Jde snad o gumáky? Každopádně máme co do činění s politickou elitou, která se ráda veřejně koupe a vidí v tom příležitost přiblížit se dolním deseti milionům. A tak se fotí v nafukovacích bazéncích, na matracích a v podobně zdánlivě bizarních situacích. Navrch k tomu přihazuje adekvátní stylový slovník.

Průkopníkem je Zdeněk Škromach s jeho Hovory od bazénku, k němuž nerozlučně patří kafíčko a sluníčko. Bazénkový senátor by se rád stal bazénkovým prezidentem. Koneckonců, bazének neštěpí, nýbrž spojuje, a všichni jsou si v něm tak nějak — svými skoro holými zadnicemi — blíž.

Celá Česká republika je poměrně malý, ale pevný bazének. Početné národnostní menšiny jsme z něj vylili dávno: Němce, Maďary a Těšínské Poláky ještě pod hlavičkou Československa, další v řadě pak — dobrovolně — šli Slováci. Dnes se děsíme imigrantů z Afriky a arabského světa. O „zloděje“, „násilníky“ a „nadržené Černochy“ v našem bazénku nestojíme. S nimi by sluníčko zašlo a kafíčko zhořklo.

Denně mi do mejlu chodí spamy rozesílané „řádnými občany“, v nichž se to hemží děsivými, byť vesměs vymyšlenými, příběhy o nebezpečných běžencích. Davová psychóza jede a na ní surfují Češi jak poleno, Martin Konvička či Tomio Okamura

I když vlastně druhý jmenovaný k nám podle lidoveckého prvního místopředsedy Mariána Jurečky vnáší japonský šovinismus. I tento způsob vysvětlení radikalizace národa přitom zavání přinejmenším hloupostí, ale trochu též xenofobií. Za všechno prostě — v parafrázi staré anekdoty — mohou cyklisté a Japonci.

Člověkem bazénkové kultury je i stávající prezident. Brázdí sice novoveselský rybník, leč na nafukovacím člunu — a jeho bodyguardi neohroženě za ním. Jakmile je Miloš Zeman strážci vytažen na břeh (podobnost se záchranou běženců ve Středozemním moři je jen čistě náhodná), nevolá s Haškovým Švejkem „Na Bělehrad!“, alebrž „Na Islámský stát!“. K tomu trousí bazénková moudra: zhýčkaní Řeci ven z eurozóny, imigranti k nám jen z Ukrajiny, inspirujme se stabilizovanou Čínou…

Andrej Babiš se neopičí po kolezích, on jen vychází z představy, jak asi jeho voliči žijí. Nechal se proto taky vyfotit na nafukovacím člunu. Sice to bylo v luxusním bazénu ve francouzském letovisku, přesto mu jeho snímek olajkovalo na třicet devět stovek uživatelů Facebooku. Neformální polohu se šéf ANO a ministr financí pokusil vyvážit momentkou z improvizovaného rozhovoru se svým německým partnerem Wolfgangem Schäublem.

Oproti původním předpokladům Babiš dorazil na jednání evropských ministrů financí. Můžeme jen hádat, jak kolegům podával českou pozici k řešení řeckých potíží. Uhodil na ně nečekaně složkami s výstřižky a drby z kuloárů? Nebo je jen preventivně ocejchoval jako lháře a zloděje? Pletl si i před nimi Evropskou radu s Radou Evropy? Následovalo pak jistě stanovisko k řecké půjče, které Česká republika koordinovala s Británií konzervativce Camerona. Beztak by nás hned vyměnil za unii věrné Skotsko.

Když dojde na pomoc druhým za hranicemi, jsou i političtí hlasatelé sociálna a solidarity najednou skoupí a neoliberálně přísní. „Sami máme málo,“ povzbuzují je obavami prodchnutí voliči. Také jejich čas by ovšem mohl skončit, vyzývá-li předseda ODS Petr Fiala k oslabení lákavého evropského sociálního státu. Pak se uprchlíkům přiblížíme, aniž bychom je brali do rodiny.

Také na Hradě panuje nespokojenost s Babišem. V klíčové věci: Zeman mu prostřednictvím mluvčího vzkázal, že by měl — jako on — brázdit nejlépe domácí rybník. Copak se tak již několik měsíců neděje? Babiš dokonce zdatně surfuje na jeho vlnách. Ba i na veřejné toalety na hudebních festivalech chodí. I přes pitvoření se není za kašpara, sympatizanti mu dál zobou z ruky.

Nebazénkového politika aby jeden pohledal. Patří k nim nejspíš sociálnědemokratický premiér Bohuslav Sobotka, který si ale schopnost plout proti větru schovává pro strýčka Příhodu. Proto také v poslední době ve svých vyjádřeních pečlivě následuje Babiše.

Nemíním tepat své spoluobčany, že sami sebou a okolními poměry si jisti nejsou, zato některé politiky oddaně baští i s chlupama. Ostatně i já už léta dávám před mořem přednost českým rybníkům, jezerům a přehradám. Jde jen o to rozlišovat mezi načančaným kýčem a skutečnými politickými rekvizitami. Cokoliv, z čeho lze vyfouknout vzduch, je zranitelnější než ukázky pevných názorových pozic. Ty se však mezi gumáky nenosí.