Jedním ze skrytých problémů, které trápí současnou společnost, je vzrůstající počet párů, které nemohou mít děti. Cesty, které volí při řešení tohoto problému, jsou různé. Jednou z nich je adopce. Vzhledem k tomu, že mnozí mají v okruhu svých přátel a známých někoho, kdo se s tímto nelehkým osudem potýká, je společnost k tomuto problému citlivá. Zároveň stoupá povědomí o psychologických potřebách malých dětí a novorozenců, což je jen dobře. Představy o tom, že nemluvňata je potřeba zejména nechat vyřvat a nerozmazlit, začínají být lidem naštěstí podezřelé.

Empatická reakce na situaci neplodných párů a vědomí toho, že v kojeneckých ústavech trpí novorozenci, vede mnohé k představě, že ideálním řešením je rychlá adopce kojence bezdětným párem. Jak už to tak bývá, je problém podstatně složitější. Ve hře nejsou jen žadatelé o adopci a nějací bezprizorní novorozenci spadlí z Marsu, jsou zde totiž ještě biologičtí rodiče a zájem dítěte, který ovšem bývá vykládán velmi různě.

Objeví-li se matka, která má pochybnosti o tom, zda si dítě může či chce ponechat, je bohužel častým postojem zodpovědného okolí nadšená reakce: hurá máme dítě do adopce! Nejznámějším, ale bohužel ne ojedinělým, činitelem na poli rychlých adopcí je Marie Vodičková, představitelka Fondu ohrožených dětí. Dalšími v řadě jsou některé sociální pracovnice, gynekologové, soudci, anebo všichni jmenovaní ve vzorné součinnosti.

Copak je vede k překotné snaze, aby děti byly adoptovány, že se často pozapomenou nastávající matky zeptat, proč vlastně své dítě nechce? Z části je jistě motivuje představa, kterou explicitně formuluje Marie Vodičková: „Matka, která si v těhotenství a po porodu není jistá, že dítě chce, pro mě není dobrá matka.“ Dalším faktorem může být obecně zažitá představa, že jde o zájem dítěte, a nikoliv matky. Tento slogan jasně vyjadřuje jádro problému. Zastánci rychlých adopcí jsou ochotni jednat proti zájmům matky. To znamená, že je v nejmenším nevzrušuje představa, že odeberou dítě matce, která o něj vlastně stojí, jen je v obtížné životní situaci a pochybuje o své vlastní schopnosti ji zvládnout.

Namísto toho, aby jí pomohli její situaci řešit, mají perfektní návod, jak ji problému zbavit. Pokud se matka později rozmyslí, svou situaci vyřeší a o dítě se přihlásí, má většinou smůlu. Někdy i proto, že se sama neorientuje v právním systému a nechá se zastrašit.

Zájem dítěte je pojem z Úmluvy o právech dítěte a velmi často se vede spor o jeho výklad. Všichni zúčastnění se jistě shodnou na tom, že pro dítě je lepší vyrůstat v rodině než v ústavní péči. Ale je pro ně skutečně nejlepší vyrůstat za každou cenu v jiné nežli ve své biologické rodině? To už tak jisté není. Pokud se dají problémy, které biologické rodiče či matku trápí, nějakým způsobem zvládnout, zdá se být naopak absurdní vystavovat děti situaci, kdy si dříve či později začnou klást otázku, proč je biologičtí rodiče odvrhli. A to je otázka naprosto zásadní. Systém, který umožňuje, aby se takovéto případy vytvářely i tam, kde tomu šlo zabránit, je neobhajitelný. Příliš často působí utrpení jak dětem, tak biologickým rodičům, a nakonec i rodičům adoptivním, kteří jsou velmi často v době dospívání adoptovaného potomka vystaveni tragickým zvratům v jejich vzájemném vztahu.

Český systém je zapotřebí změnit. Pokud by o těhotné ženy v nouzi pečovala skutečně kvalitní sociální práce, tak by své děti do adopce dávaly ve většině případů jen ty z nich, které by si za svým rozhodnutím dítě odložit stály opravdu pevně. Pak by bylo možné postupovat tak, že by právě narozené dítě, které by matka nechtěla vychovávat, šlo do preadopční péče. Adoptivní rodiče by mohli s větším klidem podstoupit riziko, že si to matka během příštích šesti týdnů rozmyslí. Pokud by je podstupovat nechtěli, měly by zde být ženy profesionálky, které by se o dítě v mezidobí staraly. Po uplynutí šestitýdenní lhůty by mohlo dojít k adopci.

Můžeme považovat za jisté, že pokud by adoptivní rodiče věděli, jaké metody jsou někteří zodpovědní i samozvaní činitelé schopni použít, aby získali dítě pro adopci, jistě by se na takové praxi nechtěli podílet. V zájmu dítěte.