Čekají nás volby obecních a městských samospráv. Jako mantra přitom zaznívá, že v obcích nejde o politiku, ale o chodníky. Nesmyslně se tak vymezují i kandidáti etablovaných politických stran. Právě ty přitom šířící se apatie k politice ohrožuje nejvíce.

Slova lídra pražské kandidátky ČSSD Miloslava Ludvíka, podle kterého komunální politika „není o tom, jestli jste pravicový, nebo levicový, ale o tom, nakolik jste schopný,“ zaznělo nedávno. V různých variacích je ale z různých úst do voleb uslyšíme ještě mnohokrát. A ve všech případech půjde o chybu, omyl nebo lež.

Nejsou totiž jiné volby, ve kterých by se o politický post ucházelo více lidí. Letos jich je více než dvě stě třicet tisíc. A nejsou volby, ve kterých by se více křesel rozdělovalo. Politický mandát a funkci zastupitele/zastupitelky získá letos v říjnu přes šedesát tisíc z našich sousedek, spolupracovníků nebo spolucestujících v MHD.

↗

Levicový a pravicový chodník samozřejmě existovat mohou. Jeden k domovu pro seniory, druhý k obchodnímu centru. Kvůli něčí zábavě může být na chodník také vstup zakázán.

Politika je nástroj. Díky politice (formulaci programů, hlasování, vyjednávání) můžeme vzájemné konflikty řešit nenásilně. Jakákoli podoba autoritativního řízení dříve či později vyvolá odpor. Vyvolá ho vojenská diktatura. A úplně stejně by ho vyvolala diktatura nepolitických odborníků řešících věci údajně správně. Nic jako správné rozhodnutí totiž v politice neexistuje.

Chcete třeba dálnici D1 o tři pruhy širší v každém směru? Zrušíme důchody a prostředky na stavbu budou k disposici hned. Rozhodnutí vyplácet důchody a vyplácet je v této a této výši totiž není rozhodnutí správné. Je to rozhodnutí politické, ve kterém se potkává humánní přístup k lidem, zvláště tak či onak nemohoucím (nejen) s realistickým hodnocením ekonomické situace státu.

Konzervativci by ideálně chtěli, aby se o staré lidi starala rodina. Pokud by to tak bylo, stát by důchody vyplácet nemusel. Sociální demokraté vědí, že nejpozději od zrušení nevolnictví nemůže takovou věc vyžadovat a že veřejný důchodový systém je jediný systém, který alespoň základní důchod zvládne vyplácet všem.

Příkladů jasně odlišujících levicové a pravicové přístupy je řada i v komunální politice. Má „schopný“ starosta, slovy Miloslava Ludvíka, městské byty spíše stavět nebo prodávat? Má v bývalé továrně podpořit spíše stavbu kancelářského nebo kulturního centra?

Má služby pro obec najímat u soukromých firem, které si ke službě vždy připočítají „přiměřený zisk“ anebo je zadávat vlastním zaměstnancům? Má zrušit v obci školu, protože je její provoz neekonomický? Anebo má školu dotovat, protože se děti vracejí žít tam, kde chodily do školy, a bez návratů svých dětí obec zanikne?

Jistě v každém z těch příkladů rozhodují finance, nutnost plnit předpisy a řídit obec v souladu s legislativou. Ale každý starosta a každé zastupitelstvo bude k řešení problémů přistupovat z nějakých názorových či lépe programových pozic.

Čím více si budou vlastní programová východiska uvědomovat, tím lépe pro přehlednost politiky i pro soudržnost místního vládnutí. Že je celé zastupitelstvo malé obce tvořené jednou kandidátkou nezávislých (lidovců, komunistů, konzervativních socialistů atd.) je při regionálních rozdílech a zájmech obyvatel normální i obvyklé.

Stejně tak normální a obvyklé by pak mělo být, že tam, kde je to možné, se politici a političky ke své programové orientaci hlásí. A rozdíly mezi sebou na základě programu formulují.