Sobotní Ústřední výkonný výbor schválil konání vnitrostranického referenda v ČSSD. Pokud jde o metodu, jde inspirace z Německa. SPD, která je sesterskou stranou naší sociální demokracie, tam uspořádala korespondenční referendum v prosinci loňského roku. Členové a členky SPD hlasovali o koaliční smlouvě s CDU/CSU, a tedy o uzavření velké koalice.

Koaliční smlouvu, a tedy vstup Sociální demokracie Německa do koalice s křesťanskými demokraty podpořilo 75,9 % z více než 337 tisíc účastníků referenda. Účast dosáhla téměř 78 % oprávněných voličů. Hlasovalo 370 z téměř 475 tisíc členů.

Vedoucí funkcionáři strany, kteří se před referendem obávali, zda účast dosáhne povinných dvaceti procent, se radovali. Jak proto, že jimi vyjednaná koaliční smlouva před straníky obstála. A oni tak nemuseli přepustit svá místa jiné politické generaci. Tak proto, že členská základna SPD ukázala schopnost odpovědět na výzvu k politické aktivitě. Téměř osmdesáti procentní účast neočekával před referendem zřejmě nikdo.

Motivace Bohuslava Sobotky se motivaci lidí kolem předsedy SPD Sigmara Gabriela pouze podobá. I on si v případě úspěchu referenda udrží svou politickou pozici. Jeho cílem je ale překonat bariéru, která podle názoru řady lidí z vedení strany dělí Lidový dům, resp. premiéra od členské základny.

Bariéru tvoří okresní, resp. krajské výbory strany, přes které neprojde na vyšší úroveň delegát, který oponuje okresnímu vedení. Anebo prostě jen není součástí v místě vládnoucí party. Příkladů voleb s předtištěnými hlasovacími lístky nebo kandidátů zvolených, aniž by přednesli nominační projev, znají jistě nejen členové sociální demokracie celou dlouhou řadu.

Nezájem vyšších funkcionářů o řadové členy byl i jedním z leitmotivů březnové debaty o reformě ČSSD, ze které vnitrostranické referendum také vychází. Pokud členové a členky ČSSD v referendu budou hlasovat ANO pro první otázku, pak se volení funkcionáři bez pravidelnějšího kontaktu s řadovými členy a členkami neobejdou. A bude jedno, zda se s nimi dnes nestýkají kvůli své bohorovnosti a ignoranci nebo je důvodem stěží zvladatelné pracovní vypětí.

Otázka v tomto případě zní: „Souhlasím s tím, aby podle stanov o konečné podobě kandidátní listiny pro volby do zastupitelstva obce, města, kraje; Senátu a PS rozhodovali v přímém hlasování všichni členové ČSSD v příslušném volebním obvodu.“

Případná kladná odpověď na druhou otázku pak pomůže sociální demokracii k lepšímu vnímání mezi liberálněji laděnými příznivci a členy. Stranické vedení se zde bude ptát, zda dotyčný souhlasí, aby „alespoň 40 % všech kandidátů na kandidátkách do zastupitelstva kraje a Poslanecké sněmovny tvořily osoby opačného pohlaví“.

Poslední otázka — zda má sociální demokracie navrhnout „zákonem omezit kumulaci placených veřejných funkcí“ - je také pokračováním vnitrostranického souboje mezi sociálními demokraty spojenými s Úřadem vlády, resp. stranickým ústředním v Lidovém domě na straně jedné. A sociálně demokratickými hejtmany, ale i starosty velkých měst nebo městských částí na straně druhé. Do referenda, jak je postaveno, patří nejméně. Nevěnuje se totiž úpravě vnitrostranických pravidel.

Do léta čeká sociální demokraty krátká a hádám, že o to intenzivnější debata o jednotlivých otázkách i tom, zda s referendovou obálkou na poštu vůbec vyrážet. Během referenda se pak stranické vedení dozví odpověď ještě na dvě další otázky: Je nás tolik a zbylí jsou z většiny mrtvé duše. A v létě jsme schopni hlasovat v tomto počtu. Že červenec je pro referendum termín špatný, netřeba argumentovat.

Tím spíše ale naší nejstarší politické straně přejme, aby referendum s dostatečnou účastí s přehledem zvládla. Sama si pro to stanovila hranici jedné čtvrtiny všech členů. A mohla o sobě podobně jako sesterská SPD právem říkat, že je stranou nejen nejstarší, ale i nejmodernější. Tedy schopnou přímo rozhodovat o svém vnitřním životě přímou volbou tisíců členů.