Politici ani političky nemají ve společnosti dobrou pověst. Politické stany se těší nízké důvěře a dlouhodobě jim ubývá členstva. O politice se říká, že je to svinstvo. A vůbec se s gustem u piva opakuje, že je lepší se o politiku nezajímat.

Politiky se nezbavíme. Má však cenu usilovat o její kultivaci. Politické strany by si měly uvědomit, že cílem jejich snažení není oblepení celé země barevnými billboardy. Jsou tu proto, aby bez použití násilí moderovaly společenské konflikty. Diskutovaly s občany. Představovaly jim své programy. Reagovaly na aktuální problémy. Vstupovaly do veřejné debaty a prezentovaly různá řešení dle vlastního hodnotového zaměření.

Místo toho se politické strany uzavírají do sebe. Programy píší spíše ze zvyku a bez širší diskuse. Jejich odborná zázemí — mají-li jaká — skomírají. Vliv členů a členek strany se omezuje. Outsourcují se expertízy, analýzy i předvolební kampaně. Programatika a práce s členy, jejich výchova a vzdělávání, prakticky neexistuje. Výjimkou není ani sociální demokracie.

Avšak sociální demokracie nebyla vždy stranou, která takřka programově rezignuje na občanské a politické vzdělávání občanů. Již v roce 1896 založil její tehdejší předseda Josef Steiner společně s Tomášem G. Masarykem Dělnickou akademii, která se měla coby vzdělávací instituce zasadit o politický, kulturní a duchovní vzestup pracujícího člověka. Během meziválečného období se Dělnická akademie stala pevnou součástí stranické organizace a dále rozvíjela politické vzdělávání nejen vlastních členů.

Během deseti let mezi roky 1926—1935 uspořádala přes třicet tisíc akci, z nichž více jak dva tisíce tvořily školy, kursy a přednášky, kterých se zúčastnilo takřka sto čtyřicet tisíc lidí. Akademie organizovala „socialistické“ (teoretické), „dělnické“ (příprava nižších funkcionářů) a „všeobecné“ vzdělávání.

Současně byli vzdělávání další stranicí i nestraníci na Vyšší škole socialistické, která měla připraviti posluchače k samostatné teoretické práci socialistické. Zaměřovala se především na semináře k politickým dějinám, hospodářství, sociologii, filosofii a praxi odborového hnutí.

Strana současně vytvářela prostor pro širokou veřejnou debatu nad programovými otázkami. Na stránkách Práva lidu, revue Akademie, čtrnáctideníku Útok, Sociální revue, kterou vydával Sociální ústav při ministerstvu sociální péče, nebo Nové Svobody a Dělnické osvěty, jejichž redakce sídlily v pražském Lidovém domě, vycházely polemické texty, členstvo mezi sebou diskutovalo nad aktuálními společenskými i stranickými otázkami a jednotlivé stranické proudy tříbily své postoje.

Dnes se o politické vzdělávání v duchu sociální demokracie snaží především hluboce podfinancovaná Masarykova demokratická akademie, která ve spolupráci s německou politickou nadací Friedrich-Ebert-Stiftung a bratislavským institutem ASA, organizuje již čtvrtým rokem Akademii sociální demokracie. Česká sociální demokracie společně se slovenským SMERem v rámci tohoto projektu vzdělávají všechny ty, kteří sdílejí hodnotová východiska sociálně-demokratického hnutí.

Avšak za čtyři roky existence Akademie se jí z české strany zúčastnilo pouze pár desítek lidí. A jiné systematické vzdělávání strana nepodporuje, nepočítáme-li občasné večerní přednášky, semináře a prezentace nových knih. Prostor pro obecnou a programovou debatu pak zcela chybí.

Právo lidu, které bylo obnoveno na počátku devadesátých let, nepřežilo ani první posametové desetiletí. Později žádný jiný periodický tisk či časopis, který by se alespoň chvíli udržel, nevzniknul. Výjimku představuje Trend vydávaný Jiřím Paroubkem, ale ani ten neoslovoval širší publikum.

Přestože ČSSD v loňském roce hospodařila s rozpočtem přesahujícím dvě stě devadesát milionů korun, nepokládala za rozumné vynaložit část prostředků na občanské a politické vzdělávání členstva a veřejnosti. Ze strany, která si v minulosti zakládala na programových debatách, se postupně stává stranou, jež diskusi o programu — jako na posledním sjezdu — odmítá.

Chce-li však nadále zůstat jednou z hlavních hybných sil české politiky, bude zřejmě nucena svůj dosavadní postoj přehodnotit. Inspirovat se může například v sousedním Německu, kde již dlouhá léta funguje propracovaný systém občanského a poltického vzdělávání. Jeho jednotlivé instituce mají za cíl podporovat porozumění politice, upevňovat demokratické uvědomění a vzdělávat veřejnost v jednotlivých politických myšlenkových proudech.

Sociální demokracie má šanci skrze zřízení obdobného systému v České republice znovu získat důvěru občanů v politiku jako činnost správy věcí veřejných, znovu promyslet svůj program a následně jej představit a prodiskutovat s veřejností, která bude již na tento způsob debaty připravená. Vytvoření občanského a politického vzdělávání by mohlo být jedním z kroků směřujících k proměně a pozvednutí politické kultury v zemi, krokem k obraně politiky proti nástupu „nepolitiků“, „slušných občanů“ a velkého byznysu.