Hlavní cenu 15. ročníku novinářské soutěže Czech Press Photo získal fotoreportér francouzské agentury AFP Joe Klamar. Titul Fotografie roku a cenu Křišťálové oko mu přinesl snímek z pražské návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy. Mezinárodní porota ho vybrala z více než 4300 přihlášených fotografií od 281 autorů. Porota vysvětlila ve svém prohlášení, proč vybrala právě tento snímek, takto:

„Tato fotografie nás zaujala svojí překvapivou a neobvyklou kompozicí zachycující událost jak národního, tak mezinárodního významu. Symbolizuje setkání mezi nadějemi minulosti — prezidentem Masarykem — a překotnými změnami současnosti — zvolením prvního amerického prezidenta černošského původu. Je vyjádřením nové naděje pro současný svět.“

Přiznám se, že mne tato porota velmi potěšila a hlavní cenu pro Joe Klamara, i s oním komentářem, považuji za satisfakci, zejména po neuvěřitelně hloupých reakcích na nedávné udělení Nobelovy ceny míru pro Baracka Obamu. Záměrně nepíši: prezidenta Obamu. Ta Nobelova cena — jsem přesvědčen — totiž není cenou za krátké Obamovo prezidentování, to by bylo opravdu nezasloužené, jakkoli Nobelův výbor zdůvodnil své rozhodnutí takto:

„Jen vzácně se podaří nějaké osobnosti do takové míry upoutat světovou pozornost a dát lidem naději na lepší budoucnost... Jeho diplomacie vychází z toho, že kdo chce vést svět, musí tak činit na základě hodnot a postupů, které sdílí většina světové populace. ... Prezident Obama vytvořil nové ovzduší v mezinárodní politice. Centrální pozici opět získala mnohostranná diplomacie s důrazem na roli, kterou mohou hrát Spojené národy a další mezinárodní instituce."

Letošní Nobelova cena míru je cenou člověku, kterému zvolení prezidentem přes barvu jeho kůže bylo „jen“ vrcholem jeho celoživotního zápasu o humanitu. Barack Obama je po dlouhé době prezidentem, který se nenarodil v některém z miliardářských klanů Ameriky. Je to člověk, který poznal rasovou diskriminaci doslova na vlastní kůži, člověk, který začínal jako komunitní pracovník, člověk, který integrálně žije a pracuje pro vizi lepšího uspořádání světa.

Obama v předmluvě ke druhému vydání své úžasné autobiografie z roku 2004, která nedávno vyšla i česky, například píše o 11. září 2001: „…tím dnem se nám pomstily dějiny. Jak nám připomíná Faulkner — minulost vlastně není nikdy mrtvá a pohřbená, dokonce není ani minulá... Také kvůli tomu, že ten boj stále probíhá — mezi světy bohatství a světy bídy; mezi moderním a starým; mezi těmi, kteří akceptují naši hojnou, stále se střetávající až protivnou rozmanitost a přitom trvají na dodržování základních hodnot, které nás váží dohromady, a těmi, kdo budou hledat pod jakoukoliv vlajkou, heslem nebo posvátným textem jistotu a zjednodušení opodstatňující krutost vůči lidem, kteří nejsou jako my...“

A o kousek dále píše: „Znám a na vlastní oči jsem viděl zoufalství a zmatek bezmocných… jak snadno sklouznou k násilí a zoufalství. Vím, že reakce mocných na tento nepořádek je neadekvátní. V zásadě osciluje mezi tupou samolibostí a neochvějným bezmyšlenkovitým uplatněním síly, delšími tresty vězení a dokonalejšími zbraněmi… Jsem si jist, že přitvrzování linií a bratříčkování se s fundamentalismem a kmenovými vůdci nás přivede do záhuby všechny.“ A jen pro jistotu připomínám, že zmínkou o fundamentalismu naráží Obama také, ne-li v první řadě, na ten evangelistický fundamentalismus ve vlastní zemi.

Obama si vrchovatě zaslouží Nobelovu cenu míru a ta vítězná fotografie Czech Press Photo je toho úžasnou ilustrací. Jak napsala porota: „Je vyjádřením nové naděje pro současný svět.“ Ale ona ta naděje vlastně není nová a je nejen pro současný svět. Je nadějí věčnou a je pro svět kdykoli a kdekoli a stojí za to si to připomenout v našem českém prostředí čtvrté cenové skupiny bez elit, v prostředí, ve kterém si dobrovolně necháme vládnout nevzdělanými či vychytralými lumpy, necháme se jimi posilovat ve svém zápecnictví a svou pasivitou se pomalu, ale jistě vracíme ze západní Evropy někam na Balkán.

Jen pro zajímavost: Obama hledá vědomě inspiraci u Martina Luthera Kinga, ten se nechal inspirovat Mahatmá Ghándím, ten zase L. N. Tolstým a ten — pořád jsou to vědomá navazování — naším Petrem Chelčickým. A ten T. G. Masaryk, na jehož sochu se na fotografii dívá Obama, samozřejmě patří také do tohoto panteonu duchů, kteří toužili a touží svět posunovat dál od slabomyslného akceptování nekontrolované moci, násilí a exploatace hmotných i lidských zdrojů.

Obama patří do tohoto podivuhodného duchovního světa, který svět posouvá do o něco snesitelnější podoby, a je prostřednictvím tohoto světa i naším prezidentem — třeba právě i tím pozoruhodným myšlenkovým řetězcem počínajícím naším Chelčickým. Kolik z těch, kteří za naší českou pecí potřásají hlavami nad Obamovou Nobelovou cenou, tohle alespoň tuší?

Víc jak polovina Čechů je podle aktuálních průzkumů ochotna přísahat na zločinné retribuční a znárodňovací Benešovy dekrety se vším, co děsivého přinesly. O to větší díky patří v tomto prostředí za každé povznášející slovo rozumu a evropských hodnot, jakým byl třeba ministerský projev Mgr. Ondřeje Lišky na počátku školního roku 08/09, ve kterém se odkazoval na Přemysla Pittera — našeho českého Nicholase Wintona — dalšího z onoho pozoruhodného panteonu bojovníků za humanitu.

Obamova „Nobelovka“ je cenou celému tomuto myšlenkovému a duchovnímu světu, všem těm, kteří jako M. L. King „mají svůj sen“ navzdory všem v české kotlině tolerovaným a uznávaným posměvačům „pravdě a lásce“.