Masaryk zůstává výzvou

Stanislava Kučerová

Stanislava Kučerová se zamýšlí nad T. G. Masarykem a jeho odkazem. Jeho myšlenky stále zůstávají naléhavou výzvou.

První prezident Československé republiky přišel na svět v předjaří roku 1850, do prosté rodiny bez majetku, bez postavení, bez jména. Odešel s předzvěstí podzimu, 14. září 1937, oplakáván svým lidem a svými básníky. Je tomu již sedmdesát pět let, ale osobnost Masarykova, jeho život a dílo, jeho myšlenky jsou naléhavou výzvou, dnes snad naléhavější než v době jeho života.

Převrat 1989 vyvolal počáteční nadšení, naděje a odhodlání k nápravě společnosti. Ale brzy došlo k společenskému rozkladu, který můžeme označit jako stav anomie (beznormativnosti, libovůle a svévole). Místo aby se všemi prostředky — včetně široce pojaté občanské osvěty na veřejnosti a ve školách — posílily principy demokracie a humanitní morálky, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií (neurčité snění o Evropě, o nepolitické politice, o občanské společnosti, o přesahování k transcendentnu...) a k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua s cílem obnovit kapitalismus.

Program obnovy soukromého vlastnictví a neřízeného trhu postrádal zákonnou normu právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, skrupulí či ohledů. Podnikavci osvědčili mediálně schvalovanou podnikavost a dravost a obsadili důležité politické a ekonomické pozice a funkce pomocí neregulovaných nebo přímo nezákonných prostředků. Původní silný společenský konsensus vyprchal spolu s nadějí vzkřísit ideály demokratických hnutí minulosti.

Společnost, tak jak ji modelují polistopadové vládní kruhy a mocná média, postrádá především autoritu, sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou nositeli vážnosti, respektu a úcty, a těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu prokazují. Takovou autoritu měl Masaryk. První prezident byl milován a ctěn jako nezpochybnitelná mravní osobnost, jako zosobnění idejí politické svobody, demokracie a humanity. Občané byli k němu vázáni citovým poutem láskyplného obdivu a dík tomu měl velký vliv na jejich činnost a chování. Kdo je dnes u nás důvěryhodným ručitelem poctivého životního zápasu, čistých úmyslů a nezištné ochoty angažovat se pro nadosobní cíle?

Když ovšem Masaryk hovořil o náboženství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Foto Wikimedia Commons

Od počátku své myslitelské tvorby věnoval Masaryk pozornost člověku, lidské bytosti. Proč žít a jak žít zajímalo jej víc než kterákoli jiná filosofická otázka. Ve veřejném životě i v krásné literatuře sledoval projevy krize moderního člověka, který ztratil náboženskou víru, a proto upadl do pocitů prázdnoty, vykořeněnosti, odcizení, nihilismu. (Viz spisy Sebevražda, Moderní člověk a náboženství.) Masaryk z duše neměl rád egocentrické „titánky“ své doby, kteří se zaštítili heslem „Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!“ Odmítal život egoistů, kteří žijí v sebeobdivu, bez závazků a bez nadosobního smyslu. I dnes, ba právě dnes je na místě důrazně varovat před kultem svobody bez odpovědnosti, síly bez začleněnosti, pýchy bez pokory.

Když ovšem Masaryk hovořil o náboženství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Přel se s jejími představiteli kvůli svobodné, na církvi nezávislé škole, kvůli svobodnému učení na universitě. Kritizoval církev za účast ve vládě ve službách habsburské monarchie (teokracie). Za to ho tři sta katechetů rakouských gymnázií žalovalo. On se však u soudu obhájil.

Masaryk slovem náboženství nerozuměl kanonizovanou teologii (učení o bohu), věroučná dogmata ani liturgické předpisy. Vnějškové obřadnictví nesnášel, „hluboký náboženský cit je církevnictvím urážen“. Šlo mu o vnitřně opravdový vztah jedince k světu a vlastnímu poslání v něm. Myslil na touhu lidské duše po zdokonalování, na úsilí o nové, vyšší hodnoty života. Zkušenost jej vedla k názoru, že člověk potřebuje niternou oporu, musí se „něčeho držet“, musí na „něčem viset“, a to „něco“ musí být větší a důležitější, než je on sám. (Spis V boji o náboženství.)

Současné snahy předat církvi obrovský majetek by Masaryk odmítl jako nepřijatelný návrat k feudalismu. V nové době probíhala sekularizace církevního majetku nejen u nás, ale v celé Evropě. Zastával by linii zakladatelské listiny našeho novodobého státu, „Prohlášení československé nezávislosti“, zveřejněné ve Washingtonu r. 1918, kterou sám koncipoval. Jsou tam požadavky odluky církve od státu, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtického stavu, odstranění všech rodových a majetkových výsad. Nesouhlasil by s restaurací přežitých poměrů, které ohrožují demokracii.

V 90. letech 19. stol. napsal Masaryk řadu větších i menších spisů, které se staly základem politického sebeuvědomění a programu již obrozeného národa. (Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, Otázka sociální, Problém malého národa, Ideály humanitní.) V těchto spisech Masaryk vyložil, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme.“ Koncipoval tak českou národní filosofii, zakotvenou v hodnotách nadosobního smyslu. Navázal na tradice české reformace a jejích vůdčích osobností, na kulturní snahy národního obrození, na dílo K. Havlíčka Borovského a F. Palackého.

Hodnoty, které naše národní společenství dlouhodobě udržují, podněcují a oduševňují viděl ve víře v duchovní síly života a v usilování o vyšší hodnoty než je utilitární prospěch a materiální zisk. S těmito principy se jako vysokoškolský učitel i jako praktický politik účastnil každodenních bojů své doby. Popřel pravost rukopisných podvrhů, odmítl antisemitskou rituální pověru, střetl se s klerikalismem. Hájil vždy pravdivé poznání, vystupoval proti předsudkům, předpojatosti, přízemnosti i povýšenectví a hlavně proti nespravedlnosti. Protivníkům čelil s neúplatností svého charakteru a s věrností svému přesvědčení.

Ve funkci poslance říšské rady ve Vídni prosazoval práva slovanských národů a úspěšně bránil Jihoslovany, proti nimž vládní administrativa zosnovala nebezpečnou intriku, procesy a hrdelní soudy pro padesát tři domnělých velezrádců, Srbů a Chorvatů.

Za první světové války dosáhl Masaryk, vůdce zahraničního odboje, s podporou věrných stoupenců E. Beneše a M. R. Štefánika neuvěřitelného úspěchu, osvobození z rakousko-uherského područí a ustavení samostatné Československé republiky. V boji „za naši věc“ ovšem Masarykovi vydatně přispěli i stateční legionáři na Rusi („byl moloděc , báťuška Masaryk“), ve Francii a v Itálii. (Spisy Nová Evropa, stanovisko slovanské, Světová revoluce.)

Občané nově konstituovaného státu — ČSR — jej nejen zvolili (opakovaně) prezidentem, ale poctili jej i přídomkem — prezident Osvoboditel.

Kdo z dnešních kandidátů na prezidentský úřad se těší byť jen zlomkem Masarykovy autority nebo předpokladem, že svou prací pro obecné blaho by ji mohl alespoň zčásti získat?

Přímá volba prezidenta. Jde skutečně ve světě propadlém tak nelidských silám a tak hlubokému rozkladu o naplnění demokratických práv a svobod?

Od první světové války se demokracie pokládala za úhelný kámen evropské civilizace. Masaryk byl jejím horlivým stoupencem, vyznavačem a uskutečňovatelem. Chápal ji jako politickou organizaci společnosti na mravním, humanitním základu. (Opakem je aristokracie, oligarchie, monarchie, vlády rodových privilegií a dynastických nároků, ne z vůle lidu, ale prý „z vůle boží“.) Pro demokracii musí být splněny určité předpoklady. Jen vzdělaný národ může být svobodný a bez výchovy k demokracii nemůže být demokracie.

Demokracie není možná bez vědy, pokroku ve všech oborech lidské činnosti a zejména bez humanity. Stát a politika bez mravního základu neobstojí. Zákonodárství nestačí. Mravnost je samozřejmá a nezbytná součást demokratického života. Podstatu demokracie definují revoluční hesla Volnost-rovnost-bratrství. Demokracie spočívá na práci a diskusi, činorodosti a argumentech. Není to panování za kouřovou clonou voleb a jiných procedur. Demokracie uskutečňuje nejen práva politická, ale i sociální a hospodářská. A vůbec, nestačí demokracii jen vyhlásit. Známý je Masarykův povzdech z počátků republiky: „Tož demokracii bychom už měli. Teď ještě ty demokraty.

Masarykova vážnost a úcta k zřízení, v němž se svobodný občan podílí na správě a samosprávě věcí veřejných, v němž má svobodu projevu i kritiky, v němž se neomezuje jeho právo na pravdivé informace a spravedlivý soud, se nesrovnává se současnou zkorumpovanou pseudodemokracií, která se proměnila v komerční podnikání v politice podle marketingových návodů, reklamy, lobbingu, podplácení a zastrašování a pro občana se redukuje na formální volební rituály. Ale pozor, i negativní skutečnost lze ukázat v příznivém světle přičiněním horlivých obhájců nastoleného kursu. Neboť kterási politoložka objevila, že Masaryk vlastně poškodil pojetí demokracie, protože ji zatížil přílišnými požadavky a nesplnitelnými nároky.

Jistě, stálé reformování společnosti ve smyslu humanitních ideálů ve srovnání s dnešním asociálním honem za maximalizací zisku nemůže obstát. Jiný vysokoškolský učitel přispěl s dalším objevem. Pojetí demokracie jako vlády lidu je prý „úzce politické“ a přežité. Dnes se jím rozumí účast jedinců v procesech rozhodování v organizacích, jichž jsou členy. A tak můžeme uplatnit svůj hlas nikoli ve věcech obecného zájmu (to je archaismus), ale ve spolku zahrádkářů, ve sdružení vlastníků bytů nebo na zasedání rady akcionářů.

Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává. Stává se jí životem a dílem. Na leckterém náměstí v českých zemích můžeme dnes potkat Masarykův pomník. A ať byl autorem sochy Štursa nebo Gutfreund nebo jiný mistr, neunikneme pátravému pohledu muže, z kterého „dštila vznešenost a svoboda jako ze svého božského zdroje“, jak zaznamenal někdejší svědek. Opětujeme pohled muže z kamenného piedestalu a myslíme na jeho ušlechtilou moudrost, neochvějnou statečnost, vroucnost, laskavost — i přísnost. A zkoumáme kradmo, zda se na nás nedívá káravě a vyčítavě, neboť co jsme udělali s jeho republikánskou vizí? Je nám, jako by jej obklopovalo mravní a duchovní ovzduší, které kolem sebe za svého života šířil, a po kterém se nám dnes tolik stýská. Pokusíme se Masarykův odkaz oživit?

    Diskuse
    JP
    April 27, 2014 v 20.2
    Demokracie zatížená humanismem?
    O Masarykovi a jeho odkazu bylo nedávno diskutováno pod textem Bohumila Slámy "Proč (nejen) politici pomíjejí teorii a Masaryka?" Je proto dosti obtížné, k už řečenému ještě něco přidat.

    Proto bych se zde chtěl věnovat jednomu opravdu zajímavému momentu, na který poukazuje autorka: totiž na zcela zásadní rozdíl mezi tím, jak demokracii pojímal, chápal a prosazoval Masaryk, a mezi tím, jak je vykládána z opačného úhlu pohledu.

    V krátkosti by se tento rozdíl nechal vyjádřit asi takto: jedná se o protiklad mezi pojetím demokracie na straně jedné autentickým, a na straně druhé technologicko-funkcionalistickým.

    Autentické pojetí demokracie vychází principiálně z toho, že politická demokracie má jenom tehdy a jenom potud smysl, pokud se vztahuje ke člověku, jejím základem a východiskem je samotný člověk. A to sice ne člověk ledajaký, nýbrž člověk ve smyslu autenticky humanitním: jakožto bytost navýsost kulturní, civilizačně vyspělá, vědomá si duchovní dimenze své vlastní existence.
    Takovýto člověk nevstupuje do politických struktur a mechanismů politické demokracie jako dravec, s heslem "urvi si co můžeš!"; nýbrž, on chápe demokracii v prvé řadě jako dílo společné, jehož cílem je rozvoj a kultivace celého národního společenství, a které je možno dovést ke zdárnému konci jenom tehdy, když každý jedinec se chová a jedná s pocitem odpovědnosti vůči tomuto celku a vůči těmto vyšším cílům.

    Opačné pojetí demokracie jsme nazvali pojetím technologicko-funkcionalistickým: struktury a instituty politické demokracie jsou zde chápány jenom jako určitá ustálená procesní pravidla, která do určité míry regulují všeobecný boj o moc a o pozice. Politika je zde chápána víceméně jako boxerský ring, kde jediným účelem je tvrdými údery porazit soupeře - a aby to všechno navenek nepůsobilo až zas tak úplně barbarsky a chaoticky, určí se jistá pravidla, v jejichž rámci je povoleno protivníka ztlouci až do bezvědomí.

    Z tohoto druhého, technologicko-funkcionálního, respektive také "utilitaristického" pojetí demokracie se jakékoli ideály humanity skutečně jeví být pouze "zatížením" demokracie zcela cizími elementy; v boxerském ringu nemá jakákoli humanita opravdu co pohledávat.

    Je mimo jakoukoli diskusi, že tato dvě pojetí demokracie jsou navzájem zcela neslučitelná; zbývá ale ještě rozhodnout otázku, které z těchto dvou pojetí je to správné, legitimní.

    Jsou humanitní ideály opravdu jenom jakýmsi "plevelem", který zbytečně zatěžuje a denaturuje "čistou" demokracii, tedy ničím nezkalené a ničím substanciálním neomezované klání o politickou moc?
    Anebo naopak, jsou tyto humanitní ideály a postuláty právě tím jediným korektivem, který pouhou technologii moci pozvedá na vyšší civilizační úroveň, která teprve je hodná lidské bytosti na stávajícím stupni jejího kulturního a duchovního vývoje?

    Ale, bohužel: tento spor nelze definitivním způsobem rozřešit po stránce čistě teoretické. Je to především a v prvé řadě otázka postoje, otázka vlastního rozhodnutí. Jestliže se daná společnost rozhodne, že její primární prioritou jsou čistě materiální hodnoty, bohatství, osobní úspěch, individuální schopnost prosadit se v konkurenčním boji proti všem ostatním - pak tím je už bez dalšího dáno i pojetí "reálné demokracie" v daném státě. V ryze materiálně orientované společnosti není pro humanismus (a tedy i pro humanisticky pojímanou demokracii) žádné místo, stejně jako v tom boxerském ringu.

    Přičemž, k tomu "rozhodnutí se" dané společnosti pro ten či onen typ demokracie je nutno připojit ještě jedno: takovéto "rozhodnutí" je volné jenom z čistě formálního hlediska. Ve skutečnosti toto "rozhodnutí" je predestinováno faktickou realitou už dávno předtím, nežli k němu ve společenském vědomí vůbec došlo.

    Jestliže máme dán společensko-ekonomický typus známý pod označením "kapitalismus", pak je tím bez dalšího dán i adekvátní charakter politického systému, a tedy i oné "demokracie". Ne že by nebyl možný kapitalismus do jisté míry "civilizovaný", ukrocený, s ustálenými a respektovanými pravidly politického života; ale za podmínek kapitalismu jakékoli skutečně humanitní ideály zůstávají bytostně cizím elementem, který může být sice navenek verbálně proklamován, ale v dané společnosti nemůže být nikdy skutečně reálně žit.

    Snad by bylo možno namítnout: ale co právě ten Masaryk? Vždyť ten přece také žil a působil za podmínek kapitalismu? Jenže, připomeňme a uvědomme si: právě tento Masaryk vedl za období první republiky za autenticky humánní pojetí demokracie sice vytrvalý a angažovaný, ale nakonec zcela marný boj. Už za té - mnohdy stále ještě velmi glorifikované - první republiky byla reálná politika scénou často velice nehezkých politických tahanic, bojů, konfliktů a korupčního jednání, pro kterou onen Masarykův demokratický ideál byl mnohdy nakonec jenom fíkovým listem, zakrývajícím její pravý charakter.

    Takže tedy: jestliže bychom skutečně někdy chtěli dosáhnout té "pravé" masarykovské, humanitní demokracie, pak naprosto nepostačí přihlásit se verbálně k oněm vzletným humanitním ideálům. K tomu je zapotřebí napřed zásadně změnit základní charakter existence celé společnosti. Jestliže společnost sama ve své reálné existenci začne žít a působit na nemateriálních, humánních principech - pak si k tomu ten pravý způsob politiky najde už sama. Ale obráceně - totiž napřed si vysnít nějakou "pravou" humánní demokracii a potom doufat, že reálná společnost začne fungovat podle jejích ideálů - takhle to bohužel skutečně nefunguje.
    BS
    April 28, 2014 v 11.3
    Hlavně angažovat se,
    jak to žádal Masaryk, každý alespoň na svém poli a ve svém prostoru. Žalozpěvů už tu bylo dost...




    BS
    April 28, 2014 v 11.4
    Hlavně angažovat se,
    jak to žádal Masaryk, každý alespoň na svém poli a ve svém prostoru. Žalozpěvů už tu bylo dost...




    DU
    April 28, 2014 v 11.24
    Masaryk jako idealizovaná forma
    Problém, že u nás tvorba T.G.Masaryka zůstává jen v rovině výzev, je ten, že příslušníci následovníků národa, kterému věnoval politickou a ideovou práci, mají Masaryka jen za zbožštělou ikonu, kterou (jen někdy) maximálně uctívají. Nedokážou však jeho myšlenky a koncepce uplatňovat v praxi. Již od začátku jeho prezidentování v praxi české politiky převládá antimasarykanismus v různých formách. Ať už ve formě defétistického švejkovského kolaborantství navenek (smějící se bestie) za druhé republiky a protektorátu, poválečné iluze o benešovského mostu mezi západem a východem, vulgárního stalinismu a leninismu po únoru 1948, mezinárodně politického idealismu a naivity z jara 1968, pokrytecké normalizace nebo klausovského nacionálního mafiánského kapitalismu až dodnes.

    Tento národ, kterému Masaryk svěřil důvěru i přes to, že jeho maminka byla německy mluvící Moravanka a otec Slovák z uherského Záhorí a až do svých kristových let znal jen Moravské Slovácko, Brno, Vídeň a Lipsko, ho v Praze přijímal formou veřejného zostuzování kvůli kritice zfalšovaných Rukopisů nebo veřejného lynčování v rámci Hilsneriády. I přesto však vsadil na to, že český národ dokáže společně s dalšími územně či jazykově blízkými pospolitostmi konstituovat ve střední Evropě stabilizující státnost a dokáže být alternativou těžkopádné podunajské monarchii. Svá zklamání nezapřel již za svého prezidentování a o to více by byl zklamán i dnes.
    JP
    April 28, 2014 v 13.25
    Hlavně angažovat se...
    ...ale za CO vlastně?!!

    Jakékoli angažování se zůstane nakonec jenom planým akcionismem, když nemáme jasný koncept, co vlastně a jak chceme dosáhnout.

    Právě v tomto se ukazuje principiální omezenost Masarykova pohledu na svět a na úlohu člověka v něm: on opravdu věřil, že celý ten monolit kapitalismu (a jemu vlastních ekonomických, sociálních, politických i mentálních struktur) je možno překonat právě jenom tou každodenní "drobnou prací", ve smyslu humanity.

    Jak už tu opakovaně zaznělo, tento projekt (pokud se to tak dá vůbec nazývat) víceméně ztroskotal už za první republiky; a tím spíše je bezperspektivní dnes, když už byly víceméně definitivně pohřbeny jakékoli vyšší ideály, a zůstává už jenom holá reálná materiální praxe kapitalismu a všeobecného konzumismu.

    Takže, pokud by se skutečně měly vybudit nějaké energie k angažování se, pak to nepůjde bez toho, aby se napřed alespoň v zásadních rysech určilo, kterým směrem se mají tyto energie napřít. Kam směřovat, o co usilovat.
    SK
    April 30, 2014 v 19.2
    Odpověď diskutujícím
    Mám pocit, že by někteří chtěli, aby nám Masaryk jasně a
    zřetelně řekl, co máme dělat. A on to nedělá! J. B. Kozák, Masarykův žák a můj učitel, kdysi řekl: "Masaryka nectí,
    kdo sám také za něčím nejde, nehledá, netvoří, nezápasí. I na naše dnešní otázky a problémy, doma i ve světě, mohou být hledány v díle Masarykově odpovědi. Avšak ty odpovědi nejsou situační, jsou směrové. Situace se mění, ale Masaryka se držme jako kompasu. Nemůže být lepšího ideálu, než je ideál humanitní". A můj dodatek. Být věrný Masarykovu dílu neznamená lpět na každé dobově podmíněné liteře, ale
    na duchu jeho spisů, na jeho odkazu, kterým je úsilí o důstojný život demokratického národa v opravdovosti, právu a spravedlnosti, duchovním bohatství. Jak tady a teď? Každý sám hledej, tvoř, zápas, usiluj, spojuj se s druhými, hledej příležitost. To za nás žádný myslitel minulosti, ani Masaryk, udělat nemůže. Ale vyzývá nás k tomu!
    JP
    May 1, 2014 v 11.23
    Hranice humanismu
    No dobře, paní Kučerová; díky za odpověď, bezpochyby jste tu plně vystihla Masarykův odkaz - ale nedá se nic dělat, právě i včetně jeho hranic a deficitů.
    Totiž v tom ohledu, že ten jeho odkaz, respektive celý jeho přístup zůstává značně neurčitý, neřkuli přímo mlhavý.

    Píšete (respektive citujete), že "nemůže být lepšího ideálu, než je ideál humanitní".
    Jenže: CO je to vlastně humanita? Je to prostě stav "právního státu", kde nikomu nesmí být učiněna újma bez legálního právního titulu? Anebo je to stav humanitního vzdělání? Kultivace celé společnosti? A jestliže ano, jakým způsobem tuto společnost kultivovat? Morálními apely - anebo ale substanciální změnou všech rámcových koordinátů daného společenského typu, čili revolucí? (Mimochodem, právě o této problematice jsem zrovna napsal příspěvek na oné druhé "masarykovské" diskusi.)

    Takže, jak vidno, celá ta záležitost není nikterak jednoduchá a jednoznačná. Nejde o to, že Masaryk nám nedává a neposkytuje žádné "patentní" řešení: takovéto řešení nemá v současné době skutečně nikdo.
    Jde o to, že Masaryk nám neposkytuje v ů b e c ž á d n é řešení; s výjimkou právě jenom toho čistě osobního mravního postoje.
    Bezpochyby, i právě takovýto opravdu ryzí mravní postoj má svou nezpochybnitelnou hodnotu; ale na straně druhé, je velká otázka, jak daleko je možno s takovým jenom čistě osobním postojem dospět.

    Být humanistou je sice bezpochyby za všech okolností pozitivní věc; nicméně, ten termín "humanismus" se tak nějak podvědomě stále znovu dostává do nebezpečné blízkosti k sousloví "planý humanismus".

    Humanismus nabývá své největší síly tam, kde musí bojovat proti zjevnému bezpráví, proti zjevnému barbarství - tam se může v nejlepším světle ukázat a prokázat jeho obrana humanitních ideálů.

    Ale právě tento humanismus se ukazuje být značně bezzubým, a dokonce nemálo dezorientovaným tam, kde se jedná o zcela konkrétní otázky toho, jakým způsobem ukrotit celý tento svět, a reálně ho proměnit tak, aby alespoň v zásadě odpovídat - právě těm humanitním ideálům!

    Jedním slovem řečeno: humanistický postoj zůstává ideálem, ale s holou realitou tohoto světa má jenom dosti málo styčných bodů.
    SK
    May 4, 2014 v 17.45
    Masarykovo desatero
    Zkusme dát dohromady desatero hodnotových cílů, za kterými Masaryk šel. Jsou neurčité? Mlhavé? Nemají nic společného s realitou? Naopak. Ukazují sebezáchovný směr.

    1. Braňte pravdu (Boje o RKZ, hilsneriáda, záchrana života asi 50 Srbů a Chorvatů v inscenovaném velezrádném procesu). Prezidentská standarda „Pravda vítězí“ x dnes: cynické manipulace a propaganda ze všech mocenských center, dokonce vědou v zájmu účinnosti ve službách moci podložené.

    2. Buďte uvědomělý národ. Pěstujte vlastní národní historii a filozofii. (Význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance, myšlenek buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka, nezapomínejte na historické a politické dílo Palackého a na přínos Havlíčkův. Bez historické paměti není národa x dnes: destrukce historické paměti, ve všech médiích, jen s nepatrnými výjimkami.

    3. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý. Bude-li každý z vás z křemene, je celý národ z kvádrů. Neopičte se po těch větších a bohatších x dnes: opičíme se, nevěříme si, ztrácíme svou identitu.

    4. Vyznávejte ideál humanity (lidství, člověčenství), který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismus, utilitarismus, pesimismus, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému x dnes: jsme tu každý sám za sebe. Životní naplnění jedince se stále více jeví jako honba za ziskem. Ideálem se stává bohatství, neomezená spotřeba, povrchní zábava, pochybný styl života v komerčním šoubyznysu.

    5. Uznávejte ideje volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity). Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská. I socialismus je humanitní směr. Chudí nepotřebují almužnu, ale práci a spravedlivou odměnu. Všichni mají právo na důstojný život. Svoboda bez odpovědnosti je lichá x dnes: žebráci, bezdomovci, nezaměstnaní. Spravedlnost se pokládá za iluzi. Nerovnost přerostla do nesouměřitelnosti. Vládne zásada maximalizace zisku a konkurenceschopnosti. Kapitál má přednost před a nad člověkem.

    6. Važte si svobody a samostatnosti, kterou jsme vybojovali v 1.válce světové. Važte si hrdinství legionářů, sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa x dnes: zpochybňuje se sama existence a identita národa, zesměšňují se nadosobní cíle. Perspektivní jedinec se ptá: co mi ta která funkce (podnik) vynese? Co se mi více vyplatí?

    7. Mějte na paměti Washingtonskou deklaraci z r. 1918, naše „Prohlášení nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby domácí kolonizace (pozemková reforma), bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude 8hodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství atd. x dnes: státní idea chybí. Hrozí návrat poměrů před Deklarací. Trpíme pochybné restituce církevní i šlechtické, mlčíme k nekritickému a nezaslouženému hodnocení Rakousko-Uherska a některých jeho představitelů aj.

    8. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti, „Já pán, ty pán“. Podporujte svébytnost a vzájemnost, neopomíjejte slovanské národy, octly se historickým vývojem většinou v méně příznivých podmínkách x dnes: poselství zcela aktuální.

    9. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu. Celé veliké masy národní z nich přijímaly ideály mravní a sociální x dnes: pokračuje kulturní destrukce. Neoliberalismus a postmoderna odmítají s posměchem výchovné a vzdělávací tendence umění. Cení se narušování stávajících norem a „šok“ z nového díla vlivem jakékoli vulgárnosti a obscénnosti.

    10. Starejte se o školu a učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, prostého šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost, výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění. A ať se dbá o důstojnost a autoritu učitele i pokud jde o finanční zabezpečení x dnes: škola bez kázně, učitel bez vážnosti, vzdělanost není uznávanou hodnotou..Máme tu generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se zviditelnit, chce zbohatnout a chce si něco „užít“. A média ji v tom intenzivně podporují.

    Závěrem: Nemyslím, že odkaz Masarykův je neurčitý, mlhavý a vzdálený realitě. Nabádá nás k radikální proměně společnosti, která se ocitla v krizi jako celá euroamerická civilizace. Jak? To je na současných generacích, které by měly vědět, že život je nejen dar, ale i riziko a úkol.
    JP
    May 5, 2014 v 13.28
    Humanitní desatero a realita světa
    No, paní Kučerová, opravdu velmi hezky vypracovaný přehled Masarykových humanitních ideálů - ale nedá se nic dělat, asi Vám opravdu uniklo, jak dokonale tu vyvracíte své vlastní téze...

    Na jedné straně vycházíte se základního přesvědčení, že tyto Masarykovy ideály mají stále co říci dnešnímu světu - ale na straně druhé, sama bod po bodu dokládáte, v jak naprostém protikladu se nacházejí k realitě dnešního světa!!

    Vždyť ani Vy sama jste nenašla jeden jediný bod, jeden jediný příklad, kdy tyto Masarykovy humanitní ideály by měly nějakou reálnou rezonanci v současném jsoucím světě!

    Vezměme si především bod číslo 7: vždyť přece v podstatě všechno co Masaryk požadoval tady nějakým způsobem je, máme republiku, máme demokracii, máme svobodu slova a svědomí, zkrátka máme všechny tyto instituty - jenomže je reálný život naplňuje zcela jiným obsahem, než jak si to představoval (anebo spíše: vysnil?!) Masaryk.

    Ten Váš přístup mi tak nějak dosti připomíná velkého Hegela, který, když byl konfrontován s námitkou, jak dramaticky se skutečnost liší od jeho vysoké filozofické ideje, nerudně odsekl: "Tím hůře pro skutečnost!"

    Stejně tak i tady, v masarykovské tradice, se postuluje nějaký vzletný ideál, který by ovšem m ě l platit - ale při zjištění že neplatí, že realita světa si jde svou vlastní cestou, se veškerá vina za tento rozpor přesune na realitu, na to, že ona jaksi není ochotna přizpůsobit se oněm vzletným ideálům.

    Totiž: samozřejmě nejde o to, že by tyto ideály neměly vůbec žádnou platnost; jako mravní výzva dozajista. Jenže: my tady stojíme před otázkou a před úkolem, jak změnit, jak pozitivně ovlivnit právě tu realitu.

    A teď, přistupovat k této - neradostné a nehezké, ale faktické - realitě s nějakými vznešenými ideály, to znamená prakticky vycházet z předpokladu, že tento svět se nechá změnit čistě jenom morálními apely.

    Jenže, to je právě ten zásadní problém, tento svět je hluchý k morálním apelům a k mravním výzvám, na něco takového slyší jenom malá množina těch, kteří tyto ideály tak jako tak už mají ve svém nitru, jenže ty není zapotřebí ještě nějak navíc motivovat, jde o to dosáhnout a změnit právě ty, kteří jsou k těmto vysokým ideálům a apelům lhostejní a hluší.

    Člověk je totiž - to se nedá nic dělat - ve skutečnosti přinejmenším velice obojetný tvor, který svému konání sice rád navenek dává charakter vznešeného jednání a vznešených cílů, ale ve skutečnosti se řídí ponejvíce svými vlastními, čistě osobními zájmy, svým vlastním prospěchem.

    A za druhé (respektive jako důsledek prvého): člověk se velice rychle a velice důsledně přizpůsobuje právě panujícím poměrům. A tedy, právě té realitě.

    Takže, jestliže chceme skutečně nějakým způsobem reálně změnit, zkultivovat, zhumanizovat tu lidskou smečku, která právě v současné době "svobody" otevřela naplno stavidla vší své přízemnosti, nekultivovanosti a mrzkosti, pak k tomuto cíli vede jedna jediná cesta: my musíme zásadním způsobem proměnit právě ty základní rámcové podmínky životní existence lidí.
    Jak řečeno, průměrný člověk se velice rychle přizpůsobí realitě - tedy tomu, co je v jeho době a v jeho světě platné, funkční, dominantní. Musíme tedy vytvořit takové reálné podmínky fungování společnosti, kde všechny ty humanitní ideály nejsou jenom nějakými prázdnými, světu vzdálenými floskulemi, nýbrž kde přirozeným způsobem v y p l ý v a j í, vyvěrají ze samotného faktického způsobu každodenního fungování a žití dané společnosti.

    Tady není místo pro to, zabývat se konkrétněji tím, jaký charakter by tyto zásahy do reality společenského žití měly mít. Jako jisté je ale možno konstatovat jedno: za podmínek dominantního kapitalistického eknomicko-společenského řádu to asi možné nebude.
    Kapitalismus sám ze své podstaty jednotlivého člověka vede právě jenom k jeho sebevztažnosti, k jeho individualismu, k jeho egoismu, k jeho přízemnímu materialismu.

    A tohle je právě ten aspekt, který Masaryk sám nikdy nedokázal skutečně pochopit. On vůbec nedokázal pochopit kapitalismus jako kapitalismus; pro něj to bylo prostě "národní hospodářství". Které ze samotného svého pojmu by tu mělo být pro to, sloužit materiálnímu zabezpečení lidu. Že se ale nejedná jenom o nějaké "hospodářství vůbec", ale naopak o zcela konkrétní typ ekonomiky kapitalistického typu, se zcela konkrétními (a masivně negativními) důsledky na život společnosti a na její mravní priority - tento poznatek Masarykovi zůstal naprosto skryt.
    BS
    May 5, 2014 v 14.12
    Nevím jak dalece Masarykovy ekonomické postoje a počínání
    znáte, nebo jde jen o nepochopení?
    + Další komentáře