Dalo se čekat, že v období okurek dojde i na budoucí kandidáty na Hrad. Kdo by chtěl také stále číst jen o uprchlících… Navíc jsme v půlce mandátu Miloše Zemana, který nevynechá jedinou příležitost ukázat sympatizantům přímé volby (ke kterým patřím), proč jde o instrument nebezpečný.

Nebuďme ale jen odevzdanými diváky. Zkusme defilé panoptikálních figur též k něčemu využít. Třeba k výchově, formování příští hlavy státu a jejích postojů.

Jsou adepti, kteří ambice nezastírají. Sociální demokrat Zdeněk Škromach či občanský demokrat Jaroslav Kubera si myslí, že už by si zasloužili ocenění své vytrvalosti v politické práci. Že jim cosi schází a něco možná naopak přebývá? No a? Jejich plány jsou naprosto legitimní, jakkoliv jejich strany pošilhávají po jiných jménech. V ODS se šušká o Miroslavě Němcové, padlo i jméno Livie Klausové, ČSSD hledá respektovaného nestraníka, ale stejně tak dobře může skončit u předsedy Sobotky.

Hodně bude záležet na výsledku sněmovních voleb, které budou těm prezidentským těsně předcházet. Jistěže by bylo správné, aby se prezidentská kampaň vedla již s tou sněmovní. Ale v dynamické české politice se můžeme po sečtení hlasů či poskládání vládní většiny dočkat i náhlých zvratů.

Majitel Agrofertu, ANO a několika vlivných sdělovacích prostředků Andrej Babiš sní o kandidatuře Martina Stropnického. I když nevíme, jestli mu skvělý kádrový profil nepošpiní Babišem nesnášený syn… Martin Stropnický řeči o svém hradním angažmá nese statečně — a sám se nevyjadřuje tak ani tak. Uvědomuje si patrně, že má jisté přednosti, které se do kampaně plné showbyznysových čísel hodí. Umí mluvit, vážně se tvářit, dokonce i solidně zpívá. Řídí významný resort a má rodinu, které je plný bulvár. Když je potřeba, je důstojný, když je potřeba, je zábavný. Vládě by nepřekážel, ostudu by nedělal. Takový instantní prezident z pytlíku.

TOP 09 raději taktně mlčí a o to víc přemýšlí, zda důchod Karla Schwarzenberga nebude znamenat odchod na penzi pro ni samotnou. Lidovci jsou soudně skromní a komunisté nikoho nezajímají. S kandidátem jistě přijdou pravicoví radikálové z Úsvitu i Okamurovy Svobody a přímé demokracie. Nenechají se jistě zahanbit ani mimoparlamentní extremisté, které žene vpřed atraktivní strach a šířící se xenofobie. Věkem už prezidentského stádia dosáhl i Martin Konvička.

↗

Nebuďme odevzdanými diváky. Zkusme panoptikální figury dnešních diskusí využít k výchově příští hlavy státu. Repro DR

Nepodceňujme ale zájemce z nestranických vod. Vědět již o sobě dal Tomáš Halík. Neexistuje snad prototyp důstojnějšího protivníka pro demokratickou levici. Vsadil bych na ambice Vladimíra Dlouhého, jenž by mohl startovat z pozice prezidenta Hospodářské komory. Stálicí, která může přitahovat tentokrát třeba ANO, je Jan Švejnar. A nestane se černým koněm volby některý z apokalyptických akademiků milovaných mediálních mainstreamem? Nabízejí se hned dva — geolog Václav Cílek a egyptolog (v současnosti člen představenstva think-tanku hnutí ANO) Miroslav Bárta. Oba mají v politice přehled a se silnými a penězi vybavenými spojenci by mohli zaujmout v televizi i na náměstích.

Všem, na které jsem zapomněl, se omlouvám. Jak známo, těch, co si jsou jistí svou výjimečností, jež nevynikne jen kvůli mediální nepřízni, jsou kvanta. Sám mám naopak chuť pár individualit v soukromí pošťouchnout…

Způsobů, jak vybrat kandidáta, je víc. Lze si sepsat požadavky a k nim přiřadit adekvátní osobnost. Anebo někdo zapůsobí jako přirozený prezident sám o sobě, aniž by musel podstupovat školení či psychotesty.

Vzhledem k času, kterého se nám zatím ještě dostává, ale radím konfrontovat známá jména, jež by připadala v úvahu, s otázkami odvíjejícími se od nejpalčivějších témat dneška. Dokonce je prostor na důkladné, nikoliv jen heslovité odpovědi.

Neptejme se, „zda“ sjednocovat společnost, ale „jak“ a „čím“. Jak zajistit sociální stabilitu a čím podpořit rozvoj veřejných politik? Nechejme si vykreslit obraz Evropské unie, o jakou ten který kandidát či kandidátka stojí. Jak si představují bezpečnost starého kontinentu i naší země? Jaký mají plán pro sžívání se s menšinovými národnostmi, etniky, kulturami a náboženstvími? Čím by stabilizovali mezinárodní poměry? Jak by předcházeli demografickým či energetickým krizím?

Kladené otázky by měly přesahovat omezené kompetence české hlavy státu. Už jen proto, že zvolený muž či žena stejně bude mít nutkání tu a tam se prezentovat v roli ředitele zeměkoule.

Až dojde na veřejná pódia a televizní kamery, budou hrát prim úsměvy a bonmoty. Do té doby bychom ale měli o adeptech vědět co nejvíc, aby je šlo konfrontovat s jejich vlastními obrazy a citáty. Braňme se však kázáním. Výmluvnější jsou analytické rozhovory, prostorné diskuse i jiskřivé polemiky. Ze všeho nejdůležitější je ale konfrontovat potenciální prezidenty s kultivovanými oponentními názory a nutit je přemýšlet i o tom, o čem se jim z pohodlnosti nechce. Pak může být nadcházející období přínosné i pro ně.

Možná namítnete, že nakonec stejně přijde nějaký ten Zeman nebo Klaus a uzme si výhru bez sebemenšího pokusu o konsensus, kompromis, souznění s kultivovanými kritiky. Ano, ten scénář patří k pravděpodobným. I kdyby ale období před žhavou kampaní „pouze“ kultivovalo a šlechtilo politické a společenské aktéry jako takové, bez ohledu na křeslo, které jim kdy připadne, šlo by o záslužnou aktivitu. Vždyť jestli je něco ve zdejších končinách den ze dne vzácnější, tak je to ochota si naslouchat…