

    Takže, ještě jednou: vlastní problém není v tom, že takovéto charaktery existují. Problém je v tom, že jsou lidem voleni, a to i na ty nejvyšší posty.
    JK
    October 1, 2015 v 3.49
    Problém je v tom, že jsou lidem voleni...???
    Chcete tedy rozpustit lid? A zvolit si jiný?
    IH
    October 1, 2015 v 11.25
    Todle si (nejen) Zeman nedá za rámeček
    Musím konstatovat, že tento způsob psaní (P. Bittnera ve sloupku výše) shledávám poněkud nešťastným.
    PM
    October 1, 2015 v 12.54
    Lid volí a populista loví
    Je to otázka mazanosti ryb v rybníku.
    Jsou rybníky ve kterých se většina ryb nenechá nachytat i na nejlákavější návnadu.
    Těm se lovci vyhýbají, a ti zarputile sedaví lovci jsou rybám, a to i většině kaprů k smíchu.
    Jsou rybníky ve kterých se většina kaprů nechá nachytat i na leccos. Demokratický režimu v rybníku má holt své háčky.
    A nedemokratický své Zemany s káděmi kaprů ........bych dodal.
    JP
    October 1, 2015 v 13.48
    Zvolit si nový lid?
    Co myslíte, pane Kovaříku: je například dnešní německý lid identický s tím německým lidem, který nejen připustil vládu totalitního, tyranského režimu, ale dokonce toho vrchního tyrana glorifikoval až přímo zbožštil? Byl svého času vzdělaný, vyspělý, kultivovaný lid městských států řecké antiky na stejné kulturní a mravní úrovni jako lid okolních barbarských národů?

    Takže, jak je vidět, pod oním obecným pojmem "lid" se mohou skrývat opravdu velice značné rozdíly. A je tu dokonce možný i v relativně krátké historické době znatelný vývoj, posun vpřed.

    A abych odpověděl na Vaši otázku: ano, pokud si mám zvolit mezi tím lidem vědomým, znalým, kultivovaným, který své představitele určuje rozmyslně, a nikoli na základě nereflektovaných emocí a povrchních identifikačních vzorů, a mezi lidem s charakteristikou opačnou, pak si vždycky raději zvolím ten první.
    JK
    October 2, 2015 v 4.56
    Nu, nečekal jsem, že tu otázku vezmete až tak vážně.
    Ale když už to chcete srovnávat,... zkuste si uvědomit, že ten německý lid musel pro svůj názorový obrat nejprve projet válku, a pak zažít několik dekád prosperity. Takže napřed bylo nabíledni, že staré mýty neplatí a vedou do pekel, a pak bylo taky zřejmé, že nová schémata mají zřetelné výsledky. Ano, pak je možný i v relativně krátké době posun vpřed.

    Jenže - vadí-li Vám lid volící populistu a podléhající mediální masáži, a věříte ve výchovu toho lidu, zavání mi to sociálním inženýrstvím. A mám k takovým názorům apriorní nedůvěru. Zkušenosti téhle země jsou trochu jiné. Aspoň co jsem já zažil : Napřed se tu komunisté chtěli vychovat socialistického člověka... a víme, kam to dotáhli. Pak jsme měli klausovská devadesátá, byli jsme premianti střední Evropy, chtěli jsme více Kožených, za 10 let doženeme Evropu... a skončili jsme Lájošem Bácsem. Pak tu nějaký Zeman kázal o čistých rukách... výsledek oposmlouva a jeden zabásnutý vlastní ministr. Pak přišla éra rovné daně... a prosperita, takto slíbená, se nějak nekonala. Zachránit to měl Pan Čistý... .

    Co chci říci: máme tu lid, jaký tu máme. Neprodělal až tak tvrdou srážku s realitou, jako Němci ; naproti tomu má zkušenost, že každé velké vyprávění se v krátkém čase rozplyne, a po deseti letech relativní stagnace (furt 80% hospodářského průměru EU, a výš to nějak nejde) přestává věřit, že by vývoj spěl někam kupředu. Jak chcete takový lid vychovávat k něčemu vyššímu? (Mediální masáží? Ano, ta krátkodobě zabírá.) A proč by ten lid měl věřit, že to další vypravování znamená posun kupředu? A proč by měl věřit, že tentokrát to vyjde?

    Pochybuji, že se dočkáte lidu vědomého, kultivovaného a znalého, který své představitele určuje s rozmyslem. Máte tu lid, jaký tu máte, a ten si ze svého středu volí... ty, kteří se mu nabízejí nejhlasitěji.
    JP
    October 2, 2015 v 12.52
    Výchova a lid
    Takže, výchova je "sociální inženýrství"? - No ano, každý živý tvor který je tak či onak podroben nějaké výchově, nevyhnutelně alespoň čas od času prokleje své vychovatele - ať už je to učitel ve škole, šikovatel u vojska, fotbalový trenér anebo vlastní rodič - neboť tato výchovná opatření pociťuje v tu chvíli jako zcela nesnesitelnou buzeraci. Někdy ovšem pro vyjádření svého odporu vůči této výchově volí poněkud vzletněji znějící názvosloví, jako třeba "sociální inženýrství".

    Ve všech případech se ovšem jedná nakonec o totéž: z dané osoby v osobnostním či vědomostním stavu X vytvořit osobu ve stavu X' - čili ve stavu novém, pokud možno pokročilejším.

    Samozřejmě, není možno všechna tato působení na člověka, na lidskou osobnost házet zcela bez rozdílu do jednoho pytle. Zůstaňme třeba u těch rodičů, to je ten nejpřirozenější způsob výchovy, který asi nikdo nebude brát zásadně v potaz. Ale i tady je naprosto zásadní rozdíl: jsou rodiče, kteří své ratolesti vychovávají vysloveně podle příručky. Chtějí z nich prostě vychovat "něco", či "někoho", podle svých apriorních představ respektive plánů.

    Shodneme se bezpochyby na tom, že takovýto způsob výchovy je umělý, a svým způsobem vždycky násilný. Nerespektuje vlastní duši dítěte, nevychází z jeho přirozeného vnímání, z jeho přirozené touhy objevovat svět a samotný život. Jakýkoli schematismus vede vždycky ke špatným koncům.

    Ve svém pozdním díle "Zákony" Platón vytýká Kréťanům (s jejich militaristickým státním uspořádáním), že svůj dorost vychovávají "jako stádo" - zatímco jediná správná výchova musí být nutně individuální, pečlivým kultivováním osobnosti každého jednotlivce.

    Ale na straně druhé ten samý Platón právě tuto důslednou a všestrannou individuální výchovu pojímá jakožto nezbytnou podmínku pro správný, pravý kulturní a duchovní rozvoj celého státu, to jest celé společnosti.

    Můžeme se na celou záležitost podívat i opačně. Co se výchovy týče, pak je možno udělat (a také se zcela obecně dělají) dvě zásadní chyby:

    - buďto vychovávat schématicky, podle plánu, na základě nějakého "vyššího cíle"

    - anebo veškerou výchovu a vývoj člověka prohlásit za jeho ryze individuální záležitost, do které jinak nikomu nic není, a která taktéž nemá pro nikoho dalšího význam, kromě právě daného jednotlivce

    Ten první špatný způsob jsme si už rozebrali; v celospolečenské rovině se jedná o podrobování jednotlivce násilné převýchově ve jménu státní ideologie.

    Ten druhý špatný způsob je typický pro demokracii respektive liberalismus: na první pohled se jednotlivci poskytuje veškerá svoboda vzdělávat a kultivovat se jak on sám uzná za vhodné; fakticky to ale znamená ponechávat naprostou většinu lidí ve stavu nevědomosti a nekultivovanosti, neboť oni sami od sebe nenajdou cestu k vyšším stupňům vědomí a poznání. Kde není učitel, tam není ani žák.

    Takže, celá pravda je zase jenom někde uprostřed: ponechat člověku volnost jeho vlastní osobní cesty - ale zároveň vytvořit ve společnosti takové duchovní prostředí, kdy je to vlastní sebevzdělání a vlastní sebekultivace každého jednotlivce považováno jak za samozřejmost, tak i za - mravní - povinnost vůči celku.
    October 2, 2015 v 23.30
    Slabota
    Mnoho slov, málo obsahu. V zásadě má Petr Bittner pravdu, ale argumentů pro ni mnoho nenašel, převážně jen rozvláčně popisuje své dojmy z toho, jak bohatý a namyšlený Zeman povýšeně vyčítá špatně placeným vědcům elitářství. Důkazy, že Miloš Zeman škodí chudým, pomáhá velkému kapitálu a přispívá k mizení dobrých pracovních míst, zhoršování pracovních podmínek a oslabování zaměstnanců scházejí. Že Miloš Zeman hájí zájmy montoven, vyvozuje Petr Bittner prakticky jen z jeho nepřátelství vůči vědcům a vůbec intelektuálům. Odkazem na tenhle článek maminku a bratra, aby se přestali hlásit k těm 55 % českých občanů, kteří důvěřují prezidentovi, nepřesvědčím.

    Potřebujeme tvrdou věcnou kritiku Miloše Zemana, důkladně podloženou fakty. Potřebujeme nemilosrdný rozbor toho, co Miloš Zeman dělá a co tím způsobuje. Méně nenávistných výpadů, vášnivých ale špatně podložených obvinění a vlajících rudých trenek: méně záminek pro Zemana ukazovat „prostému lidu‟, jak na něj „pražská kavárna‟ vede štvanici.
    JK
    October 3, 2015 v 7.03
    Pane Poláčku
    Já jsem myslil, že vám vadí stávající generace lidu – a to, že si tato stávající generace volí stávající populisty. Jestli vám jde o hódně vzdálenou budoucnost, pak jistě, za pár (desítek) generací bude lid možná mravně dokonalejší. (A bude si třeba volit mravně dokonalejší populisty. Ale u toho už my nebudeme.)

    Nebo snad míníte převychovávat lid dnešní? Třeba mne? (Hádejte, kam bych vás s tím zcela nevychovaně poslal.) Doufám, že nemáte na mysli svět, kde protiargumenty názorového oponenta odbudeme jako prostý projev nevychovanosti (a oponenta samotného odešleme k dovychování – např.v nějakém báňském zařízení).

    K poslednímu odstavci bych se akorát ohradil, jaká že autorita mi chce předepisovat povinnost sebevzdělávání. Samozřejmost ano, ale mravní povinnost? Učím se kvůli sobě, ne kvůli mravnímu celku.
    JK
    October 3, 2015 v 7.34
    Ale zase zpátky k tématu
    Máme tu lid, který je (v poslední době) každých sedm, osm let krmen novým mýtem. Vídáme jasné oslňující zazáření nového mýtu, kdy jsou média plná jedné zjevené pravdy... a pak nedůstojné zhasnutí, po kterém zůstane pachuť a čoud.
    Takto jsme potřebovali více Kožených, takto jsme slyšeli o čistých rukách... kolečko tlustého Vlastimila mám ještě někde schované. Dnes jsou média plná uprchlické vlny.... a od lidu se čeká nadšení? Já se tomu odpru vůbec nedivím. Občas si říkám - kéž by stát poskytl azyl pár tisícům migrantů ročně, ve vší tichosti, bez velkého zájmu médií, bez toho třeštění, které samo o sobě bude budit především odpor... .
    (Ano, pane Poláčku - takto nás média vychovávají. K nedůvěře.)

    Populismus - to je jen pochopení tohoto mechanismu. Surfování na mediální vlně. Kdyby média do zblbnutí hlásila, jak je prospěšné a potřebné cpát se bůčkem, k moci se dostanou vegetariáni.
    JP
    October 3, 2015 v 13.15
    Teď, anebo až někdy později? - Maňana!
    Takže, pane Kovaříku, těmi "mravně lepšími" mají být až nějaké ty hodně vzdálené generace.

    Nás se takováto mravní obroda netýká; to by byla příliš velká opovážlivost, chtít něco takového už po nás. Ať se kultivují až nějací ti příští, nás s tím už neotravujte. - Jenže, která to tedy má vlastně být generace, která s tím má začít? Ta příští? A proč zrovna ta příští by si stejně tak neměla říci to samé: co jsme zrovna my, abychom se obtěžovali s nějakou sebekultivací? My máme přece dost starostí sami se sebou, musíme si vydělávat na živobytí; no a upřímně řečeno, chvíli strávené v útulném hostinci s partou kamarádů jsou mnohem příjemnějším způsobem trávení volného času, nežli jakási namáhavá práce na svém vlastním intelektu, duchu i duši. A neřekne si to samé i ta generace další, ještě další a znovu ta další?

    Svého času - už je tomu nějakých dva tisíce let - přišel jeden s tím, že už není možno dál čekat; že lidé jsou natolik vzdáleni pravému životu, že je nutno s tím něco udělat, a to sice hned teď. Ano, on sám s tímto pokusem bezpochyby ztroskotal, a zaplatil za to svým vlastním životem; a přece, ty jeho ideje nakonec zásadně změnily jak duchovní, tak i mravní horizont v evropském, tak později i euroamerickém regionu pro celá ta dvě následující tisíciletí.

    Ostatně, pane Kovaříku, ty Vaše stížnosti na to, jak je lid neustále klamán těmi či oněmi falešnými idoly a hesly (jakkoli jsou tyto stížnosti bezpochyby věcně oprávněné) - není to všechno nakonec jenom výmluva? Že tedy když je ten svět tak špatný a prohnilý - tak proč by se lid sám měl stát lepším a mravnějším?

    Ovšem: co je to vlastně ten "špatný svět"? Netvoří ho náhodou právě tento lid sám? Kdepak je ten "špatný svět" m i m o všech těch lidí, kteří ho dennodenně vytvářejí svým jednáním, svou každodenní volbou mezi dobrým a špatným?
    JK
    October 3, 2015 v 18.55
    Hm, když už tedy připustíme, že svět je špatný a lid je třeba převychovat,...
    ... kde se v nás bere ta drzost myslet si, že by se měl převychovávat zrovna podle nás?
    PM
    October 3, 2015 v 20.03
    Zdroje lidské drzosti jsou pestré, ale
    ne všechny - příkladně následky mesiášského komplexu jsou bezcenné.
    A některé z nich doložitelně doprovázené ohleduplnou snahou o společenskou soudržnost významně přispěly k procesu civilizace lidské společnosti.
    Souhlasím pane Kovaříku s vaším názorem, že takový příspěvek podle nás a od nás se dnes očekávat nedá.
    Ale přesto souhlasím s každým sebemenším pokusem ......bych trucovitě dodal.
    JP
    October 4, 2015 v 12.41
    Pane Kovaříku, svět ani člověk opravdu nevznikli teprve včera. Když se jenom trochu podíváme na dosavadní dějiny, pak zjistíme velmi snadno, že celé tyto dějiny nejsou svým způsobem ničím jiným, nežli neustálým zápasem mezi zvířecí přirozeností zakódovanou i v člověku, a mezi snahami z tohoto přírodního tvora vytvořit přece jenom nějakou vyšší bytost.

    A tak si dovolím onu otázku otočit: s jakou drzostí zrovna my tady a teď si troufáme prohlásit, že právě m y jsme už ti dokonalí, kteří mají plné právo definitivně vystoupit z celého toho procesu přetváření primáta ovládaného svými nevědomými instinkty a pudy v opravdu vyspělou kulturní a sociální bytost?
    JK
    October 4, 2015 v 22.38
    A tvrdí tu někdo, že my už jsme ti dokonalí?
    Svět ani člověk nevznikli včera. Historie je plná proroků, věrozvěstů, předepisovatelů vyšší morálky, očišťovatelů od zločinnosti, nevědomosti, hříchu... a plná je též příběhů praktickém nastolování oněch lepších světů. Kde bereme jistotu, že kdyby se svět měl točit podle nás, že by se při páchání dobra nerozeselo více zla než dobra?
    Ledaskteré zlo dneška je jen nezamýšleným produktem tvorby dobra včerejšího. A lecos z toho, co bylo včera velebeno jako dobro, je už dnes zatracováno. Proč si myslíte, že dobro dneška nebude zítra prokletím? Právě proto, že dokonalí nejsme. Pokoru, pane Poláčku.
    October 5, 2015 v 6.24
    To jste hodně daleko od Marxe,
    pane Poláčku, když si myslíte, že celé dějiny jsou "zápasem mezi zvířecí přirozeností zakódovanou i v člověku, a mezi snahami z tohoto přírodního tvora něco vytvořit".
    Marx přece tvrdil, že celé dějiny jsou dějinami třídních bojů...
    Mimochodem, kdo se vlastně "snažil z tohoto přírodního tvora něco vytvořit"?
    JP
    October 5, 2015 v 13.25
    Kde vzít jistotu?
    Pane Kovaříku: jistotu v našem konání opravdu nemáme, a nikdy mít nebudeme. Život není pojišťovací ústav, s garantovaným plněním.

    Jakoupak "jistotu" o své pravdě mohl dát svému okolí například onen zmíněný Ježíš? Vždyť naprostá většina jeho vlastních spoluobčanů jeho učení považovala za nesmysl respektive herezi, jeho vlastní rodina ho chtěla prohlásit za blázna.

    Neměl a nemohl mít žádnou jistotu, že svým učením opravdu dokáže tento svět přeměnit alespoň trochu k lepšímu. To jediné, co měl, byla jeho vnitřní jistota, že tento svět je nepravý. Že je povrchní. Že se sice tváří, jako by dával zadost morálce a právu, ale že to všechno je jenom na povrch. Že to všechno jsou jenom víceméně naučená schémata chování - ale že za tím nestojí skutečné vnitřní přesvědčení.

    Co dávalo třeba takovému Aristotelovi jistotu, že právě jeho učení o morálce je to pravé? Že zrovna ta jeho představa o tom, jak by se měl chovat řádný člověk, svou vnitřní hodnotou vysoko stojí nad reálným mravním kodexem naprosté většiny jeho spoluobčanů? Jedinou jeho jistotou mohlo být opět jenom poznání a vlastní cit pro to, co je "pravý střed věcí", co není příliš ujeté ani tím, ani oním směrem.

    Ano, nikdy nám nebude dána absolutní jistota o tom, co je a co není správné. A vždycky budeme muset znovu a znovu pěstovat svou schopnost odlišit pravé od nepravého, poctivé od falešného, zrno od plev. Ale - má snad tato obtíž v nalézání toho pravého a opravdového v našich životech znamenat, že máme apriori rezignovat na jakékoli hledání? Že namísto toho vyhlásíme program: ať si každý dělá co chce, ať si je každý jak chce, nikomu do toho přece nic není?

    Ano, mnozí jsou právě v současné "liberální" době hlasateli právě takového programu. Hlavně nemuset být nikomu a ničemu odpovědný, neuznávat žádné vyšší hodnoty, které přesahují horizont vlastního já. Právě toto hypertrofované JÁ se stává hlavní a jedinou hodnotou.

    Po celá dvě tisíciletí od vzniku křesťanství, a už po dvě a půl tisíciletí od konstituování antického duchovního a mravního étosu byla celá evropská civilizace vedena tou myšlenkou, že jsou určité hodnoty, které přesahují jenom bezprostřední existenci individua, a že jsou pro něj tím či oním způsobem vůdčí a závazné.

    Jestliže tedy dnes má být celá tato kulturní a civilizační tradice Evropy hozena přes palubu, jestliže má být bezezbytku nahrazena zcela opačným pojetím, totiž naprostou nevázaností jenom na sebe sama se poutajícího individua, pak ovšem je stejně tak legitimně možno postavit otázku: a kde berete jistotu, že právě toto pojetí nevázaného individualismu je to jedině správné?
    JP
    October 5, 2015 v 13.57
    Mravní evoluce a třídní boj
    A že jsem měl tušení, že na mě s tím třídním bojem někdo vyrukuje! ;-) Ale nakonec, proč ne; je to zcela legitimní téma.

    Je nutno si uvědomit: Marx celý svět, člověka, a tedy i dějiny pojímal podle zcela specifického výkladového vzorce. Jak už řečeno, je to dějinný a výkladový model o sobě legitimní, Marx tímto způsobem bez jakýchkoli pochyb odhalil společenské procesy i konflikty, které by jinak zůstaly ukryté, nebo přinejmenším by se nestaly zřejmými v takové jednoznačné ostrosti, jakou jim propůjčil právě Karel Marx

    Na straně druhé je ovšem nutno vidět i to, že Marx tímto svým výkladovým vzorcem nepostihl, a fakticky ani vůbec nemohl postihnout celou vlastně až nekonečně složitou komplexnost veškeré lidské existence. Není prostě jeden jediný myšlenkový model, do kterého by se vešlo úplně všechno. Každý autor, každý myslitel se soustředí jenom na jednu určitou dimenzi tohoto světa.

    Takže ten třídní boj... Podle Marxe se morálka vládnoucí třídy nutně liší od morálky třídy vykořisťované, utlačované.

    Toto tvrzení Marxe je stejně tak správné, jako je vzdálené historické realitě. Záleží vždycky na tom, pod jakým úhlem pohledu se na věc podíváme.

    Jestliže celou populaci dejme tomu za středověku rozdělíme apriori na "vykořisťovatele" a "vykořisťované", pak tu máme samozřejmě automaticky třídní boj, nesmiřitelný třídní konflikt, a pak je jenom samozřejmé, že ty mravní hodnoty "pána a knechta" jsou zásadně rozdílné.

    Jenže, vezměme si na straně druhé zase to křesťanství: kromě jiného ve své době prvotní křesťanství přineslo do kulturního teritoria říše římské to naprosté novum, že lidský život je posvátný, neboť je od Boha - a že je tedy absolutně nepřípustné zabíjet novorozence. Což byl tehdy zcela běžný způsob "kontroly porodnosti". Přebyteční novorozenci byli prostě vysazeni, pohozeni.

    Takže, jak řečeno, křesťanství se s tímto svým striktním zákazem zabíjení novorozenců nakonec prosadilo, a dozajista tím nemálo přispělo k postupné přeměně obecného vědomí, že zabíjení jako takové je nepřípustné. A teď: je možno tuto zásadní proměnu obecné mravnosti nějakým způsobem zasadit do onoho Marxova modelu "třídního boje"? Vždyť přece tento zákaz zabíjení platil absolutně, pro "pána i pro kmána"!

    Samozřejmě, v r e á l n é praxi, při stíhání vražd novorozenců, na tom byl urozený feudál (respektive urozená paní) vždy daleko lépe, nežli nějaká chudačka z dolního lidu. To je nepopiratelné, a tady má Marx se svým třídním pojetím nepochybně pravdu.

    Ale na straně druhé opravdu nelze přehlížet ten fakt, že tento zákaz jako takový platil opravdu absolutně; a i ti příslušníci vládnoucí třídy si museli dávat velký pozor na to, jak naložit s nechtěným potomkem. - Ostatně, jeho zabití v jejich případě bylo sotva kdy nutné, za určitý peněžní obnos bylo vždycky možno najít ochotnou náhradní matku či rodinu.

    Takže, to všechno dohromady: prolínají se nám tu dvě různé linie dějin, dvě různé linie společenského, kulturního a mravního pokroku: na straně jedné obecná civilizační a mravní evoluce, počínaje od onoho antického kodexu občanských a lidských "ctností", přes židovsko-křesťanské Desatero, až po novodobé pojetí "lidských práv". A na straně druhé onen skokový, revoluční pokrok, kdy příkřejší (a dá se říci: nestoudnější) formy nadvlády či dominance jedněch nad druhými jsou vystřídávány formami umírněnějšími, skrytějšími. Kam tento vývoj nakonec dále povede, se v tuto chvíli dá jen dost obtížně uhadovat.
    October 5, 2015 v 14.17
    Tak mě napadá, pane Poláčku, jestli se nakonec ta morálka (nebo povědomí o ní) nerodí z utrpení. Člověk prostě cítí utrpení (nebo je vidí a soucítí s druhým, protože soucit je člověku vlastní), a díky tomu utrpení vymyslí pravidla, jak se mají lidé chovat, aby se utrpení zamezilo.
    No, a protože ovládáná třída zpravidla trpí mnohem více, než třída vládnoucí, vychází většinou morálka tak nějak od ní (nebo z jejího úhlu pohledu). Samozřejmě nestačí pravidla vymyslet. Musíte lidi taky naučit se těmi pravidly řídit. To je mimořádně těžké, pokud se nehodláme spoléhat jenom na jejich vymáhání.
    JP
    October 6, 2015 v 13.44
    Morálka pramenící z utrpení?
    Zajímavá myšlenka, paní Hájková.

    Zkusme si malý přehled dějinami: Konfucius (bezpochyby velký kazatel mravnosti) byl ve svém mládí velmi chudý, musel se živit jako pasák koz. Ježíš - podle všeho jako jeho (adoptivní) otec Josef i on stavební dělník, tedy asi spíše nádeník, dá se tedy uhadovat že jeho materiální situace nebyla sice vysloveně nouzová, ale přinejmenším vždy nejistá.

    Sokrates, Platón, Aristoteles - tedy velcí teoretikové antické koncepce mravnosti - všichni z patricijských rodin, tedy žádní nuzáci.

    Buddha - princ Siddhartha - jako takový samozřejmě vysloveně zámožný, ale s hlubokým citem pro utrpení tohoto světa.

    Takže, tento krátký přehled dějinami nám nedává žádný zcela jednoznačný obraz, co se toho týče, kde je vlastně možno hledat zdroje mravní obrody.

    Pokud bychom tedy v této různorodé společnosti mravních reformátorů měli přece jenom objevit nějaký společný rys, pak by to spíše bylo něco, co by snad bylo možno nazvat "smyslem pro pravost". A spolu s tím intenzivní touha a úsilí, zavést nějaký lepší pořádek věcí lidských, nežli jaký je právě ten stávající.

    Ten "smysl pro pravost" - to je něco, co se jen velice obtížně definuje. Poněkud jednodušším by snad bylo formulovat to opačně, negativně: u všech těchto osobností totiž nalezneme zásadní odpor vůči všemu nepravému. Vůči všemu, co jakýmkoli způsobem deformuje či podkopává řádný způsob žití slušného, poctivého člověka.

    A tak třeba takový Aristoteles - ač jak řečeno sám původem z mohovité rodiny - stejnou měrou odsuzuje jak přílišnou chudobu, tak ale i přílišné bohatství; neboť i toto nadměrné bohatství podle něj člověka odvádí od jeho hlavního životního úkolu, totiž všestranné kultivace vlastní osobnosti.

    A Ježíš - ten obvykle bývá chápán jako kazatel či prorok chudých, to na jedné straně souhlasí, dá se předpokládat že jeho učení o mravní obrodě nalézalo ohlasu především u nemajetných respektive nuzných vrstev, ale to asi v žádném případě neznamená že on by chtěl tu jejich chudobu uchovat, naopak znovu a znovu apeloval na sociální opatření ve prospěch chudých, čili fakticky na jejich pozvednutí z jejich nuzoty do sociálně zabezpečeného stavu. A na straně druhé je všeobecně znám jeho výrok o tom, že "spíše projde velbloud Uchem jehly, nežli bohatec vstoupí do Království nebeského".

    Takže, podle všeho se stanoviska Ježíše a Aristotela nakonec od sebe nijak zásadně nelišila.

    Takže ještě jednou, jestli mravní obroda vychází z utrpení? - Spíše by se dalo říci, že z utrpení vychází především nespokojenost s daným stavem - a tedy i touha po změně. Ale ten pravý impuls k takové mravní obrodě společnosti musí zřejmě dát nějaká jednotlivá, výjimečná osobnost - právě s tím zmíněným hlubokým smyslem pro pravost všech věcí lidských.
    + Další komentáře