Kdyby nějaký rozumný, střízlivý, ideály vedený člověk vedl Stranu zelených, dnes by měla své poslance. Jak by se to dalo provést? Před volbami by takový člověk přišel za Piráty a Změnou Jana Korytáře (Ze Strany zelených takového člověka by Jan Korytář navíc asi neodcházel, ale to je jiná otázka.) a řekl by jim zhruba toto:

„Dámy a pánové, osobně sice vím, že my máme z nás všech nejvyšší preference a zřejmě jako jediní máme reálnou šanci získat tři procenta, ale dějinné zkušenosti i teorie her nás poučují o tom, že nám nezbývá, nežli se dohodnout. Jde mi o zastoupení našich stran ve Sněmovně. Mám proto pro vás velkorysý návrh:

Povedeme společnou kampaň na kandidátkách formálně vedených pod nějakou malou čtvrtou stranou. A budeme k sobě ve všem přistupovat jako bychom tvořili třetiny jednoho celku bez ohledu na peníze, neboť jsme všichni oddáni ideálu sdílení, nikoli mamonu. I odměny od státu si pak budeme dělit na třetiny.

Povedeme přitom samostatné kampaně a k obsazení kandidátek uspořádáme aukci. Místa na kandidátkách po celé republice si budeme vybírat v pořadí 1. SZ, 2. Piráti, 3. Změna, 4. Změna, 5. Piráti, 6. SZ — a tak dále.“

Přesně toto by rozumný, střízlivý, ideály vedený člověk v čele Strany zelených udělal. A dnes by tento skutečný vůdce odpovědný svému ideálu byl poslancem. Piráti, ani Změna by jeho návrh nemohli odmítnout.

K pěti a půl procentům, které získala Strana zelených s Piráty a Změnou vloni na podzim reálně ve volbách, by přibylo jedno, dvě, možná tři procenta jako bonus za „zvolitelnost“. Ve Sněmovně by se tak ocitl osmý subjekt, o šesti, devíti, možná dvanácti poslancích.

Ve Sněmovně by sice usedli dva představitelé současné, každým coulem problematické, Strany zelených, co naplat. Ale mandáty by získali také někteří skuteční zelení, například Jan Korytář a Táňa Fischerová, a z Pirátů třeba rovněž Ivan Bartoš a Mikuláš Ferjenčík. Kdo by je nechtěl mít v parlamentu? Ostatní kluby by se uskrovnily o jednoho, dva poslance.

Toto bylo vskutku letos nadohmat. Témata všech těchto prostředí mohla být zastoupena v nejvyšším patře české politiky s veškerým příznivým vlivem, který by to mělo na českou politickou kulturu. Stačilo, aby Strana zelených, Piráti a Změna ve svém středu měli aspoň jednoho člověka, který ví, jak se dělá politika, a uměl o tom přesvědčit i ostatní. Anebo by také bývalo stačilo, aby v čele Strany zelených byl nějaký rozumný, střízlivý, ideály vedený člověk.

Jenomže Stranu zelených nikdo takový nevede. Vede ji Ondřej Liška. Člověk, který je už desátým rokem suverénně nejtemnější postavou české zelené politiky, aniž by si to vlastně skoro kdokoli kolem něj uvědomoval. Pročež si minulý víkend sjezd Strany zelených zvolil předsedou už zase toto zosobněné předstírání.

Ondřej Liška byl hlavním strůjcem Bursíkova převzetí Strany zelených, a celou dobu mu pak s dýkou v dlani kryl záda. Nese tudíž plnou odpovědnost za celou Bursíkovu éru, dýka nedýka. A vloni prohrál už asi čtrnácté volby, protože i Bursíkovy porážky padají i na jeho vrub.

Málo na tom mění, že jediným Liškovým protikandidátem byl člověk, který delegáty postrašil tím, že do strany „přivede zpět Martina Bursíka“. Fakt, že vlastně žádného reálného soupeře s progresivním sociálně-ekologickým profilem Strana zelených nevyprodukovala, jen totiž probarvuje ponurý obrázek její krize. Absence vlivné sociálně-ekologické alternativy je ještě horší zprávou nežli Liškovo trvající předsednictví.

I když samu volbu předsedy těžko může něco překonat, bizarních událostí sjezd Strany zelených nabídl tolik, že bychom jejich výčtem mohli uspávat. Tak například Jan Ruml, který se zřejmě — a nikoli bezdůvodně — domnívá, že pod Liškovým vedením je Strana zelených nástupnickou organizací Unie svobody, se zde okázale označil za primitivního antikomunistu. Blahopřejeme.

Největší rozruch ale nevzbudilo Rumlovo trapné, mimo dějiny i místo pronesené, opětovné stvrzení osobní spoluviny za opoziční smlouvu. Nemluvilo se ani o všech lidech, kteří kvůli Liškou zosobňované programové vyprahlosti Stranu zelených opustili (na mysli čtenáři Deníku Referendum tanou jména jako Saša Uhlová, Tomáš Tožička, Martin Marek, Milan Smrž, Jan Šícha, Milan Lomič, Olga Lomová, Jan Korytář, Jan Beránek či Jana Lutonská).

Mluvilo se totiž o tom, že Matěj Stropnický, jeden z posledních skutečných zelených, kteří ve straně toho jména ještě zbyli, označil střízlivě a vcelku opatrně za kýč Liškovu nestydatou snahu cpát se do bot Václava Havla odkazy na „pravdu a lásku“ i jinou vypočítavou bezobsažnou rétorikou. No tak není-li pro zelenou politiku toto událost roku, chceme vidět, co by to tak ještě mohlo překonat...

Prozatím podotkněme, že je něčím dočista jiným, když si Václav Havel, jako všeobecně uznaná hlava protikomunistického odporu, napsal romantický slogan na plakát v zjitřeném čase, který byl obecně popisován jako sametová či dokonce něžná revoluce, a něco zcela jiného je, když tutéž frázi vypouští z úst muž, který v životopise nemá nic moc pozoruhodnějšího než podíl na směně zeleného politického ideálu a programu za ministerské sesle v korupční, nelegitimní, zaslepeně neoliberální Topolánkově vládě.

Stropnického vystoupení se ovšem v následných interpretacích překroutilo v „útok“ na Václava Havla, kterého však, jak znalci vědí, Matěj vždy při vší — Havlem samým — přijímané a respektované kritice ctil a kterému byl osobně bližší nežli povrchní a takřka ničemu kromě osobního prospěchu nikdy neoddaný Liška.

Když jsem v roce 2005 ze Strany zelených odcházel, napsal jsem, že zelená politika je tu vinou Martina Bursíka, Ondřeje Lišky, Petra Uhla a jejich spojenců mrtvá nejméně na generaci, do roku 2018 či 2022. Dnes už se to začíná jevit nikoli jako temná věštba, nýbrž skoro jako velkorysé přání.

Česká Syriza. Příslib i blud

Strana zelených ovšem není jediným koutem potenciálně progresivní české politiky, v němž spánek rozumu plodí monstra. Jiným exemplářem do sbírky je snění o „autentické levicové“ straně, české Syrize, která by podle svého řeckého vzoru prosazovala principiální sociálně-ekologickou a radikálně demokratickou politiku.

Sám o sobě takový nápad samozřejmě není vůbec špatný. A možná se skutečně blíží čas, kdy takový krok bude vhodný. Ale s jakým argumentem se chce někdo do takového dobrodružství pouštět dnes? Ano, ovšem: takovým argumentem má být výprodej levicového programu, kterého se údajně Česká strana sociálně demokratická dopouští vstupem do koalice s KDU-ČSL a s Babišovým ANO.

Ujasněme si však, jaké tu před námi stojí alternativy. I progresivní komunistický poslanec ví to, co zastánci „autentické levice“ vidět jakoby nechtějí. Jiří Dolejš se včera v Deníku Referendum dotazoval, jak dlouho asi může vydržet centristická vláda ve Sněmovně s pravicovou většinou... No ano, před těmi zlými slovíčky zkrátka není úniku: Sněmovna s pravicovou většinou.

Sociálním demokratům se vyčítá nedůslednost v daňové politice, v otázce církevních restitucí, v ekologické politice, zkrátka řada ústupků, které učinili vůči svým koaličním partnerům. Každá taková výčitka zní velmi spravedlivě: přece to slibovali před volbami. Inu slibovali. Ale neslibovali, že uchvátí moc s vojskem a policií.

A v rámci demokratické parlamentní politiky měli reálné možnosti vcelku dvě: buď se pokusit napravit alespoň něco ze spouště, která tu zůstala po sedmi letech vlády pravice, a to s vědomím, že budou ve vládě tahat za kratší konec, anebo zůstat v opozici s argumentem, že nemohou zrušit církevní restituce, ani zvýšit daně, ani převzít ministerstva životního prostředí či kultury. To by mohlo vést ke dvěma důsledkům.

Buď: by se z opozice další čtyři roky zásadově dívali na to, jak pravice pustoší stát zhruba ve stejném stylu, v jakém to provozovala doposud. Církevní restituce by se nezrušily, daňová politika nezměnila a v platnosti by patrně zůstalo úplně vše, co tu pravicové vlády navyváděly, ale na zásadovost sociálních demokratů by se opravdu moc pěkně koukalo.

Anebo: by se pravici vládu sestavit nepodařilo a musely by se konat nové volby. Zem by možná o půl roku, možná o rok déle řídila nelegitimní a mimořádně špatná Zemanova vláda. Znechucení podstatné části veřejnosti by se ještě vystupňovalo. ČSSD by vcelku právem byla označována za viníka trvající krize. A nepochybně by posílili populisté. Nejen Babiš, ale také Okamura.

ČSSD má samozřejmě k optimálnímu stavu převelice daleko. Po volbách svedla bratrovražedný boj. Křídlo technokratů a oportunistů v něm sice prohrálo, nicméně zejména v regionálních strukturách si uchovává výrazný vliv. A některými personálními volbami samozřejmě vzbuzuje rozpaky i předseda Sobotka.

↗

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová. Foto Jakub Poláček, Mediafax

Nicméně: ČSSD do vlády přivádí jména jako Jiří Dienstbier, Michaela Marksová-Tominová či Lubomír Zaorálek. A nejužší vedení strany oproštěné o představitele Zemanovy páté koleny dokázalo dokonce přijít s tak překvapivým a smělým krokem, jako je nominace Jana Kellera do čela kandidátky pro Evropské volby.

Je to tah, díky němuž může ČSSD namísto obav, které by jinak možný výsledek v eurovolbách nutně vyvolával, pomýšlet dokonce na obhajobu vítězství. A současně je to tah, který ukazuje, že prostor přesně pro typ politiky, který by zřejmě měla provozovat „česká Syriza“, je v ČSSD dosud poměrně široký.

Smyslem zásadové demokratické levice je přece pracovat ve veřejném zájmu. Tu schopnost ČSSD nepochybně posud v určité míře má. Právě o tuto míru se dnes svádí uvnitř ČSSD, či přesněji řečeno v rámci sociálně-demokratického hnutí, zápas.

A každý, kdo nyní nad vynucené kompromisy uzavírající sociální demokracií láme hůl, by si měl položit velmi vážně velmi nepříjemné otázky: nakolik tak činí jen ve jménu svých skvělých ideálů přehlížejících faktické rozložení sil, a nakolik tím slouží praktickému zájmu zlepšit životní podmínky reálných lidí z masa a kostí, za jejichž zájmy se údajně chce brát.

Ale především: může být ještě o mnoho hůř

Nadto je nabíledni, že rezignace na snahu vést zápas uvnitř sociálně demokratického prostředí oslabuje vůli zkoumat, zda někde v přijímání kompromisů nezachází zbytečně či dokonce neobhajitelně daleko. Právě ve střetech o kvalitu přijímaných kompromisů se totiž odehrává převážná většina demokratické politiky, a pokud by se jednou nějaké české Syrize podařilo propracovat se na parlamentní půdu, ocitne se na ní i díky tomu, že si toto poznání osvojí, a nikoli navzdory němu.

A je vcelku jisté, že sociální demokracie někde v přijímání kompromisů již dnes zbytečně daleko zachází. Příkladem, který je zcela neomluvitelným selháním personální politiky ČSSD, je pokus prosadit na ministerstvo životního prostředí jako náměstka Vladimíra Manu, který byl v minulé Sněmovně šedou eminencí za jednou z nejtemnějších postav české ekologické politiky, komunistickou poslankyní Kateřinou Konečnou.

O ní je známo, že vždy řečnila o právu pracujících dýchat čistý vzduch, aby pak s železnou pravidelností hlasovala v zájmu uhlobaronů. Jakou k tomu měla motivaci, snad jednou popíše ve svých pamětech, v Marxovi to ale jistě nevyčetla, to mohou být pravicoví kolegové klidní. A Vladimír Mana, dle členské legitimace sociální demokrat, byl Kateřině Konečné po celou dobu tím, čemu se postaru říká „řídící pracovník“.

Těžko říct, jak mohla tato personální volba provedená navzdory všem odborným strukturám v ČSSD, projít. Nenajdete jediného sociálního demokrata, který se ekologickou problematikou zabývá, a s tímto návrhem by souhlasil. Ale takovéto počínání je přesně tím, co podkopává věrohodnost současného vedení ČSSD a podporuje nihilistické nálady či snění o „autentické levici“.

A také přímo posiluje populistický pól české politiky. Pokud chce Bohuslav Sobotka ve své roli obstát, neměl by dopustit, aby jeho personální nominace typu Mana či Hulínský oprávněně odmítal Andrej Babiš, nota bene se sociálně-demokratickou argumentací.

Připomeňme si znovu, že když se předsedou Sobotkovy domovské jihomoravské krajské organizace stal Zdeněk Dufek, komentoval to předseda ČSSD těmito slovy: „Zvolení Zdeňka Dufka je pro mne důkazem toho, že ČSSD je v mnohem hlubší krizi, než jsem se domníval. Pokud krajským předsedou je šíbr a manipulátor tohoto typu, vlastně takový Haškův jihomoravský kmotr, pak je zřejmě sociální demokracie nemocná velmi podobně jako ODS.“

Ať už zamýšlíme léčbu takové nemoci provádět jakkoli, jistě k ní nemohou patřit nominace osob tohoto typu, nadto odbornému zázemí vlastní strany navzdory, do pozic náměstků. Nutným důsledkem takové politiky by byla ztráta věrohodnosti, pád na úroveň ODS, vyklizení pozic populistům.

Mnozí zastánci progresivní politiky se často a rádi opájejí iluzemi. K těm oblíbeným patří představa, že zelená politika má jaksi automaticky nárok na parlamentní zastoupení, podobně smýšlejí samo sebou i mnozí Piráti a nejeden z kandidátů Změny nám byl ochoten ještě měsíc před volbami vysvětlovat, že „když se zadaří, mohlo by to na těch pět procent vyjít“.

Zcela unikátním exemplářem i na české poměry výstřední pošetilosti jsou oba zakladatelé kuriózní Liberálně-ekologické strany, Martin Bursík a Matěj Hollan, kteří sice zaklekli do bloků, ale pak raději ani nevyrazili na trať. Udělali dobře, nikdo by jim kolem ní nemával.

Podobně pošetile si představují osnovatelé nové české „autentické“ levicové strany, že na ně veřejnost čeká s otevřenou náručí, že když nabídnou lepší program a zásadovější jména nežli ČSSD, Sněmovna, a možná snad i všeobecná lidová podpora, jim nemůže uniknout. Bláhovost těchto iluzí vychází z představy, že když se věci chytnou za nový správný konec, nutně tu musí být líp.

Pomíjejí reálně rozložení sil, hloubku stereotypů, sociálně-kulturních vzorců. Snad by se před zakládáním opravdické levicové strany mohli alespoň pokusit rozlousknout enigmu, proč jejich zamýšlení voliči zcela bezdůvodně trvale volí KSČM, ačkoli její poslanci pak hájí zájmy uhlobaronů.

Pokud se důkladněji porozhlédneme po středoevropském a východoevropském prostoru, zjistíme ovšem, že tu věru nijak zákonitě mnohem lépe být nemusí, že tu popravdě řečeno může být podstatně hůř, ba dokonce že je to pravděpodobnější scénář. V celém postsovětském světě je dnes převládající tendencí vzestup autoritářství a populismu.

V tomto kontextu je sama existence i síla České strany sociálně demokratické vlastně mimořádným kulturně-politickým výkonem. Stopy jejího exilového dědictví i demokratických komunistů, vyloučených ze strany po roce 1968, jsou v ní podnes patrné.

Samozřejmě, že se na ní neblaze podepsal celý krajně problematický vývoj českých zemí po roce 1989 a v některých místech korupčně-klientelistické kultuře podlehla prakticky zcela. Ale v žádném jiném politickém subjektu, ba ani v žádném jiném prostředí, dnes u nás nepůsobí tolik lidí s reálnou politickou kompetencí, kteří by se díky své ideové výbavě měli jakéhokoli pokusu o důslednější demokratickou politiku účastnit.

Není to jen české téma, celá evropská demokratická politika (nejen levicová!) je v krizi, poněvadž prostě prozatím nedokáže účinně čelit valivému pohybu nadnárodního kapitálu. Zatím se teprve propracovává k všeobecně přijaté a sdílené definici problému.

Je celkem zjevné, že řešení se neobejde bez mnohem masivnějšího přerozdělování a razantního překonávání čím dál propastnějších nerovností všeho druhu. K odhodlání zásadně trhnout kormidlem a v zájmu uchování demokracie přeskupovat majetky se napříč evropskou demokratickou politikou teprve sbírají síly.

Teď je čas vzdělávat, rozšiřovat prostor, budovat aliance, vést dílčí kampaně a připravovat se na vhodnou příležitost. Stále je možné, že se prvotním nositelem radikálně demokratické obnovy evropské politiky stanou sociální demokraté. A řecká Syriza bude jistě jeho součástí, je prvním a nejznámějším z příkladů směru, kterým se bude třeba vydat.

Pokud naděje na takový obrat reálně zanikne v České sociální demokracie, stane-li se stanou Dufků, Hašků, Manů a Hulínských, nebude už ani u nás na co čekat. Ale taková nová politická aliance musí zahrnout stovky současných členů ČSSD, a jistě také třeba desítky zelených, kteří stranu postupně opustili kvůli jejímu obratu ke konformismu a oportunismu.

Stvořit nový politický subjekt zdola s nadějí, že se stane trvalou a vlivnou politickou silou, nelze zkrátka jenom proto, že se tu dnes ujala moci v daných podmínkách nejlepší možná vláda. Nová strana kromě programu potřebuje nadkritické množství kompetentních a do hloubky programová východiska sdílejících lidí. A také vhodnou příležitost.

Je možné, že pro některé jednotlivce jiná cesta nyní nevede prostě proto, že v žádné části sociálně demokratického prostředí nemohou najít uplatnění. To může nakonec být dosti dobrý důvod. Ale než vyrazí na trať, měli by si o zakládání nového politického subjektu povykládat s někým, kdo o tom něco ví. Třeba s Hollanem.