Kdyby nějaký rozumný, střízlivý, ideály vedený člověk vedl Stranu zelených, dnes by měla své poslance. Jak by se to dalo provést? Před volbami by takový člověk přišel za Piráty a Změnou Jana Korytáře (Ze Strany zelených takového člověka by Jan Korytář navíc asi neodcházel, ale to je jiná otázka.) a řekl by jim zhruba toto:

„Dámy a pánové, osobně sice vím, že my máme z nás všech nejvyšší preference a zřejmě jako jediní máme reálnou šanci získat tři procenta, ale dějinné zkušenosti i teorie her nás poučují o tom, že nám nezbývá, nežli se dohodnout. Jde mi o zastoupení našich stran ve Sněmovně. Mám proto pro vás velkorysý návrh:

Povedeme společnou kampaň na kandidátkách formálně vedených pod nějakou malou čtvrtou stranou. A budeme k sobě ve všem přistupovat jako bychom tvořili třetiny jednoho celku bez ohledu na peníze, neboť jsme všichni oddáni ideálu sdílení, nikoli mamonu. I odměny od státu si pak budeme dělit na třetiny.

Povedeme přitom samostatné kampaně a k obsazení kandidátek uspořádáme aukci. Místa na kandidátkách po celé republice si budeme vybírat v pořadí 1. SZ, 2. Piráti, 3. Změna, 4. Změna, 5. Piráti, 6. SZ — a tak dále.“

Přesně toto by rozumný, střízlivý, ideály vedený člověk v čele Strany zelených udělal. A dnes by tento skutečný vůdce odpovědný svému ideálu byl poslancem. Piráti, ani Změna by jeho návrh nemohli odmítnout.

K pěti a půl procentům, které získala Strana zelených s Piráty a Změnou vloni na podzim reálně ve volbách, by přibylo jedno, dvě, možná tři procenta jako bonus za „zvolitelnost“. Ve Sněmovně by se tak ocitl osmý subjekt, o šesti, devíti, možná dvanácti poslancích.

Ve Sněmovně by sice usedli dva představitelé současné, každým coulem problematické, Strany zelených, co naplat. Ale mandáty by získali také někteří skuteční zelení, například Jan Korytář a Táňa Fischerová, a z Pirátů třeba rovněž Ivan Bartoš a Mikuláš Ferjenčík. Kdo by je nechtěl mít v parlamentu? Ostatní kluby by se uskrovnily o jednoho, dva poslance.

Toto bylo vskutku letos nadohmat. Témata všech těchto prostředí mohla být zastoupena v nejvyšším patře české politiky s veškerým příznivým vlivem, který by to mělo na českou politickou kulturu. Stačilo, aby Strana zelených, Piráti a Změna ve svém středu měli aspoň jednoho člověka, který ví, jak se dělá politika, a uměl o tom přesvědčit i ostatní. Anebo by také bývalo stačilo, aby v čele Strany zelených byl nějaký rozumný, střízlivý, ideály vedený člověk.

Jenomže Stranu zelených nikdo takový nevede. Vede ji Ondřej Liška. Člověk, který je už desátým rokem suverénně nejtemnější postavou české zelené politiky, aniž by si to vlastně skoro kdokoli kolem něj uvědomoval. Pročež si minulý víkend sjezd Strany zelených zvolil předsedou už zase toto zosobněné předstírání.

Ondřej Liška byl hlavním strůjcem Bursíkova převzetí Strany zelených, a celou dobu mu pak s dýkou v dlani kryl záda. Nese tudíž plnou odpovědnost za celou Bursíkovu éru, dýka nedýka. A vloni prohrál už asi čtrnácté volby, protože i Bursíkovy porážky padají i na jeho vrub.

Málo na tom mění, že jediným Liškovým protikandidátem byl člověk, který delegáty postrašil tím, že do strany „přivede zpět Martina Bursíka“. Fakt, že vlastně žádného reálného soupeře s progresivním sociálně-ekologickým profilem Strana zelených nevyprodukovala, jen totiž probarvuje ponurý obrázek její krize. Absence vlivné sociálně-ekologické alternativy je ještě horší zprávou nežli Liškovo trvající předsednictví.

I když samu volbu předsedy těžko může něco překonat, bizarních událostí sjezd Strany zelených nabídl tolik, že bychom jejich výčtem mohli uspávat. Tak například Jan Ruml, který se zřejmě — a nikoli bezdůvodně — domnívá, že pod Liškovým vedením je Strana zelených nástupnickou organizací Unie svobody, se zde okázale označil za primitivního antikomunistu. Blahopřejeme.

Největší rozruch ale nevzbudilo Rumlovo trapné, mimo dějiny i místo pronesené, opětovné stvrzení osobní spoluviny za opoziční smlouvu. Nemluvilo se ani o všech lidech, kteří kvůli Liškou zosobňované programové vyprahlosti Stranu zelených opustili (na mysli čtenáři Deníku Referendum tanou jména jako Saša Uhlová, Tomáš Tožička, Martin Marek, Milan Smrž, Jan Šícha, Milan Lomič, Olga Lomová, Jan Korytář, Jan Beránek či Jana Lutonská).

Mluvilo se totiž o tom, že Matěj Stropnický, jeden z posledních skutečných zelených, kteří ve straně toho jména ještě zbyli, označil střízlivě a vcelku opatrně za kýč Liškovu nestydatou snahu cpát se do bot Václava Havla odkazy na „pravdu a lásku“ i jinou vypočítavou bezobsažnou rétorikou. No tak není-li pro zelenou politiku toto událost roku, chceme vidět, co by to tak ještě mohlo překonat...

Prozatím podotkněme, že je něčím dočista jiným, když si Václav Havel, jako všeobecně uznaná hlava protikomunistického odporu, napsal romantický slogan na plakát v zjitřeném čase, který byl obecně popisován jako sametová či dokonce něžná revoluce, a něco zcela jiného je, když tutéž frázi vypouští z úst muž, který v životopise nemá nic moc pozoruhodnějšího než podíl na směně zeleného politického ideálu a programu za ministerské sesle v korupční, nelegitimní, zaslepeně neoliberální Topolánkově vládě.

Stropnického vystoupení se ovšem v následných interpretacích překroutilo v „útok“ na Václava Havla, kterého však, jak znalci vědí, Matěj vždy při vší — Havlem samým — přijímané a respektované kritice ctil a kterému byl osobně bližší nežli povrchní a takřka ničemu kromě osobního prospěchu nikdy neoddaný Liška.