Jiří Ovčáček překračuje stín svého pána. V úterním prohlášení vyslovil svůj vlastní názor. A to přesto, že se na něj nikdo (z dobrého důvodu) neptal. Ve svém odsouzení petice vědců se v neinformovanosti a nacionálním zápalu téměř vyrovnal svému mistrovi. Petiční výzvu k solidaritě s uprchlíky označil za „prohlubování příkopů mezi elitou a společností“.

Není divu, že Zeman už přenechává všechno na svém mluvčím. Fungují totiž jako sehraný tandem. Vše pochopíme snadněji, pokud je budeme vnímat jako performery, kteří navazují na tradici komediálních dvojic. Jejich působení na Hradě vypadá jako svého druhu buddy movie, akční taškařice o parťácích, jejichž zdánlivá rozdílnost rozesmává na první pohled. Vrhají se do bláznivých eskapád, dělají starosti svým šéfům a kašlou na pravidla. Starý a mladý, neurvalý a kultivovaný, šéf a pomocník. Snadno by se mohli stát následovníky Buda Spencera a Terence Hilla. Spíš jde ale o bizarní pokračování Smrtonosné zbraně.

Tradice kontrastního páru existuje v evropské kultuře minimálně od Cervantesova Dona Quijota. Pomatený rytíř a jeho pobočník se vydali do světa, aby směšnou trapností rozťali oponu skutečnosti a nechali čtenáře nahlédnout do vnitřností reality. Boří přetvařování společenské etikety a odhalují nedůstojnost a krutost. Román tak vyjadřuje ducha doby, z níž vzešel: novověké osiření lidstva, jehož Bůh se proměnil ve vzpomínku. Stal se z něj deus absconditus, skryté božstvo, a spolu s ním se začala schovávat i posvátnost. Zůstalo jen lidské, příliš lidské pinožení.

Stejně tak převrácená hradní verze Dona Quijota a jeho mluvčí nám dávají nahlédnout na nepříjemné společenské pohyby. Zvítězili nad větrnými mlýny, které neúnavně klapaly písničku o šlechetném úřadu prezidenta. Jasně nám sdělují, že důvěryhodnost politické reprezentace nenávratně mizí. Zeman je prorokem této krize i jejím vykonavatelem, soudcem i katem. Jako by svými provokativními etudami říkal: „Politikům se nedá věřit. Buď tu jsou nafoukaní zloději ve Sněmovně anebo já se svými brutálními klauniádami. Ale já jsem alespoň jako vy. Kdo z vás, obyčejných lidí, by se nechtěl opít i při prohlídce korunovačních klenotů?“

Takový přístup uzavírá prostor politična: demokratické jednání již není možné. Upadlo do bezvědomí jako spící bůh, a po zemi se prohánějí už jen pokrytci nebo pomatení šlechtici s kastrolem na těstoviny místo helmice. Jak tedy reprezentovat lid, když politické kroky pozbyly smyslu? Jen podporou masového vkusu a většinových předsudků — i prezident má obavu z běženců, také on touží po hlídaných hranicích a ani jemu se nechce hledat peníze pro migranty.

Kam ale ústí takové poraženectví? V případě Jiřího Ovčáčka vede k záměně demokracie za utilitarismus. Ten se snaží přinést největší hojnost co největšímu počtu. Taková teorie je ale podezřelá (nejen proto, že se její zakladatel, Jeremy Bentham, nechal mumifikovat a vystavit).

Co by totiž utilitaristé udělali, pokud by pět z nich ztroskotalo v moři a plavilo se na voru bez jídla? Čtyři by snědli pátého. Je to smutné, ale přinese to největší užitek většině. Ovšem ne každé rozhodnutí většiny je nezbytně demokratické. Lehce se totiž přehlédne, že kvůli touze davu bylo obětováno bezpečí některých jedinců. Demokracie ovšem vždy stála na straně těch nejubožejších — žádný počet pro ni není „zanedbatelný“.

Ovčáček ale vydává momentální ustrašenou náladu davu za jeho nezbytný zájem. Příkop tak vytváří on sám: na jedné straně stojí rozhořčený lid a na straně druhé demokratické principy. Takové roztětí veřejnosti je falešné. Výzva vědců naopak apeluje na to lepší, co je v člověku, na to, co skutečně může propojit společnost: soucit, přiznání důstojnosti druhému, nezištnost.

Zeman s Ovčáčkem by tak měli pamatovat ještě na jeden princip, který evropský román vyryl do našich dějin: vzácnost života každého jednotlivce. Pokud tak neučiní, bude jejich působení parodií prezidentského úřadu — stejně jako byl Cervantesův román výsměchem rytířským příběhům. Ale tentokrát se nikdo smát nebude.