Bývalí budoucí přátelé

Patrik Eichler

Stranické schůze je třeba pořádat tam, kam chodí naši budoucí členové, říkává německá sociální demokratka Andrea Nahles. ČSSD by pro začátek možná stačilo své stávající členy neztrácet a nové vítat.

Politická strana je samozřejmě také nástrojem na cestě k moci. Soupeření uvnitř strany určuje, kdo se má jménem strany ucházet o moc ve městě, kraji nebo ve státě jako celku. Voliči a voličky pak rozhodují, nakolik bude moci která ze stran svou představu o výkonu svěřené moci uplatňovat.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Není třeba si idealizovat situaci ve stranách za první republiky nebo na začátku devadesátých let. V prvním případě bylo členství ve straně spojené s členstvím odborech, družstvech i různých sportovních nebo vzdělávacích organizacích. Ty byly na strany napojené. Vzorem masové strany sice byla sociální demokracie, ale nejen v jejím případě platilo, že stranictví bylo životním způsobem.

Stranická struktura pomáhala s výchovou dětí. Díky ní jste snáze nakoupili v družstevní prodejně. Veřejná cvičení ke stranám přidružených tělovýchovných jednot byla společenskou událostí. Protože podporu v nezaměstnanosti vyplácely odbory, bylo členství v odborech a tedy i ve straně vlastně životní nutností.

Komunisté za své diktatury posílili sociální systémy tak, že nárok na veřejnou podporu se stal a dones je nárokem universálním. Na dostačující podporu ze strany státu v případě nezaměstnanosti, nemoci nebo důchodu se může spolehnout více méně každý.

Strana potřebuje členstvo nejen jako nástroj na vedení volebních kampaní, ale i jako zdroj informací o životě v regionech. Vnější obraz o straně je odrazem přitažlivosti jejího vnitrostranického života. Foto archiv DR 

Devadesátá léta jsou ve vzpomínkách tehdejších straníků pokusem o obnovu stranictví podle prvorepublikového vzoru. A v případě ČSSD i fascinací tehdy ještě žijícími členy z první a třetí republiky, kteří se na úspěšné obnově sociálně demokratické strany počátkem devadesátých let aktivně podíleli.

Jak mi před nedávnem říkala jedna dlouholetá členka ČSSD: Devadesátá léta… Tehdy ještě platilo, že člověk přišel na schůzi a lidi v sále přesvědčil. Hlasovali jsme podle přesvědčivosti lidí, kteří o něco usilovali.

V těchto a podobných slovech se odráží vzpomínka na dobu, kdy strana byla nejen místem mocenského střetu. Kdy fungovala také jako společenství lidí, které kromě politických postojů a vůle k moci spojoval pocit odpovědnosti za svěřenou strukturu a chuť setkávat se nejen na volebních schůzích.

Že běžnou součástí stranického života mohou být výlety, návštěvy výstav, společné čtení literatury nebo práce v dramatickém kroužku, je dnes mimo představivost nejen řady straníků, ale i veřejnosti.

Sociální demokracie přitom něco jiného než společnou vůli k moci potřebuje. Patří ke stranám s velkou fluktuací členské základny. A přátelský kolektiv a možnost něco se naučit mohou být návodem, jak mocenský pragmatismus politiky učinit snesitelným i pro ty členy a členky, kterým se ve straně mocensky třeba zrovna nedaří.

Z toho pohledu je správné i rozhodnutí vnitrostranického referenda zapojit do schvalování kandidátek všechny straníky. Opět jde ale jen o otázku mocenskou. Strana přitom potřebuje členstvo i jako nástroj na vedení volebních kampaní nebo zdroj informací o životě v regionech. Vnější obraz o straně je nadto odrazem přitažlivosti jejího vnitrostranického života.

Tam, kde bude působit přátelsky a otevřeně, bude lákat k zapojení více než tam, kde bude působit jako uzavřený klan spíše mafiánského typu. Vůle k moci se přitom ani v jednom případě z politického provozu neztratí.

    Diskuse