Operujete s takovým stereotypním obrazem měst a vesnic, nicméně už dlouhou dobu to není tak jednoduché. Díky tomu, že spousta movitých lidí se stěhuje do satelitů, dochází k proměně obyvatel vesnic ze sociologického hlediska. To je jen jeden příklad.

Moje osobní zkušenost ze života na vesnici je taková, že tu je sice školka s volnými místy, ale zároveň je tu taky přístupná doprava. Nicméně ve vedlejší vesnici je situace horší a místa ve školce nejsou - jenomže kolik lidí si může dovolit dojíždění do školky, nejen z hlediska cenového, ale i časového?

Taky si nejsem jistá, jestli je více vyoutovaných lidí ve městech, to by chtělo sociologický průzkum. Můj dojem je takový, že větší města jsou anonymní, takže když budete, relativně řečeno, provozovat výstřední věci, nikdo si toho nevšimne, ale ne každý bude říkat: "Jmenuji se tak a tak a jsem takový a takový", což coming out je.

Ne všechna města jsou také uniformní, stačí se podívat na problematiku zaměstnanosti např. v Praze a Ostravě.

Témata by se neměla dělit na "městská" a "vesnická", měl by se propagovat co nejlepší možný život v rámci republiky.

Dovolím si jen podotknout, že zelená témata a jejich nositelé jsou uzavřena "v bublině" i v těch městech. Tím neříkám, že jsou to témata bezvýznamná, ale měli bychom to zajisté více "vést v patrnosti".
Vezměme to na příkladu volebních výsledků zelených, neboť jsou příhodně kvantifikované, čísla nemusíme odhadovat, máme je. Takže Praha sedm ze sta, Brno šest ze sta, Slavičín čtyři ze sta, krajské město Zlín dvě ze sta. Celostátní průměr tři a půl ze sta. Veliké rozdíly, že? Praha na dvojnásobku celostátního výsledku, a jiná místa na polovině, mnoho obcí dokonce na nule... Představme si ale sto kusů něčeho - doporučuji hrášky. Sedm zelených hrášků od dvou, to je poznat. Rozlišíte ale skupinu nevoličů zelených z Prahy a Zlína? Vytvoří opravdu devadesát tři žluté hrášky o tolik menší hromádku než devadesát osm? Ve skutečnosti zelení v Praze i ve Slavičíně prostě o sobě vzájemně vědí. Čtou stejné texty, vidí se na zdi facebooku, reagují na stejné mediální podněty, "tuší se vzájemně", resp. svou existenci aspoň vzájemně vnímají, přeneseně vyjádřeno "slyší se", "zelené" ušní bubínky jsou schopny kmitat frekvencí vydávanou "zelenými" hlasivkami. Navenek jsou, autorka má pravdu, v bublině, ale mimo tuto bublinu se všude, v Praze jako na venkově, nachází víc než devadesát lidí ze sta. Mnozí z nich jsou ovšem zase v bublině jiné. Kdokoli vnímavý, kdo se do ČR vrátí z delšího pobytu v cizině, vám to potvrdí: Celá řada okolním světem rezonujících témat zde prostě nezní. A mnoho otázek se škálou názorů, inspirativních podnětů a možných odpovědí je zde šmahem smeteno ze stolu jako hlouposti které "přece nikdy fungovat nemohou". Uvnitř české bubliny se zkrátka nešíří zvuk mnoha vlnových délek. A v té bublině české, uvnitř jako amnion uvnitř alantoidu, je ještě bublina pražská. A ta si sama připadá o míle "světovější", metropolitní, usmívá se provinčnosti bubliny české, a částečně má jistě pravdu, ale neuvědomuje si dvě věci. Totiž za prvé, že i když část "hudby" světa přece jen slyší víc než venkov, je to zvuk reprodukovaný, zkreslený, ochuzený. A za druhé, pražská bublina utlumila z opačné strany hlasy regionů, smetla je ze stolu jako provinční a bezvýznamné se stejnou bohorovností, s jakou si český kotlík odfiltrovává celý vnější svět. Vnější svět již tuší, že k Čechům hovoříce, není dobře slyšen. Češi tuší, že k Praze mluvíce, nejsou slyšeni. Tuší to Praha?
Nevím, co s tím. Ale jsem vděčný za článek, který to aspoň nějak reflektuje. Není mi nejlépe v pěně ze všech tech bublin.