Není zrádce jako zrádce
Jan GruberMilan Chovanec před rokem a půl zradil předsedu vlastní strany. Přesto má dnes jako jediný šanci získat druhou nejvyšší stranickou funkci. Sociální demokracii totiž chybějí kádry.
Několik dní před 38. sjezdem České strany sociálně demokratické, který se uskuteční ve dnech 13. a 14. března v Praze, rozeslal Bohuslav Sobotka všem delegátům „Zprávu předsedy ČSSD“. Materiál popisuje činnost strany v opozici, hodnotí první rok vládnutí s hnutím ANO a KDU-ČSL a obšírně se vrací k lánské schůzce a pokusu o vnitrostranický převrat.
Ve zmiňované zprávě se mimo jiné píše: „Způsob provedení puče byl pro ČSSD navenek i dovnitř velmi zahanbující a na pozadí významných dějin naší strany působil nejenom smutně, ale i trapně. Vypovídal rovněž hodně o tom, jak byli jeho organizátoři nezralí, politicky a lidsky. Puč nás zesměšnil, ponížil a poškodil jak před našimi voliči, tak našimi politickými partnery.“
Sesadit předsedu strany, která právě vyhrála volby, se ve spolupráci s prezidentem republiky pokusili Michal Hašek, Jeroným Tejc, Zdeněk Škromach, Jiří Zimola a Milan Chovanec. Avšak fatálně selhali. Nebyli s to zvládnout jednoduchý maličký puč. A následně všichni kromě posledně jmenovaného rezignovali na stranické funkce.
Hašek se stáhnul na Moravu, kde se dívá na věci. Škromach nasadil hubnoucí kúru, aby jako budoucí prezident nedělal při koupání ostudu. Zimola se schovává v jižních Čechách a najít by ho nedokázal ani strejda Google. Aktivně v rámci strany působí jen Tejc s Chovancem. Zatímco se bývalý předseda poslaneckého klubu těžko vyrovnává s temnou minulostí, jeho spoluspiklenec se vyhřívá v přízni předsedy strany.
Přestože Chovanec i Tejc kuli pikle a rozvraceli stranu, dostalo se jednomu uznání a druhému zatracení. Chovanec s největší pravděpodobností v pátek dosáhne na post prvního místopředsedy sociální demokracie. Tejc ostrouhá. A šance třetího z kandidátů na tuto funkci — Jiřího Dienstbiera — jsou zanedbatelné.
Je třeba se ptát, proč tomu tak je. Proč Sobotka, který se již několikrát nechal slyšet, že „organizátoři puče by se do vedení sociální demokracie vracet neměli,“ neboť „udělali politickou chybu a měli by o ní ještě nějakou dobu přemýšlet,“ prosazuje Chovance jako svého nejbližšího spolupracovníka? Odpověď je bohužel až směšně jednoduchá. Nikdo jiný, kdo by mohl být zvolen, nekandiduje.
Sociální demokracie nemá nikoho dalšího, kdo by se o tuto funkci mohl ucházet. Chybějí jí lidé. A není to případ jen hledání možného prvního místopředsedy. Během sedmi let v opozici si ČSSD nebyla schopna připravit kádry, kteří budou schopni zastávat rozličné funkce ve státní správě nebo ve stranických strukturách. Strana zmítána spory mezi „haškovci“ a „sobotkovci“ rezignovala na jakoukoliv vzdělávací a programatickou práci a musí si vystačit s tím, co je momentálně k dispozici. A v době krize zrazoval kdekdo.
Chovanec se Sobotkou si zkrátka zbyli. Nejde o sňatek z lásky ani z rozumu, ale z nouze. Až si po skončení sjezdu se slovy „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“ padnou do náručí, budou to slova pravdivá. Neboť, jak praví jiná slavná československá komedie, „co je doma, to se počítá, pánové…“
