Vyhlídky rudozelené koalice v českých zemích, díl 1.: zelení

Jakub Patočka

Rudozelená koalice je nejlepší výkon evropské politiky od druhé světové války. A po minulých volbách jsme jí u nás zase o něco blíž... Čím se k ní přiblížili zelení? A co jí u nich brání?

Někde mezi Pygmeji vznikl prý kdysi takový zvyk předstírat, že náčelníkem je někdo jiný, než kdo jím opravdu byl. Pygmejové, jak známo, jsou malincí, okolní vzrostlejší kmeny je utiskovaly, a to často tak, že jim unesly náčelníka, držely jej jako rukojmí a výměnou za jeho život požadovaly poslušnost a protislužby.

Zoufalí Pygmejové tomu samozřejmě nemohli čelit silou, jsouce malincí, a tak vymysleli takovou lest. Skutečného náčelníka, jemuž říkávali tekele membele, při nájezdu skryli. Nájezdníkům coby náčelníka pak předhodili se svým osudem smířeného nešťastníka, kterého před očima cizinců okázale uctívali jako sultaniho.

Strana zelených se vyvinula v takové Pygmeje české politiky. Jsou, ale jsou setrvale malincí. A nyní jim hrozí, že Ondřej Liška, jehož rezignací konečně Strana zelených opustila koalici s Mirkem Toplánkem a Jiřím Čunkem, zůstane tekelem membelem rozhodujícím o všem podstatném, zatímco předsedou se stane nějaký sultani, jemuž to, že má jakous takous moc, budou věřit jenom lidé s reáliemi neobeznámení: cizinci.

V každé normální demokratické politické straně se po těžké porážce mění vedení, natožpak po sérii těžkých porážek. A Ondřej Liška v čele Strany zelených prohrával dlouho a těžce, nakonec i s Piráty. Na jeho odchodu není nic moc co oceňovat, příležitost k tomu byla naposledy po parlamentních volbách v roce 2010.

Ještě před nimi v souladu s tehdejší poptávkou českomoravského liberálního salonu řekl, že by rád vstoupil do koalice s ODS Petra Nečase. Ale to mu nemějme za zlé: poctivě tím hájil program koaliční vlády s ODS, které se účastnil. Se svým programem prohrál a právě tehdy se mohl naposledy se ctí sbalit a jít. Dokonce mohl od té doby získat zpět aspoň kousek pochroumaného kreditu.

Namísto toho on i Strana zelených ztratili čtyři roky času, během nichž nemohli nic kloudného vyhrát. (A s Eliškou Wagnerovou tu na mě nechoďte, pro ni spojení se Stranou zelených představovalo ve skutečnosti největší volební riziko.) Ani Piráti se nemohli se Stranou zelených, která symbolicky svým předsedou stále vězela v koalici s ODS, spojit: a nikdo se jim nemůže divit.

Liškovou rezignací se před Stranou zelených otevírají dvě základní možnosti. Buď se bude dál potácet v jeho programové rozbředlosti „ani vlevo, ani vpravo,“ čili nikde; anebo se konečně zachová jako normální politická strana: a dá po sérii volebních porážek příležitost hlavní programové opozici.

Tu ve Straně zelených představuje Matěj Stropnický a lidé stojící za ním. Příležitost zelené vést do příštích parlamentních voleb si vyčekal. Na komunální úrovni dosáhl nesporných úspěchů, například Liška za sebou takto mohutnou voličskou podporu, jakou má Stropnický na Žižkově, nikdy nikde neměl.

Matěj Stropnický by si měl o to, že chce zelené vést bez okolků a taktizování říct. Dnes navíc vznikla situace, kdy Strana zelených potřebuje ho mnohem více nežli on ji. Měl by dát najevo, že už čekat nebude, a pokud šanci zelené vést nedostane, prostě ze strany se všemi svými sympatizanty odejít. Většina osobností zelené politiky totiž dnes tak jako tak působí mimo Stranu zelených.

Přečteme-li si prohlášení na Liškovu adresu, kterým se ve funkci uvedla jeho dočasná zástupkyně Jana Drápalová, lze je číst jako sympatický projev velkorysosti. Jediný očividný a zhola neudržitelný nesmysl v textu spočívá v tezi, že Ondřej Liška „zelené sjednotil“. Posledním předsedou jednotného zeleného politického hnutí byl ve skutečnosti Jan Beránek.

Za Bursíka vzniklo nejprve politické hnutí Zelení s Tomášem Tožičkou, Olgou Lomovou a Milanem Smržem, a posléze přímo v parlamentním klubu vznikla Demokratická strana zelených. Za Lišky tříštění pokračovalo vznikem Změny, a v evropských volbách se proti němu postavila i jeho prezidentská kandidátka Táňa Fischerová se svým Klíčovým hnutím. Liška zelené štěpil, a vzhledem k jeho politickému profilu to ani nemohlo být jinak.

Většina nejznámějších osobností zelené politiky dnes stojí mimo Stranu zelených. Bývalý předseda Bursík je v Lese, jeho předchůdce Jan Beránek pracuje pro vedení Greenpeace International v Amsterdamu. Bývalý primátor Liberce byl ze Strany zelených vypuzen, takže si založil Změnu, plzeňskou variantu podobného uskupení má i organizátor celostátně sledovaného plzeňského referenda Martin Marek.

Všechny tyto osobnosti, snad s Bursíkovou výjimkou, ale ani zde myslím nejsou překvapení vyloučena, nemůže integrovat nikdo, kdo by chtěl pokračovat v Liškových šlépějích. Nejde přitom primárně tolik o jeho zdiskreditovanou osobu, ale o plytký, rozmlžený program, který je s ním spojen.

Matěj Stropnický by měl jasně říct, že chce dostat silný mandát zelené vést nalevo od ČSSD, získat pro takový projekt zelené osobnosti, která Stranu zelených v posledních letech pro její oportunismus opustily, uzavřít alianci s Piráty, k čemuž první kroky podnikli Fischerová s Tožičkou, a tak přivést zelené do parlamentu.

Je to realistický projekt, a pokud jej Strana zelených odmítne, měl by se prostě uskutečnit bez ní. Parlamentní volby jsou mimo jiné volby silných krajských lídrů. Fischerová, Stropnický, Marek, Korytář a Tožička: to už je pětka, která je mnohem silnějším reprezentantem zeleného politického hnutí, než to, co by ve Straně zelených zbylo. A je to jen jádro, které lze — například mezi některými osobnostmi z prostředí ProAltu — rozšiřovat.

V případě aliance s Piráty, kteří se zatím projevují jako jedna z nejracionálnějších složek českého politického provozu, by takovému bloku neměla sněmovna uniknout. Zbytková Strana zelených bez Stropnického — a lze předpokládat, že při elementární obratnosti by nezanedbatelná část strany šla s ním — by pak zůstala nanejvýš smutnou sestrou LESa.

Co je ovšem hlavní: na takovém manévru není nic nepřirozeného nebo vypočítavého. Místo zelených je přesně tam, kde stála jejich kandidátka na předsedkyni Evropské komise Ska Kellerová v debatě eurovize: mezi sociálními demokraty a komunisty. Zelení jiných profilací samozřejmě mohou ve Straně zelených působit, ale s vědomím, že jejich inklinace je menšinová.

Je tu i ryze praktický argument: Zelení nutně vždy tratí na své nevyhraněnosti tím, že zvláště v dnešní situaci, v níž se znovu tak naléhavě otevřela sociální otázka, lidé se v posledku rozhodují, kdo bude premiérem a jak bude vláda vypadat. Politická psychologie tu pracuje neúprosně, nakonec se vybírá mezi Sobotkou, Kalouskem či Babišem: proto v poslední chvíli přebíhají mnozí potenciální voliči zelených k tak zvaně velkým stranám.

V takové konstelaci je pro stranu, která vědomě pracuje s menšinovým elektorátem, nejvhodnější strategií jasně deklarovat svou programovou inklinaci předem. Pokud by zelení řekli: „Jsme nalevo od ČSSD, budeme podporovat stejnou nebo sociálnější ekonomickou politiku, ale nemáme frakci uhlí, jádro, beton a nedáváme na kandidátkách prostor nedůvěryhodným prospěchářům,“ (což ale navíc musí být pravda — v posledních volbách do Sněmovny byli prakticky ve všech klíčových krajích lídři ČSSD důvěryhodnější nežli lídři SZ) jejich šance vykousnout z elektorátu ČSSD ohromný díl kultivovanějších voličů, by byly vysoké.

Toto už vypadá, jako bych hovořil proti ČSSD: ale to je omyl. Princip rudozelené koalice je stejný jako princip tanga: jsou k němu potřeba dva. Místy to může vypadat jako boj, ale nakonec je to krásná harmonie, pár se doplňuje a lze dokonce dle zkušeností ze světa říci, že se navzájem kultivuje.

Rudozelená koalice je nejlepší výkon evropské politiky od druhé světové války, emancipační politika se v žádném jiném formátu nedostala dál. Vychází z poznání, že žádoucí změny poměrů v demokratické parlamentní politice — a zvláště zřetelné to je v poměrném volebním systému — vznikají jako výslednice dvou faktorů: jednak důkladně promyšlené a dobře zorganizované menšinové pozice a jednak příznivě vyjednané většiny.

To přesně stanovuje strategii Strany zelených ve vztahu k rudozelené koalici: ví, že bude — přinejmenším zprvu a možná i velmi dlouho — menšinou, ale pečuje o strategické spojenectví s ideologicky zjevně nejbližším partnerem tak, aby se spolu s ním mohla účastnit většin.

Ze všech možných argumentů, proč jsou si zelení a sociální demokraté zákonitě nejbližší, si nevybereme ten, který poukazuje na empirii („jinak to prostě až na výjimky potvrzující pravidlo nikde nebývá“), ale uplatníme výklad kulturně-historický. Dle něj je ochrana přírody posledním stupněm evoluce lidské kultury, jež se zušlechťuje výhradně ochranou slabších.

Jak se práva rozšiřovala od feudálů k měšťanům, také k jinověrcům, pak od měšťanů k dělníkům a obecně sociálně slabým, či prostě jakkoli slabším, také například k ženám, tak se vposledku dostává i na mimolidské stvoření. V tomto evolučním, emancipačním vývoji stojí sociálně-demokratické hnutí a ekologické hnutí těsně vedle sebe. A nevidět to znamená bloudit.

    Diskuse
    JL
    May 30, 2014 v 13.08
    Fischerová, Marek, Tožička a Korytář se již coby lídři ve sněmovních volbách o hlasy voličů ucházeli a získali loni krásných 0.57% hlasů.
    JL
    May 30, 2014 v 13.11
    Tožička získal v evropských volbách 996 preferenčních hlasů, Liška 12.501.
    May 30, 2014 v 21.12
    Korekce a posmeknutí
    Mně celkový "témbr" toho článku dosti konvenuje. Vzpomínám si ale poměrně přesně, že Honza Beránek byl předsedou ani ne jednotného, ale jistě se sjednocujícího zeleného hnutí jen asi tak od dubna do září 2003 (k podrobnostem se mohu vrátit časem, bude-li zájem).
    Skutečně mazané je od Jakuba použití slůvka "klíčové" při porovnání důvěryhodnosti krajských jedniček na kandidátkách SZ a ČSSD ve volbách 2013. S touto formulací, nerad to přiznávám, je těžko nějak silně polemizovat. Takže za ni smekám.
    May 30, 2014 v 22.30
    Ten "nejlepší výkon evropské politiky od konce druhé světové války",
    tedy údajně rudozelená koalice např. v Německu podporovala globalizaci a neoliberalismus. Joschka Fischer a Gerhard Schröder i přes mladistvé aktivity na studentských barikádách v osmašedesátém žádný výkon ani změnu Evropě nepřinesli. Ilustruje to Goethův citát "Junge Revolutionäre, alte Hofraten".

    Pokud však není myšlena koalice levých liberálů, Zelených, trockistů, komunistů, anarchistů a Pirátů. Trockistů i zelených teroristů vydávajících se za liberály bychom jistě našli na kandidátkách zelených a jiných alternativních stran spoustu.
    May 30, 2014 v 23.58
    Pane Ungere,
    trockistů a zelených teroristů vydávajících se za liberály na kandidátkách Strany zelených (přinejmenším v Praze - ale jinde to asi bude podobné) najdete velmi málo nebo ještě méně. Což mi vůbec nevadí - naopak.

    S německou rudozelenou koalicí máte naprostou pravdu. Taky mě to na Patočkově článku zarazilo. Nebyl jsem si jistý, jakou rudozelenou koalici má vlastně na mysli - snad nějakou imaginární? Jediná skutečná, na kterou jsem si vzpomněl, byla právě ta Fischerova a Schröderova.

    PL
    May 31, 2014 v 1.15
    Dělení a zase dělení
    Na té programové rozbředlosti SZ (nečitelnosti, přemíře "priorit") něco bude, ale v porovnání se zelenými se ani Piráti nevymezují na pravo-levé ose o nic víc - zdá se to být spíše naopak, protože zelené k tomu již minulost donutila...

    Zkouším si představit, jak by se muselo naladit osazenstvo SZ, aby dalo "příležitost hlavní programové opozici", kterou "představuje Matěj Stropnický"... to by musel být tah o hodně prodlouženém víkendu, ale třeba se pletu a jednou to vyjde. Může se ale stát, že dřív než se tak stane, bude ona zelená kauza prakticky stejně zastoupena u většiny ostatních klíčových (že ano?) politických stran..
    May 31, 2014 v 13.33
    pohledem zvenku
    Strana zelených potřebuje pro svůj úspěch oslovit i voliče:
    1. starší
    2. mimopražské
    3. levicově smýšlející

    Obávám se, že první dva body by nebyly (zatím) silnou stránkou Matěje Stropnického, jakkoli se mně osobně většina jeho názorů i činů zamlouvá.

    Pokud jde o tu levicovost, nevidím důvod, proč by reprezentant levého křídla SZ neměl dokázat být „předsedou všech zelených“. Zvlášť pokud to bude autentický ekolog.
    MP
    May 31, 2014 v 21.28
    Petrovi Litschmannovi
    Ano, Piráti se důsledně odmítají identifikovat na pravo-levé ose. Dnes je to pro ně okamžitá výhoda u jejich voličů. Ti vesměs brali rozum za hnusných vlád, které legitimovaly své lpění na korytu za každou cenu právě pravolevou polarizací ("Když padneme, přijde levice") -- a bohužel také v době, kdy si největší opoziční strana vystačila s tvrzením, že ona je jiná, protože levicová, a s pokoutním ujišťováním, že to ale neznamená, že by snad proto chtěla obtěžovat bohaté při jejich dalším bohatnutí.
    Když se přitom člověk podívá na pirátský program, rétoriku a fóra, řekl by, že Piráti jsou mnohem zřetelněji ukotveni v levé části spektra než Zelení posledního desetiletí.
    Výhledově ovšem ta komparativní výhoda bude znamenat pro Piráty malér jak hrom. Budou se muset rozhodnout a protože už dnes jsou v té své nerozhodnosti pohodlně zarostlí, půjde ta změna do krve a bude bolet. Takový M. Ferjenčík (já mu určitě komolím jméno, ale píše na DR dost často) by sotva mohl být u Pirátů, kteří by se vyslovili proti levici, Ivan Bartoš by musel hodně změnit svůj projev, aby mohl reprezentovat pravolevě lokalizovanou politiku atd.
    Z tohodle pohledu dělá Patočka nejen za Zelené účet bez hostinského. A hostinským je ČSSD. Musela by rehabilitovat svojí demokratickou levicovost důvěryhodnou úroveň. S tou současnou by se mohl spojit mnohem snáze Liška než Stropnický, o levém křídle Pirátů ani nemluvě. Strávil jsem se sociální demokracií příliš mnoho let, aby nedoufal, že to dokáže, ale doufám proti rozumu.
    May 31, 2014 v 22.09
    Ještě jeden pohled zvenku
    Co bývá slýchat: já bych i zelené volil, ale oni se furt hádají, i kdyby se dostali do parlamentu, tak, kdo mě zaručí, že se tam neservou a něco prosadí?

    U nás je prostor pro jednu zelenou stranu a ne pro dvě + dvě či více platforem prosazující nějaké názorové nuance a osobní preference. Ty nuance a preference zajímají pár stovek lidí.



    PL
    May 31, 2014 v 23.37
    čekání na vrchního v nové době..
    Pane Profant,
    očekávám, že situací u onoho silnějšího potenciálního partnera pro tu předmětnou koalici či snad pro zmíněné tango (za chvíli je tu DD, proč si trošku nezaskopčit) se bude JP zabývat v dalším dílu - ještě se lze těšit..

    Zelení snad kdysi deklarovali podobný postoj jako loni Piráti, něco jako ´ani vpravo ani vlevo, kupředu´, později se ale ukázalo, že je to spíše jen zástěrka pro reálnou nevyjasněnost pravolevé identity strany - pročež prostor pro spory mezi členy zůstal stále pohotově otevřený a většina členů a osobností SZ nebyla zas tak mladá, aby byla pravo-levým dělením netknutá. Aspoň tak jsem to zdálky vnímal. V tohle si myslím - spíš tedy doufám - že mají Piráti výhodu, mohou dokázat zůstat pragmaticky povznesení a prosazovat svůj program bez svázání se v nějaké trvalejší alianci. Ostatně Bartoš myslím loni před volbami slíbil, že by v případě eventuálního volebního úspěchu Piráti nebyli součástí žádné koalice (jakkoliv to i sám zdůvodňoval i mládím strany).
    "Takže já tu budoucnost vidím velice růžově.:-)"
    MP
    June 1, 2014 v 0.07
    Piráti bez sekyry
    Pane Litschmanne,
    Piráti v té pravolevé hospodě nemají zatím žádném zásek na futru. Jenomže kdyby si měli zatancovat ten Patočkou promyšlený kvapík -- tango by to asi nebylo, vášeň pro dva nesedí -- museli prostě vzít za svůj účet Zelených. Předvolební koalice levých Zelených a Pirátů ústící v parlamentní minorité, která bude schopna vůči nejisté vládní majoritě (a jiná než nejistá zřejmě nebude) svá jasně profilovaná témata -- životní prostředí, pjirátská informační témata, zřejmě taky vzdělání a kultura -- to by byla zátěž, kterou by asi Piráti zvládli líp a nejspíš by to bylo v dané situaci produktivnější. Pro jinou volbu by musela ČSSD nabídnout hodně -- a vzhledem k věkovému a profesnímu profilu členstva Pirátů by nemohla doplatit koryty jako kdysi Topolánek u Zelených.
    VK
    June 1, 2014 v 23.15
    Zde několikrát zmíněné 'ani vlevo, ani vpravo, nýbrž vpředu' neznamená nevyhraněnost. V praxi znamená celkem jasné vyhranění doprava, jen vhodně zamlžované, aby bylo možno pochytat nějaké hejly i ve vodách levicového elektorátu.
    PM
    June 1, 2014 v 23.49
    Jak se zazelenit na vyschlém pozadí
    je čtvrt století starý problémek - a furt čerstvý.
    Úspěšné politické partaje dnes a zde, tu jsou ke sklizni hlasů občanstva toužícího výhradně po individuálním profitu.
    Dominuje tak etika a estetika klausismu, která nadále brání vzniku širšího ekologického hnutí.
    Jakékoliv pokusy považuji za předčasné a sympatickému panu Stropnickému nepřeji osud plejády jeho předchůdců .........věru vero
    MP
    June 2, 2014 v 9.25
    Vojtěchovi Klusáčkovi
    Opravdu? A jak potom vypadá ta levicová vyhraněnost? Hlásat program pro dolních deset milionů a lít veřejné peníze do bank a pobídek pro nadnárodní korporace? Jenom když přitom budu žvanit o levicovosti.
    Zkuste na chvíli přemýšlet nad tím, co tenhle přístup nabídl normálním mladým lidem. Proč by jim měla partaj, kterou reprezentoval od jejich dětství Zeman, Gross a Paroubek (Špidlu si nepamatují), připadat sympatičtější než ty s Topolánka nebo Kalouska?
    Samozřejmě, můžeme také říct, že lid je neuvědomnělý a potřebuje avantgardu těch, kteří pochopili jeho skutečné zájmy. Ale z této formy levicovosti vás nepodezírám.
    VK
    June 2, 2014 v 18.23
    Soc. dem. v předváděné podobě slibuje jistou šanci, že povede za sociální stát alespoň ústupové boje. Navíc jsou tam alespoň pokusy o formulaci systémové alternativy, minimálně v Mirku Tejklovi. Zelení nenabízí ani to, nadšenou spolupráci na aktivním bourání sociálního státu už v praxi předvedli a dalším vyhlašováním politické nevyhraněnosti potvrzují odhodlanost k tomutéž kdykoli propříště. Piráti per analogiam.

    Pozn.1: Je otázka, zda dokáže současná ekonomika bez masivního lití veřejných prostředků do podniků vlastněných velkokapitálem, vůbec fungovat. A zda toho nemá levice spíš naopak využít, než se marně snažit potlačovat. Asi jak když rohovník za dopadající pravačku mnohonásobně těžšího borce zatáhne, než aby se jí postavil, sice hrdinně, leč s důsledkem rozbitého ciferníku. Podobně místo potlačování rentiérského socialismu pro bohaté - jej rozšiřovat na všechny ekonomicky aktivní, na socialismus pro všechny, parametrický.

    Pozn. 2: Špidlu, který coby eurokomisař hlasoval pro neomezený opt out přesčasové práce lékařů, pro nějž nejsem člověk, nýbrž stroječek na zajišťování služeb, mi vůbec nezmiňujte.
    + Další komentáře