Po volbách to vždy bývá tak, že se nehodnotí pouze skutečný výsledek, ale základ celkové atmosféry utváří srovnání s očekáváním. Proto se například v roce 2010 jevilo, že největším poraženým voleb je Jiří Paroubek, i když ve skutečnosti jeho ČSSD volby vyhrála. Dnes je to naopak. ČSSD nijak nezazářila, ale přesto se může blaženě uculovat: očekávání překonala.

Hlavním zklamaným musí být Babišovo ANO. Prognózy mu ještě krátce před volbami předvídaly vítězství až s dvojnásobným počtem mandátů oproti prvním pronásledovatelům. ANO utrpělo hořké vítězství, které ztrpčuje okolnost, že není ozdobeno ani jediným mandátem navíc. Co ale přesně relativní nezdar ANO v eurovolbách znamená, ukáží až podzimní senátní volby.

Nedokázal Babiš vysvětlit, proč by lidé měli vyslat jeho „politickou firmu“ i do Bruselu? Prokoukli voliči nedůvěryhodnost lídra Teličky? Dochází Babišovu projektu dech? Dostává česká politická veřejnost strach z extrémní kumulace moci v jeho rukou? Anebo že bychom snad dokonce, my Češi, přece jen nebyli takoví ťuhýci, jak se to při pohledu na výsledky loňských sněmovních voleb jevilo? Každopádně určitý nezdar ANO je pro českou demokracii výtečnou zprávou.

ČSSD a TOP 09 uspěly s jasně proevropskými kampaněmi

Nakonec je to tak, že vedle sebe stojí v první řadě vyrovnány ANO, ČSSD a TOP 09. To je především zcela nesporný úspěch předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky a lídra kandidátky Jana Kellera. ČSSD se ještě nikdy v evropských volbách v počtu mandátů nedělila o první místo, pro stranu byl zatím pokaždé mimořádný problém k nim své voliče přivést.

Pokud někdo uvnitř ČSSD doufal, že výsledek voleb do EP půjde interpretovat jako nezdar, musí být vyloženě zklamán. Výsledek sice neoslňuje, ale záminku ke kritizování vedení strany neskýtá. Kampaň nepochybně měla své rezervy; a kdyby ČSSD udržela své voliče z před pěti let, zvítězila by letos přímo ohromujícím způsobem.

Přijatelný výsledek by neměl zakrýt, že své kampaně ČSSD může — a snad by opravdu i měla — vést o mnoho lépe. A nesporným zklamáním je fakt, že nikomu ze současných vesměs znamenitých europoslanců nepodařilo získat dostatečnou podporu voličů, aby se posunuli na kandidátní listině vzhůru. Faktem ale je, že to měli těžké, protože každý čtvrtý volič jeden ze dvou svých preferenčních hlasů dal lídrovi kandidátky.

A mimořádný osobní úspěch Jana Kellera — jeho bez desetinky 27 % preferenčních hlasů — se pro budoucnost ČSSD může ukázat jako velmi podstatný. Ještě nikdy žádný český sociální demokrat v eurovolbách tolik preferenčních hlasů nedostal. Ukazuje se tak jasně, že takovýto typ kandidátů může sociální demokracii přinést úspěch.

Raduje se i TOP 09. Znovu na hlavu porazila ODS a odrazila Babišův nástup, který ji mohl existenčně ohrozit. Miroslav Kalousek je sice právem neoblíben vinou svých nestředoevropsky extrémních neoliberálních a neokonzervativních sklonů či kvůli řadě machinací, jichž se během své dráhy dopustil.

Jedna věc je ale nesporná. Cit pro personálie, který jako by ho vždy opustil po volbách, se v něm vždy před volbami obdivuhodně probudí: kandidátka byla personálně silná, nevyskytovalo se na ní žádné z es, jež vysypal z rukávu do Nečasovy vlády — typu Hanáková, Besser či Drábek. A především: byla jasně proevropská.

V tom je snad vůbec nejlepší posun českých výsledků: až na ODS a bizarního svobodného Macha jsme do Evropského parlamentu vyslali pouze zástupce stran, kteří se budou účastnit práce principiálně proevropských klubů. A jak lze posuzovat například podle hlasování českých komunistů v Evropském parlamentu, má tato instituce ve svých proevropských klubech až zázračný civilizační účinek.

Je zde tudíž naděje, že se i někteří z Babišových poslanců pod Verhofstadovým pedagogickým dozorem změní tak, že je pak ani vlastní Mafra nepozná.

Komunisté a lidovci: šťastní druzí

Dvě tradiční, byť s různými obtížemi zápolící, součástky české politické krajiny, komunisté a lidovci skončili společně v těsném závěsu za vítěznou trojicí, mají po třech mandátech; komunisté jeden ztratili, lidovci jeden získali, ti i ti budou spokojeni, lidovci snad dokonce nadmíru.

Otázkou je, nakolik se lidovcům dařilo lovit i mimo svůj běžný elektorát do úmoru opakovanou floskulí o „českých zájmech“, které údajně hodlají v Bruselu hájit. V každém případě nic takového se v praxi nemá moc jak dít. Všichni tři lidovečtí europoslanci usednou společně se čtyřmi poslanci TOP 09 v nejpočetnějším klubu Evropské strany lidové a budou prostě provádět konformní unijní politiku.

Pro budoucnost strany lidové u nás je jistě zajímavé, že do Bruselu ze třetího místa kandidátky proklouzl mladý talentovaný sociolog Tomáš Zdechovský, který v minulosti mimo jiné úzce spolupracoval s Petrem Pithartem. Pokud se z Bruselu vrátí zpět s tím, že bude chtít hájit evropské zájmy v České republice, raději nežli české tam, mohla by v něm strana lidová za čas snad nalézt osobnost navazující na její lepší tradice.

Jistý, relativní ústup komunistů je pro jejich stranu nepochybně užitečný. Kandidátku vedla lobistka severomoravského těžkého průmyslu Kateřina Konečná, která se od Alexise Tsiprase liší zhruba tak jako Pavel Telička od Guye Verhofstadta.

Po vzoru mnoha svých evropských soudruhů by komunisté především už konečně měli provést dlouho přenošený koperníkovský obrat ve vztahu k Evropské unii. A pak — to je to kouzlo! — se musejí daleko více otevřít proudům moderní radikální evropské levice; jinak budou zanedlouho sami ohrožováni někým zleva.

Něco jako komunisté nebo raději Syryza je tu zkrátka čím dál tím více reálně potřeba, ale instituce jménem KSČM vinou své vlastní zkostnatělosti není schopna roli, jejíž plnění hlavně už jen předstírá, reálně sehrávat. Ztráta KSČM na její evropské protějšky je tu nesouměřitelně větší nežli v případě lidovců nebo sociálních demokratů. Je vcelku evidentní, že komunisty tentokrát od horšího výsledku zachránila nízká volební účast, což se příště už nemusí, a zřejmě ani nebude, opakovat.

ODS propadá, výsledek Svobodných není důvod přeceňovat

Mimořádně, až ostudně, nízká volební účast, druhá nejnižší v celé Evropské unii, byla zřejmě posledním velkým výkonem ODS v české politice. ODS jako dominantní síla v celém transformačním období nebyla k zavile protievropským postojům předurčena ničím kromě vrtochů svého smrtelně ješitného zakladatele.

Zdá se tak, že se jí sice podařilo notně poškodit dobrou pověst Evropské unie u české veřejnosti, ale současně během tohoto tažení — a nepochybně právě i jeho vinou — o své dominantní postavení přišla. Dnes se nepokrytě raduje z toho, že z devíti mandátů spadla pouze na dva. Tu radost jí přejme: ještě na pět let.

Výsledek Strany svobodných občanů, která se dlouhodobě profiluje jako eurofóbní tlampač Klausových názorů, není důvod přeceňovat. Lidí k volbám přišlo opravdu extrémně málo, a voliči Svobodných byli v tomto ohledu zvláště motivováni, neboť deklamace protievropských tirád patří k hlavním koníčkům členstva tohoto pitoreskního podniku. A ledaskde po Evropě zaznamenaly podobně obskurní strany ještě mnohem větší úspěchy.

Pokud by nakrásně Svobodní měli v české politice zaujmout místo Okamurova Úsvitu, přece jen by to byl určitý civilizační posun: asi jako od Jobbiku k UKIP. Pravděpodobnější ale je, že předseda Svobodných svou historickou příležitost se znemožnit využije se stejným gustem jako jeho předchůdci z podobného těsta: Vít Bárta, Tomio Okamura či Jana Bobošíková. Dejme mu čas nás rozesmát.

Piráti porazili zelené, Liška by měl jít

Smutná úloha nejlepšího z poražených připadla české Pirátské straně. Je to hořká prohra proto, že úspěch byl opravdu blízko: Piráti získali dost hlasů na mandát a nebýt diskriminační pětiprocentní uzavírací klauzule Ivan Bartoš by byl europoslancem: na úkor třetího mandátu pro KDU-ČSL.

Porážku Pirátům může poněkud osladit snad jen fakt, že poprvé porazili Stranu zelených a v příštích jednáních už s ní budou jednat přinejhorším jako rovný s rovným.

Jenomže je tu i druhá stránka, jak se lze na celou věc dívat. Už před sněmovními volbami jsme předpověděli, že zelení a piráti v společném součtu překonají pět procent, což se pak i stalo.

Před těmito volbami jsem v Deníku Referendum psal: „Tato roztříštěnost bude voliči opět po zásluze odměněna šesti až sedmi zhruba rovnoměrně rozdělenými procenty. Přitom je jasné, že společná kandidátka Pirátů a zelených mohla zřejmě europoslance udělat z obou lídrů: Bartoše i Lišky.“

Přesně toto by se dozajista stalo. Namítá se sice, že některé voliče by spojení obou proudů odradilo, jenomže to je nepodložená spekulace, mnohem méně pravděpodobná nežli scénář, že spojení obou stran by přilákalo nepoměrně větší množství voličů, kteří nyní nechtějí riskovat propad hlasu podporou kandidátky pod pěti procenty.

Zvládnutí předvolební alianční politiky zohledňující volební pravidla je elementárním předpokladem správného řešení mnohem obtížnějších politických úkolů, které pak čekají po vstupu na parlamentní půdu. Jediný přijatelný argument pro odmítnutí takové aliance by byl principiálně programový.

Bylo by srozumitelné, pokud by se Piráti odmítali spojit se zelenými proto, že v jejich čele stojí zdiskreditovaný ministr Topolánkovy vlády. Jenže pak to měli jasně říct, udělat mnohem více pro to, aby přitáhli více zelených osobností než jen Tomáše Tožičku, a zvýraznit jejich přítomnost na své kandidátce.

Každopádně Strana zelených, pokud chce, aby ji bral ještě někdo v české politice vážně, se musí definitivně rozloučit se svým současným předsedou, který ji přivedl už k nepočítaně porážkám. Politické strany se od náboženských organizací liší tím, že po nezdarech, zejména po opakovaných nezdarech, mění své vedení, byť by bylo hezké a milé jako svatý obrázek.

V případě Strany zelených ale dnes už nejde jen o osoby. Nejde tu pouze o to zbavit se Lišky, je třeba rozloučit se s programem či přesněji s programovou rozmlžeností, který byla s jeho postavou spjata.

Má-li Strana zelených uspět, nutné jsou nejméně tři kroky: za prvé je třeba se s katastrofickou érou v Topolánkově vládě úplně personálně rozžehnat; za druhé: je třeba se čitelně a směle programově postavit tam, kde stojí zelení v Evropě, to jest nalevo od sociální demokracie; a konečně za třetí: je třeba zcela skončit s „genocidní“ politikou likvidace názorových protivníků.

To znamená, že před hypotetickým příštím vedením zelených stojí úkol snažit se integrovat vše, co bude integrovat možno: domluvit se s Piráty, se Změnou Jana Korytáře, s lidmi kolem Tomáše Tožičky, ale také lidem, jako je Bursík, ba i Liška, nabídnout, že se s nimi při daných programových východiscích dále počítá, byť už jen v nějakých doplňkových okrajových rolích.

Jenomže je mezi dnešními zelenými někdo, kdo by na to stačil? A má na to sama ta strana? České politice by rozhodně principiální programová alternativa stojící v evropských pozicích a jasně nalevo od současné vlády prospěla jako nic jiného. A prostor tu pro ni nepochybně je. V evropských volbách získala více než ODS, osm a půl procenta. Ale žádný mandát.