Před dvěma týdny jsme se zabývali možnostmi Strany zelených proměnit se v progresivní demokratickou levicovou stranu, která by se mohla stát přirozenou součástí dlouhodobého strategického spojenectví zelených a sociálních demokratů. Vyhlídky v tomto směru bohužel nejsou příliš valné.

To je sice problém pro zelené, neboť z více důvodů nemají jinde než na levici dlouhodobě šanci získat stabilní voličskou podporu, ale, což by snad alespoň pro některé z nich mohlo být dokonce ještě podstatnější, především jinde nežli na levici nemají sebemenší naději uskutečnit nic zásadnějšího ze svého programu.

Mátožnost českých zelených je ovšem stejně vážným problémem pro sociální demokracii. Tím, že v české politice od vstupu Bursíka, Lišky a spol. do koalice s ODS chybí relevantní zelená strana, klasická témata moderní sociálně-ekologické levice přestala být u nás prakticky úplně předmětem politických střetů.

Sociální demokracie, natožpak jiné strany, zcela prosta obav, že by jí mohla kompetentní zelená strana přebrat voliče, nebyla žádnou konkurencí nucena pro moderní levici profilovým resortům životního prostředí, kultury či školství věnovat pozornost. A jakkoli školství nakonec ČSSD ve vládě obsadila, dosavadní způsob jeho řízení právem vzbuzuje hluboké rozpaky.

Svěření ministerstva kultury Danielu Hermannovi, který je zosobněním zastydlého českého antikomunismu i nechuti k revizi Nečasova daru církvím falešně vydávaného za restituce, je jednou z ran, jež zasahuje mnohem hloub než jen k voličům toužícím po evropštější tváři sociální demokracie.

Oblast životního prostředí ČSSD — obětováním Vladimíra Špidly, souhlasem s obsazením resortu chemickým manažerem z ANO Richardem Brabcem, a jmenováním Vladimíra Many jako svého stranického vyslance do funkce náměstka — v této koaliční vládě odepsala úplně. Argument, že ekologickou politiku lze příznivě ovlivňovat přes Parlament, podrobí zanedlouho zatěžkávací zkoušce v Senátu, který ČSSD kontroluje, kriminální návrh na likvidaci Národního parku Šumava z dílny dřevařského lobbisty Jirsy, reprezentujícího právě vinou takovéto své pracovní kultury pomalu zanikající ODS.

Ale potíž je v tom, že ani ministři v jiných resortech, kteří nesporný potenciál prezentovat sociální demokracii jako sympatickou evropskou stranu mají, zatím příliš nepřesvědčují. Michaele Marksové-Tominové, Jiřímu Dienstbierovi a nakonec i premiérovi Sobotkovi možná chybí promyšlenější strategie k stanovení priorit a jejich mediální prezentaci, anebo, což je stejně tak dobře možné, prostě nenacházejí prostor v médiích, jež přímo či nepřímo v čím dál větší míře kontroluje jejich vypečený koaliční partner. A soustavně je odsud ostřeluje.

Tím se dá sice leccos zdůvodnit, ale ne veřejnosti vysvětlit. A čas běží, pětina mandátu je pomalu pryč. Každá z klíčových vládních postav ČSSD by již měla být zřetelně spojena ve veřejné debatě s jedním dvěma obecnými zájmy, na jejichž prosazení se zdarem pracuje.

Vyloženou katastrofou z hlediska vztahů k veřejnosti je dosavadní působení muže, jehož nástup do funkce byl spojován snad s největším nadějemi. Lubomír Zaorálek v zřídka vídaném PR harakiri nejprve svým zbytečně přeostřeným jestřábím postojem k Ukrajině zcela zdevastoval svou přízeň mezi tradiční sociálně demokratickou levicí, ale aspoň se tím vlichotil tradičně rusofóbní měšťanské liberální komunitě, jež kontroluje prakticky kompletní pražská média.

O její podporu se ovšem v zápětí se stejnou rozhodností připravil, opět zcela zbytečně přepjatým odmítnutím havlovské tradice důrazu na lidská práva. Co by na to asi Zaorálkovi řekl jeho mentor a Havlův celoživotní, byť kritický, přítel a souputník Šabata?

Vždyť přece bylo možné říct, že v této tradici budeme pokračovat, ale doplníme ji tak, abychom se jí drželi vždy a všude stejně důsledně způsobem padni komu padni. A obohatíme svou zahraniční politiku o další důrazy. Nepozná se právě takhle politika? A ovšemže krom PPF nikdo nepotřeboval to obřadné a skutečně elementární vkus postrádající plazení se před Číňany.

↗

Čtyři virtuální frakce v ČSSD: naděje tu stále je

Již v prvním díle jsme upozornili na základní metodologickou chybu v mechanickém srovnávání politických výkonů sociálních demokratů a zelených. Mezi oběma politickými proudy je zásadní kulturně-sociální rozdíl v potenciální voličské základně, na níž se obracejí.

Sociální demokracie je všude v Evropě tradiční širkorozchodnou lidovou stranou, jejíž voličský potenciál se v optimálním stavu blíží k padesáti procentům voličstva a může ho i překračovat, což ovšem samo sebou znamená, že její manévrovací prostor je užší; musí si počínat mnohem obezřetnějším způsobem tak, aby integrovala všechny rozmanité segmenty, z níž se její voličská základna skládá.

Naproti tomu Strana zelených je typickou stranou avantgardní. Její přirozený voličský potenciál v současných českých zemích zřejmě nepřesahuje nějakých sedm, osm procent, ale jedná se o voličstvo mobilizovatelné k mnohem radikálnějším politickým programům. Kouzlo aliance mezi oběma proudy pak spočívá v tom, že zelení svým dlouhodobým vlivem mohou sociální demokracii sunout příznivým směrem a společně mohou principiálně proměňovat tvář celé společnosti.

Jenomže současná Strana zelených se bohužel na celostátní úrovni v posledních devíti letech v řadě oblastí projevovala dokonce konformněji nežli ČSSD. Odtud tedy příznivý kultivační vliv čekat nelze. A bohužel nelze jej nijak zvlášť očekávat ani zvenčí: evropská sociální demokracie všude zápolí s krizí své totožnosti, prozatím marně hledajíc odvahu a metodu k principiálnímu demokratickému zkrocení nadnárodního kapitálu, což od ní společnost očekává.

Je to úkol, v němž spočíval smysl existence sociálních demokracií od jejich vzniku, a pokud jej v změněných podmínkách nové éry nezvládnou, nahradí je postupně strany typu řecké Syrizy, což je dnes strana svým programem i praktickou politikou sociálně-demokratičtější než velká většina nominálních evropských sociálních demokracií.

Lze v tomto domácím a mezinárodním kontextu vůbec doufat, že se ČSSD dokáže transformovat v politickou sílu, která bude reálný sociálně-demokratický zájem reprezentovat? Tu si povšimněme, že soustavně klesající voličská přízeň pro ČSSD věru není důsledkem snižující se atraktivity sociálně demokratického programu.

Přesně naopak, poptávka po něm reálně a z dobrých důvodů vzrůstá. Jenomže stejně tak soustavně klesá důvěra veřejnosti v to, že stávající ČSSD je schopna, a mnoha svými představiteli dokonce vůbec ochotna, takový program prosazovat.

To se projeví znovu v letošních podzimních volbách. ČSSD bude nepochybně ztrácet pozice v Senátu, ale s vysokou pravděpodobností bude právem platit daň za bezprogramové a v řadě případů vyloženě bezprincipiální komunální koalice s ODS.

Čím vlastně je stávající ČSSD, jak se u nás prakticky projevuje její geneticky zakódovaná širokorozchodnost? Lze o ní říci, že sestává ze čtyř virtuálních frakcí: z frakce Uhlí, uran, beton, to jest socialistů-budovatelů starého typu, kteří se programaticky poněkud zapomněli v polovině minulého století, z frakce Osobní prospěch, kteří se zase zapomněli v rozjívených 90. letech Léčby Klausem, z frakce Národně socialistické, lidí založených věru idealisticky a levicově, jimž však není zatěžko projevovat se tu xenofóbně, tu anticikanisticky, tu vést machistické řeči například odněkud z bazénku, a konečně z frakce Evropské idealistické levice, jež je mnohem silnější a početnější, než jak se to někdy zvenčí jeví.

Spor o charakter ČSSD, který spolu vedli před pár dny na stránkách Práva Jan Keller a Jiří Pehe, je vlastně sporem o to, jaká ČSSD je a jaká by měla být, v němž, jak správně poznamenal v reakci na něj Lukáš Jelínek, je nutné udržet obě pozice pod jednou střechou. ČSSD dnes není myslitelná bez všech čtyř svých virtuálních frakcí, jakkoli je sladit může být někdy úkol z nejnesnadnějších. Otázkou všech otázek ale je tendence ve  vnitřním vývoji ČSSD.

Zjevná kompetence v politické technice předních představitelů všech prvních tří frakcí se projevuje v tom, že zhusta s oblibou vystrkují na přední místa kandidátek či jiné exponované pozice osobnosti, které si veřejnost spojuje s virtuální frakcí čtvrtou, u nichž však předpokládají jejich neškodnost. To se někdy zdaří, jindy ne. (Tak se například stalo, že se pražským kmotříkům takový manévr s Jiřím Dienstbierem v minulých komunálních volbách krapítek zvrtnul.)

Smysl vystoupení Bohuslava Sobotky k Ukrajině minulý týden, v němž se implicitně jasně distancoval od postoje svého ministra zahraničních věcí, je třeba číst jako snahu všechny proudy současného českého sociálně demokratického prostředí integrovat. A v tomto směru se jedná o krok vyloženě správný, i když právě takovýto principiální nemilitaristický postoj by slušel zdejší Straně zelených, kdyby tu nějaká kloudná celostátně působila.

Nejedná se ale o víc, než o symbolické gesto, sympatické, podstatné, ale přece jen gesto. Neméně zásadní, ba potřebnější, bude ukázat ochotu k účinné konfrontaci se zájmy kapitálu. Čtvrtina ročního rozpočtu mizející každoročně v dividendách odváděných českými dceřinnými společnostmi jejich zahraničním matkám, o nichž včera informovaly Hospodářské noviny, citujíce ekonoma Úřadu vlády Aleše Chmelaře, je tématem k tomu jako stvořeným.

Samozřejmě je nutné demokratizovat a zušlechťovat stranu i dovnitř. Velmi mnoho bude záležet na výsledku vnitrostranického referenda, které má znemožnit machinace při sestavování kandidátek, jež jsou dnes často zcela vyjednány nedemokraticky bez sebemenšího reálného vlivu členstva. Další kroky v tom směru by měly následovat, například nelze přihlížet tomu, jak v některých místech činí místní struktury zisk členství v ČSSD obtížnějším než udělení švýcarského občanství.

Nakonec ale nejdůležitější věci zůstávají nyní přesně dvě. Aby až se za dva roky voliči začnou jednotlivých ministrů ptát, co přesně sociálně-demokratického v obecném zájmu vykonali a jak své resorty zlepšili oproti svým předchůdcům, nestáli před nimi s holýma rukama. Je zcela zásadní, aby se alespoň pár takových příznivých posunů našlo i pro voličstvo, prozatím zklamané inertností sociálních demokratů k tématům řekněme humanitním.

A za druhé je stejně tak zásadní, aby se virtuální evropská idealistická frakce začala lépe a sebevědomě organizovat, přestala být ochotna nechat se používat na ozdobu zejména tehdy, když jejich statutárním přátelům teče do bot, a sebevědomě se hlásila o co největší podíl na řízení i směřování strany. Zejména by se to mělo co nejdříve promítnout do podoby sociálně-demokratických kampaní, které již dál nelze vést s takovou očividnou plytkostí a bezkoncepčností jako například poslední evropskou.

Když se vloni po volbách na chvíli zdálo, že nadchází posledního hodinka Bohuslava Sobotky v čele ČSSD, začal se chovat jako energický lídr, užíval si podpory náměstí, jednal rázně a ve zřejmém směru. Postupně ale jako by se všechno vracelo do starých kolejí.

Je jasné, že Sobotkova přirozenost je spíše v nenápadném slaďování různých zájmů, a to také v politice není úplně malá přednost. Přesto zásadně záleží na tom, aby se alespoň do několika věcí strategického významu vložil s vervou z doby, kdy mu šlo o politické přežití.

Jinak se může pořád ještě stát, že celá ČSSD se svými 135 lety pozoruhodných dějin skončí v rukou imaginární frakce Osobní prospěch — byť její nejbystřejší představitelé nepochybně tuší, že jejich definitivní vítězství má podobu dnešních voličských preferencí ODS. Jelikož od komunistů nic kloudného čekat nelze, i u nás by pak budoucnost moderní evropské levice měla jméno inspirované řeckou zkratkou Syriza.