Vyhlídky rudozelené koalice v českých zemích, díl 2.: Rudí
Jakub PatočkaJaké jsou vyhlídky, že se ČSSD dokáže vnitřním vývojem zkultivovat v moderní evropskou stranu, která bude systematicky proměňovat české země v sociálně-ekologickou demokracii? Anebo takový program čeká na novou stranu?
Před dvěma týdny jsme se zabývali možnostmi Strany zelených proměnit se v progresivní demokratickou levicovou stranu, která by se mohla stát přirozenou součástí dlouhodobého strategického spojenectví zelených a sociálních demokratů. Vyhlídky v tomto směru bohužel nejsou příliš valné.
To je sice problém pro zelené, neboť z více důvodů nemají jinde než na levici dlouhodobě šanci získat stabilní voličskou podporu, ale, což by snad alespoň pro některé z nich mohlo být dokonce ještě podstatnější, především jinde nežli na levici nemají sebemenší naději uskutečnit nic zásadnějšího ze svého programu.
Mátožnost českých zelených je ovšem stejně vážným problémem pro sociální demokracii. Tím, že v české politice od vstupu Bursíka, Lišky a spol. do koalice s ODS chybí relevantní zelená strana, klasická témata moderní sociálně-ekologické levice přestala být u nás prakticky úplně předmětem politických střetů.
Sociální demokracie, natožpak jiné strany, zcela prosta obav, že by jí mohla kompetentní zelená strana přebrat voliče, nebyla žádnou konkurencí nucena pro moderní levici profilovým resortům životního prostředí, kultury či školství věnovat pozornost. A jakkoli školství nakonec ČSSD ve vládě obsadila, dosavadní způsob jeho řízení právem vzbuzuje hluboké rozpaky.
Svěření ministerstva kultury Danielu Hermannovi, který je zosobněním zastydlého českého antikomunismu i nechuti k revizi Nečasova daru církvím falešně vydávaného za restituce, je jednou z ran, jež zasahuje mnohem hloub než jen k voličům toužícím po evropštější tváři sociální demokracie.
Oblast životního prostředí ČSSD — obětováním Vladimíra Špidly, souhlasem s obsazením resortu chemickým manažerem z ANO Richardem Brabcem, a jmenováním Vladimíra Many jako svého stranického vyslance do funkce náměstka — v této koaliční vládě odepsala úplně. Argument, že ekologickou politiku lze příznivě ovlivňovat přes Parlament, podrobí zanedlouho zatěžkávací zkoušce v Senátu, který ČSSD kontroluje, kriminální návrh na likvidaci Národního parku Šumava z dílny dřevařského lobbisty Jirsy, reprezentujícího právě vinou takovéto své pracovní kultury pomalu zanikající ODS.
Ale potíž je v tom, že ani ministři v jiných resortech, kteří nesporný potenciál prezentovat sociální demokracii jako sympatickou evropskou stranu mají, zatím příliš nepřesvědčují. Michaele Marksové-Tominové, Jiřímu Dienstbierovi a nakonec i premiérovi Sobotkovi možná chybí promyšlenější strategie k stanovení priorit a jejich mediální prezentaci, anebo, což je stejně tak dobře možné, prostě nenacházejí prostor v médiích, jež přímo či nepřímo v čím dál větší míře kontroluje jejich vypečený koaliční partner. A soustavně je odsud ostřeluje.
Tím se dá sice leccos zdůvodnit, ale ne veřejnosti vysvětlit. A čas běží, pětina mandátu je pomalu pryč. Každá z klíčových vládních postav ČSSD by již měla být zřetelně spojena ve veřejné debatě s jedním dvěma obecnými zájmy, na jejichž prosazení se zdarem pracuje.
Vyloženou katastrofou z hlediska vztahů k veřejnosti je dosavadní působení muže, jehož nástup do funkce byl spojován snad s největším nadějemi. Lubomír Zaorálek v zřídka vídaném PR harakiri nejprve svým zbytečně přeostřeným jestřábím postojem k Ukrajině zcela zdevastoval svou přízeň mezi tradiční sociálně demokratickou levicí, ale aspoň se tím vlichotil tradičně rusofóbní měšťanské liberální komunitě, jež kontroluje prakticky kompletní pražská média.
A nutné jsou konkrétní, jasné a hmatatelné úspěchy vlády a splněné body programu. Jinak je se socdem ámen.
Taky se už začínám připravovat na českou Syrizu, jenže jak ji v českých podmínkách vybudovat a prosadit ve veřejném prostoru - to je skoro nepředstavitelně těžký úkol...
Anebo by se také místo rituálních obětí mohla začít dělat kvalitnější zahraniční politika a ČSSD a její politická reprezentace by se k sobě navzájem mohly začít chovat loajálně -- ale chápu, že tahle utopická vize před jednoduchostí a spolehlivou demagogií "rituálních obětí" neobstojí.
Stačí se podívat do Brna, jak komunisté hlasují se Zelenými proti koalici ČSSD s ODS, abychom řekli spíše: „Od sociálních demokratů nic kloudného čekat nelze.‟ http://denikreferendum.cz/clanek/18214-brnensti-obcansti-a-socialni-demokrate-prosadili-aktualizaci-uzemniho-planu Netřeba snad ani vtipkovat o tom, jak málo se do rudozelené koalice hodí oranžová.
Taková slepá rudá skvrna, náhlá a obtížně vysvětlitelná ztráta soudnosti při pohledu na komunisty, nepostihuje jen Jakuba Patočku, nedávno jsem při podobném úletu přistihl Milana Petráka, člověka, který se dlouhodobě zabývá studiem iracionálního chování. O uplatnění žen v politických stranách napsal: „Obdobně pánskou záležitostí jsou KSČM a Strana svobodných občanů. Nejde o náhodu. ODS (stejně jako zmíněné KSČM a SSO) patří mezi strany ideologicky zaťaté.‟ http://denikreferendum.cz/clanek/15781-nemcova-premierkou-volba-racionalni-tudiz-vyloucena Naprosto přitom přehlédl složení poslaneckých klubů, které naopak ukazuje, že silněji než KSČM má na vysokých pozicích ženy zastoupené jen neparlamentní Strana zelených.
Tehdy mě tato zdánlivá drobnost, že při všech záludných kličkách a temných zákoutích české politiky jsou to právě KSČM a SZ, kdo vyniká v praktickém uznání ženské rovnoprávnosti, zaujala a přivedla na myšlenku, že možná máme opravdu nadějné vyhlídky na rudozelenou koalici. Samozřejmě že uznání rovných práv žen samo o sobě nezaručuje, že strana skutečně prosazuje rovná práva všech lidí, jak se na poctivou levici sluší, ale platí obrácený úsudek: Nikomu, kdo neuznává rovnost žen, nelze věřit, že rovnost všech lidí myslí vážně. Myslím, že komunisté, jako zástupci tradiční levice z dob ostrých třídních bojů raného kapitalismu, a Zelení, jako představitelé nové levice šedesátých let, kdy zajištění základních lidských práv, pohříchu pouze zdánlivé a dočasné, jak se ukazuje dnes, umožnilo zabývat se obecnějšími právy celé přírody, jsou přirozenými koaličními partnery, i když to sami možná ještě nevědí.
Jestli se k rudozelené koalici komunistů a Zelených přidají i sociální demokraté, to je otázka nejistá. Přístup k právům žen je toho vynikajícím důkazem, právě proto že se zdá být záležitostí okrajovou, protože v rámci standardní sociálně demokratické politické praxe kompromisů s kapitálem určitě obětovat ženskou rovnoprávnost žádný pravicový partner sociálních demokratů nežádal. To věčné paktování se s třídním nepřítelem zjevně leze sociálním demokratům těžce na mozek.
Navíc vlastně ani není třeba vztah komunistů k zelené politice podrobně studovat a hlubokomyslně nad ním uvažovat, stačí vystrčit hlavu z malého domácího rybníčku a pořádně se rozhlédnout. Co vidíme v Evropě? Zatímco sociální demokraté mají v Evropském parlamentu svou čistě sociálně demokratickou frakci, která v nejhorší tradici sociálně demokratických zrad pilně prosazuje zájmy kapitálu, komunisté, včetně naší KSČM (a včetně řecké komunistické strany, což prý jsou opravdu těžce zkostnatělí stalinisté), už v Evropě dávno v rudozelené koalici jsou. Jsou členy pestré konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice http://www.europarl.europa.eu/meps/cs/search.html?politicalGroup=2950
Myslím, že máme velkou naději, že co dobrého ještě českým komunistům schází, ať je to zelená politika, nebo třeba přijetí a podpora rozmanitosti, tomu se časem naučí od svých evropských partnerů. „I u nás by pak budoucnost moderní evropské levice měla jméno inspirované řeckou zkratkou Syriza?‟ Syriza je v té jejich rudozelené evropské parlamentní frakci taky.
http://www.liberation.fr/politiques/2014/06/25/ecologistes-et-front-de-gauche-apprennent-a-se-parler_1050658