Při svém pondělním vystoupení na tiskové konferenci si Miloš Zeman, toho času prezident České republiky, zvolil jako jedno ze svých témat Fond ohrožených dětí, který provozuje Klokánky. Nikoli náhodou, témata vybírá pečlivě tak, aby zasáhl emoce „většinové společnosti“, jak ji sám nazývá.

Příběhy dětí, které potřebují pomoc, jsou mediálně vděčné. Děti představují bezbrannost a jejich utrpení nechává chladným málokoho.

Fond ohrožených dětí má finanční problémy a potřebuje podle Zemana pomoct. Aby ukázal i vlastní dobrou vůli, prohlásil, že podpoří Fond ohrožených dětí penězi z prezidentského fondu na splácení státního dluhu. Uvedl také, že fond má finanční problémy od té doby, co byl novelizován zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Před tím prý bylo vše v nejlepším pořádku.

↗

Prezident Miloš Zeman si chce pozvat ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou, aby s ní pohovořil o Fondu ohrožených dětí. 

O Fondu ohrožených dětí se píše dost, dostává se mu ale poměrně málo kritiky. A to přes to, že některé praktiky, které organizace při adopcích dětí používala, byly za hranou zákona.

Důvodů je několik. Ohrožené děti vzbuzují soucit a málokdo si dovolí napadnout organizaci, která jim pomáhá. Marii Vodičkové se navíc povedlo získat a udržovat řadu kontaktů a ovlivnit tak pozitivně mediální obraz svého podnikání, čímž se jí podařilo rozšiřovat svou soukromou organizaci, která je zcela závislá na příspěvcích od státu.

V Klokáncích žijí děti, o které se jejich zaměstnanci skutečně v mnoha případech dobře starají, za což nedostávají vždy ani svou nízkou mzdu. Strefovat se do altruismu takového kalibru je mimořádně obtížné.

Praktiky na hraně i za hranou

V diskuzích o financování Klokánků se ztrácí podstatná skutečnost, že fond není jedinou organizací, která poskytuje podobné služby. Není divu, že se dopisem ministryni práce a sociálních věcí ohradila Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky, s tím, že pokud by ministerstvo dotaci poskytlo, jednalo by se o nerovný přístup.

Z médií to překvapivě vypadá, jako by byly Klokánky jedinou alternativou dětských domovů. O jiných zařízeních podobného typu se nepíše i proto, že lépe hospodaří a mají realističtější přístup k rozvoji své činnosti, čímž „se připravují“ o nesystémové dotace.

Situace je o to absurdnější, že právě fond používal řadu sporných praktik třeba tak zvanou „falešnou adopci“, při které zájemce o adopci podepsal otcovství dítěte, které si chtěl osvojit. Nadšení, se kterým fond hledal náhradní rodiny dětem, mělo někdy následky i v podobě nešťastných matek, které se svých dětí po šestinedělí nedomohly zpátky.

Zemanova slova, že fond má problémy s financováním teprve dva roky, od novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, se navíc nezakládají na skutečnosti. Novelou se podmínky pro fond zhoršily, ale finanční problémy měla organizace podle analýzy dat, která fond zveřejnil, už od roku 2000, a to každoročně.

I nový ředitel Jan Vaněk v rozhovoru pro iDNES.cz přiznal, že část odpovědnosti nese samotný fond, třeba i proto, že v minulosti hodně investoval do nových zařízení. Tedy konkrétně Marie Vodičková, která podle Vaňkových slov rozhodovala o financích sama.

Na jaře si fond zvolil nové vedení a zatím to vypadá, že změna byla k lepšímu. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že stát by neměl pokračovat v tom, že bude nesystémově podporovat jednu organizaci, která se od těch ostatních liší zejména špatným hospodařením.

Na co by se naopak stát soustředit měl, je zákon o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči. Ten by měl sjednotit péči o ohrožené děti pod ministerstvo práce a sociálních věcí.

V současné době jsou totiž jednotlivé ústavy a agendy rozházené mezi tři různá ministerstva. V Evropě jsme jedni z posledních, kdo systém péče o ohrožené děti nesjednotil. A jsme vůbec poslední zemí v Evropě, která provozuje kojenecké ústavy, takové malé továrny na deprivaci.

Zákon by měl rovněž definitivně opustit směr, kterým se začala péče o ohrožené děti ubírat v reálném socialismu, a to metodu velkých ústavů, kam se děti dostávaly poměrně snadno třeba i jen ze sociálních důvodů. Malá zařízení typu Klokánku mezi vhodnou alternativu jistě budou také patřit.

Ovšem vzbuzovat dojem, že Klokánky jsou jedinou záchranou pro děti a že pokud nebudou, systém se snad zhroutí, je jen mediální klam. Chce-li Zeman něco udělat pro ohrožené děti v naší zemi, měl by se namísto velikášských gest matoucích pravý stav věcí raději ministryně práce a sociálních věcí, ale také ministryně školství, zeptat, jak to vypadá s věcným záměrem zmíněného zákona.