Někde mezi Pygmeji vznikl prý kdysi takový zvyk předstírat, že náčelníkem je někdo jiný, než kdo jím opravdu byl. Pygmejové, jak známo, jsou malincí, okolní vzrostlejší kmeny je utiskovaly, a to často tak, že jim unesly náčelníka, držely jej jako rukojmí a výměnou za jeho život požadovaly poslušnost a protislužby.

Zoufalí Pygmejové tomu samozřejmě nemohli čelit silou, jsouce malincí, a tak vymysleli takovou lest. Skutečného náčelníka, jemuž říkávali tekele membele, při nájezdu skryli. Nájezdníkům coby náčelníka pak předhodili se svým osudem smířeného nešťastníka, kterého před očima cizinců okázale uctívali jako sultaniho.

Strana zelených se vyvinula v takové Pygmeje české politiky. Jsou, ale jsou setrvale malincí. A nyní jim hrozí, že Ondřej Liška, jehož rezignací konečně Strana zelených opustila koalici s Mirkem Toplánkem a Jiřím Čunkem, zůstane tekelem membelem rozhodujícím o všem podstatném, zatímco předsedou se stane nějaký sultani, jemuž to, že má jakous takous moc, budou věřit jenom lidé s reáliemi neobeznámení: cizinci.

V každé normální demokratické politické straně se po těžké porážce mění vedení, natožpak po sérii těžkých porážek. A Ondřej Liška v čele Strany zelených prohrával dlouho a těžce, nakonec i s Piráty. Na jeho odchodu není nic moc co oceňovat, příležitost k tomu byla naposledy po parlamentních volbách v roce 2010.

Ještě před nimi v souladu s tehdejší poptávkou českomoravského liberálního salonu řekl, že by rád vstoupil do koalice s ODS Petra Nečase. Ale to mu nemějme za zlé: poctivě tím hájil program koaliční vlády s ODS, které se účastnil. Se svým programem prohrál a právě tehdy se mohl naposledy se ctí sbalit a jít. Dokonce mohl od té doby získat zpět aspoň kousek pochroumaného kreditu.

Namísto toho on i Strana zelených ztratili čtyři roky času, během nichž nemohli nic kloudného vyhrát. (A s Eliškou Wagnerovou tu na mě nechoďte, pro ni spojení se Stranou zelených představovalo ve skutečnosti největší volební riziko.) Ani Piráti se nemohli se Stranou zelených, která symbolicky svým předsedou stále vězela v koalici s ODS, spojit: a nikdo se jim nemůže divit.

Liškovou rezignací se před Stranou zelených otevírají dvě základní možnosti. Buď se bude dál potácet v jeho programové rozbředlosti „ani vlevo, ani vpravo,“ čili nikde; anebo se konečně zachová jako normální politická strana: a dá po sérii volebních porážek příležitost hlavní programové opozici.

Tu ve Straně zelených představuje Matěj Stropnický a lidé stojící za ním. Příležitost zelené vést do příštích parlamentních voleb si vyčekal. Na komunální úrovni dosáhl nesporných úspěchů, například Liška za sebou takto mohutnou voličskou podporu, jakou má Stropnický na Žižkově, nikdy nikde neměl.

Matěj Stropnický by si měl o to, že chce zelené vést bez okolků a taktizování říct. Dnes navíc vznikla situace, kdy Strana zelených potřebuje ho mnohem více nežli on ji. Měl by dát najevo, že už čekat nebude, a pokud šanci zelené vést nedostane, prostě ze strany se všemi svými sympatizanty odejít. Většina osobností zelené politiky totiž dnes tak jako tak působí mimo Stranu zelených.

Přečteme-li si prohlášení na Liškovu adresu, kterým se ve funkci uvedla jeho dočasná zástupkyně Jana Drápalová, lze je číst jako sympatický projev velkorysosti. Jediný očividný a zhola neudržitelný nesmysl v textu spočívá v tezi, že Ondřej Liška „zelené sjednotil“. Posledním předsedou jednotného zeleného politického hnutí byl ve skutečnosti Jan Beránek.

Za Bursíka vzniklo nejprve politické hnutí Zelení s Tomášem Tožičkou, Olgou Lomovou a Milanem Smržem, a posléze přímo v parlamentním klubu vznikla Demokratická strana zelených. Za Lišky tříštění pokračovalo vznikem Změny, a v evropských volbách se proti němu postavila i jeho prezidentská kandidátka Táňa Fischerová se svým Klíčovým hnutím. Liška zelené štěpil, a vzhledem k jeho politickému profilu to ani nemohlo být jinak.

Většina nejznámějších osobností zelené politiky dnes stojí mimo Stranu zelených. Bývalý předseda Bursík je v Lese, jeho předchůdce Jan Beránek pracuje pro vedení Greenpeace International v Amsterdamu. Bývalý primátor Liberce byl ze Strany zelených vypuzen, takže si založil Změnu, plzeňskou variantu podobného uskupení má i organizátor celostátně sledovaného plzeňského referenda Martin Marek.

↗

Všechny tyto osobnosti, snad s Bursíkovou výjimkou, ale ani zde myslím nejsou překvapení vyloučena, nemůže integrovat nikdo, kdo by chtěl pokračovat v Liškových šlépějích. Nejde přitom primárně tolik o jeho zdiskreditovanou osobu, ale o plytký, rozmlžený program, který je s ním spojen.

Matěj Stropnický by měl jasně říct, že chce dostat silný mandát zelené vést nalevo od ČSSD, získat pro takový projekt zelené osobnosti, která Stranu zelených v posledních letech pro její oportunismus opustily, uzavřít alianci s Piráty, k čemuž první kroky podnikli Fischerová s Tožičkou, a tak přivést zelené do parlamentu.

Je to realistický projekt, a pokud jej Strana zelených odmítne, měl by se prostě uskutečnit bez ní. Parlamentní volby jsou mimo jiné volby silných krajských lídrů. Fischerová, Stropnický, Marek, Korytář a Tožička: to už je pětka, která je mnohem silnějším reprezentantem zeleného politického hnutí, než to, co by ve Straně zelených zbylo. A je to jen jádro, které lze — například mezi některými osobnostmi z prostředí ProAltu — rozšiřovat.

V případě aliance s Piráty, kteří se zatím projevují jako jedna z nejracionálnějších složek českého politického provozu, by takovému bloku neměla sněmovna uniknout. Zbytková Strana zelených bez Stropnického — a lze předpokládat, že při elementární obratnosti by nezanedbatelná část strany šla s ním — by pak zůstala nanejvýš smutnou sestrou LESa.

Co je ovšem hlavní: na takovém manévru není nic nepřirozeného nebo vypočítavého. Místo zelených je přesně tam, kde stála jejich kandidátka na předsedkyni Evropské komise Ska Kellerová v debatě eurovize: mezi sociálními demokraty a komunisty. Zelení jiných profilací samozřejmě mohou ve Straně zelených působit, ale s vědomím, že jejich inklinace je menšinová.

Je tu i ryze praktický argument: Zelení nutně vždy tratí na své nevyhraněnosti tím, že zvláště v dnešní situaci, v níž se znovu tak naléhavě otevřela sociální otázka, lidé se v posledku rozhodují, kdo bude premiérem a jak bude vláda vypadat. Politická psychologie tu pracuje neúprosně, nakonec se vybírá mezi Sobotkou, Kalouskem či Babišem: proto v poslední chvíli přebíhají mnozí potenciální voliči zelených k tak zvaně velkým stranám.

V takové konstelaci je pro stranu, která vědomě pracuje s menšinovým elektorátem, nejvhodnější strategií jasně deklarovat svou programovou inklinaci předem. Pokud by zelení řekli: „Jsme nalevo od ČSSD, budeme podporovat stejnou nebo sociálnější ekonomickou politiku, ale nemáme frakci uhlí, jádro, beton a nedáváme na kandidátkách prostor nedůvěryhodným prospěchářům,“ (což ale navíc musí být pravda — v posledních volbách do Sněmovny byli prakticky ve všech klíčových krajích lídři ČSSD důvěryhodnější nežli lídři SZ) jejich šance vykousnout z elektorátu ČSSD ohromný díl kultivovanějších voličů, by byly vysoké.

Toto už vypadá, jako bych hovořil proti ČSSD: ale to je omyl. Princip rudozelené koalice je stejný jako princip tanga: jsou k němu potřeba dva. Místy to může vypadat jako boj, ale nakonec je to krásná harmonie, pár se doplňuje a lze dokonce dle zkušeností ze světa říci, že se navzájem kultivuje.

Rudozelená koalice je nejlepší výkon evropské politiky od druhé světové války, emancipační politika se v žádném jiném formátu nedostala dál. Vychází z poznání, že žádoucí změny poměrů v demokratické parlamentní politice — a zvláště zřetelné to je v poměrném volebním systému — vznikají jako výslednice dvou faktorů: jednak důkladně promyšlené a dobře zorganizované menšinové pozice a jednak příznivě vyjednané většiny.

To přesně stanovuje strategii Strany zelených ve vztahu k rudozelené koalici: ví, že bude — přinejmenším zprvu a možná i velmi dlouho — menšinou, ale pečuje o strategické spojenectví s ideologicky zjevně nejbližším partnerem tak, aby se spolu s ním mohla účastnit většin.

Ze všech možných argumentů, proč jsou si zelení a sociální demokraté zákonitě nejbližší, si nevybereme ten, který poukazuje na empirii („jinak to prostě až na výjimky potvrzující pravidlo nikde nebývá“), ale uplatníme výklad kulturně-historický. Dle něj je ochrana přírody posledním stupněm evoluce lidské kultury, jež se zušlechťuje výhradně ochranou slabších.

Jak se práva rozšiřovala od feudálů k měšťanům, také k jinověrcům, pak od měšťanů k dělníkům a obecně sociálně slabým, či prostě jakkoli slabším, také například k ženám, tak se vposledku dostává i na mimolidské stvoření. V tomto evolučním, emancipačním vývoji stojí sociálně-demokratické hnutí a ekologické hnutí těsně vedle sebe. A nevidět to znamená bloudit.