Zatímco budoucí prezident Masaryk vyvíjel soustředěnou snahu o uznání samostatného státu a legionáři z českých zemí a Slovenska se činili na frontách světové války, domácí politická scéna jako by spala. Snad s výjimkou skupiny soustředěné kolem poslance Karla Kramáře zůstávala dlouho pasivní. Výrazně rozčeřit vody domácí politiky se povedlo až manifestu 222 českých spisovatelů a vědců, kteří v roce 1917 vyzvali české poslance rakouské říšské rady, aby reprezentovali české zájmy, zasadili se o obnovení ústavních práv v monarchii, a požadovali amnestii pro politické vězně.

Teprve poté, co se Masarykovi podařilo dosáhnout u států Dohody příslibu nezávislosti, rozhoupala se výrazně i domácí politika. Na konci října 1918 již bylo jasné, že se historie rakousko-uherského mocnářství chýlí ke konci. Ráno 28. října kráčeli agrárník Antonín Švehla a František Soukup převzít jménem Národního výboru Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Krátce na to se rozšířila zpráva, že Rakousko-Uhersko přistoupilo na mírové podmínky Dohody, jež zahrnovaly i příslib autonomie jednotlivých národů monarchie. V ulicích vypuklo nadšení. Politici tentokrát dokázali promptně zareagovat a rozhodli se využít příznivé situace. Ke Švehlovi se Soukupem se rychle přidali národní socialista Stříbrný a budoucí ministr financí Alois Rašín. Zbývalo sehnat zástupce ze Slovenska. Tím se stal slovenský politik Vavro Šrobár, jenž shodou okolností právě přijel do Prahy a vystupoval na dnešním Masarykově nádraží z vlaku. Přímo z vagonu tak putoval překvapený Šrobár do Obecního domu, kde spolu s českými kolegy vyhlásil vznik Československého státu.