Někde mezi Pygmeji vznikl prý kdysi takový zvyk předstírat, že náčelníkem je někdo jiný, než kdo jím opravdu byl. Pygmejové, jak známo, jsou malincí, okolní vzrostlejší kmeny je utiskovaly, a to často tak, že jim unesly náčelníka, držely jej jako rukojmí a výměnou za jeho život požadovaly poslušnost a protislužby.

Zoufalí Pygmejové tomu samozřejmě nemohli čelit silou, jsouce malincí, a tak vymysleli takovou lest. Skutečného náčelníka, jemuž říkávali tekele membele, při nájezdu skryli. Nájezdníkům coby náčelníka pak předhodili se svým osudem smířeného nešťastníka, kterého před očima cizinců okázale uctívali jako sultaniho.

Strana zelených se vyvinula v takové Pygmeje české politiky. Jsou, ale jsou setrvale malincí. A nyní jim hrozí, že Ondřej Liška, jehož rezignací konečně Strana zelených opustila koalici s Mirkem Toplánkem a Jiřím Čunkem, zůstane tekelem membelem rozhodujícím o všem podstatném, zatímco předsedou se stane nějaký sultani, jemuž to, že má jakous takous moc, budou věřit jenom lidé s reáliemi neobeznámení: cizinci.

V každé normální demokratické politické straně se po těžké porážce mění vedení, natožpak po sérii těžkých porážek. A Ondřej Liška v čele Strany zelených prohrával dlouho a těžce, nakonec i s Piráty. Na jeho odchodu není nic moc co oceňovat, příležitost k tomu byla naposledy po parlamentních volbách v roce 2010.

Ještě před nimi v souladu s tehdejší poptávkou českomoravského liberálního salonu řekl, že by rád vstoupil do koalice s ODS Petra Nečase. Ale to mu nemějme za zlé: poctivě tím hájil program koaliční vlády s ODS, které se účastnil. Se svým programem prohrál a právě tehdy se mohl naposledy se ctí sbalit a jít. Dokonce mohl od té doby získat zpět aspoň kousek pochroumaného kreditu.

Namísto toho on i Strana zelených ztratili čtyři roky času, během nichž nemohli nic kloudného vyhrát. (A s Eliškou Wagnerovou tu na mě nechoďte, pro ni spojení se Stranou zelených představovalo ve skutečnosti největší volební riziko.) Ani Piráti se nemohli se Stranou zelených, která symbolicky svým předsedou stále vězela v koalici s ODS, spojit: a nikdo se jim nemůže divit.

Liškovou rezignací se před Stranou zelených otevírají dvě základní možnosti. Buď se bude dál potácet v jeho programové rozbředlosti „ani vlevo, ani vpravo,“ čili nikde; anebo se konečně zachová jako normální politická strana: a dá po sérii volebních porážek příležitost hlavní programové opozici.