Čekají nás volby obecních a městských samospráv. Jako mantra přitom zaznívá, že v obcích nejde o politiku, ale o chodníky. Nesmyslně se tak vymezují i kandidáti etablovaných politických stran. Právě ty přitom šířící se apatie k politice ohrožuje nejvíce.

Slova lídra pražské kandidátky ČSSD Miloslava Ludvíka, podle kterého komunální politika „není o tom, jestli jste pravicový, nebo levicový, ale o tom, nakolik jste schopný,“ zaznělo nedávno. V různých variacích je ale z různých úst do voleb uslyšíme ještě mnohokrát. A ve všech případech půjde o chybu, omyl nebo lež.

Nejsou totiž jiné volby, ve kterých by se o politický post ucházelo více lidí. Letos jich je více než dvě stě třicet tisíc. A nejsou volby, ve kterých by se více křesel rozdělovalo. Politický mandát a funkci zastupitele/zastupitelky získá letos v říjnu přes šedesát tisíc z našich sousedek, spolupracovníků nebo spolucestujících v MHD.

Politika je nástroj. Díky politice (formulaci programů, hlasování, vyjednávání) můžeme vzájemné konflikty řešit nenásilně. Jakákoli podoba autoritativního řízení dříve či později vyvolá odpor. Vyvolá ho vojenská diktatura. A úplně stejně by ho vyvolala diktatura nepolitických odborníků řešících věci údajně správně. Nic jako správné rozhodnutí totiž v politice neexistuje.

Chcete třeba dálnici D1 o tři pruhy širší v každém směru? Zrušíme důchody a prostředky na stavbu budou k disposici hned. Rozhodnutí vyplácet důchody a vyplácet je v této a této výši totiž není rozhodnutí správné. Je to rozhodnutí politické, ve kterém se potkává humánní přístup k lidem, zvláště tak či onak nemohoucím (nejen) s realistickým hodnocením ekonomické situace státu.

Konzervativci by ideálně chtěli, aby se o staré lidi starala rodina. Pokud by to tak bylo, stát by důchody vyplácet nemusel. Sociální demokraté vědí, že nejpozději od zrušení nevolnictví nemůže takovou věc vyžadovat a že veřejný důchodový systém je jediný systém, který alespoň základní důchod zvládne vyplácet všem.

Příkladů jasně odlišujících levicové a pravicové přístupy je řada i v komunální politice. Má „schopný“ starosta, slovy Miloslava Ludvíka, městské byty spíše stavět nebo prodávat? Má v bývalé továrně podpořit spíše stavbu kancelářského nebo kulturního centra?

Má služby pro obec najímat u soukromých firem, které si ke službě vždy připočítají „přiměřený zisk“ anebo je zadávat vlastním zaměstnancům? Má zrušit v obci školu, protože je její provoz neekonomický? Anebo má školu dotovat, protože se děti vracejí žít tam, kde chodily do školy, a bez návratů svých dětí obec zanikne?

Jistě v každém z těch příkladů rozhodují finance, nutnost plnit předpisy a řídit obec v souladu s legislativou. Ale každý starosta a každé zastupitelstvo bude k řešení problémů přistupovat z nějakých názorových či lépe programových pozic.

Čím více si budou vlastní programová východiska uvědomovat, tím lépe pro přehlednost politiky i pro soudržnost místního vládnutí. Že je celé zastupitelstvo malé obce tvořené jednou kandidátkou nezávislých (lidovců, komunistů, konzervativních socialistů atd.) je při regionálních rozdílech a zájmech obyvatel normální i obvyklé.

Stejně tak normální a obvyklé by pak mělo být, že tam, kde je to možné, se politici a političky ke své programové orientaci hlásí. A rozdíly mezi sebou na základě programu formulují.