Vzdělávání občanů k demokracii i k idejím
Jaroslav BicanVzdělávat mohou a mají i organizace zastupující jednotlivé politické ideové proudy. Základem musí být úplná transparentnost financování. Stát jako nestranná struktura nemůže občany vzdělávat v rozmanitosti politických programů.
Parlamentní debata slouží k řešení společenských konfliktů, které by v krajním případě mohly mít až podobu násilí. Politické strany fungují jako struktury, které reprezentují zájmy svých členů a voličů a tím spory mezi protichůdnými zájmy převádí do podoby diskuse na půdě Parlamentu. Kdybychom strany neměly, členové a voliči by se museli prát sami mezi sebou.
Problém je, že politické strany se těší nízké důvěře. Počet členů a členek politických stran dlouhodobě klesá. Nízká je i důvěra ve Sněmovnu jako nejviditelnější působiště politických stran.
Jde o začarovaný kruh svého druhu. Pokud nejsem členem strany, cítím více méně správně, že mě strana nezastupuje. A sboru, který tvoří zvolení straníci nebo přinejmenším nominanti stran, nedůvěřuji. Společně s tím pak stoupá i procento lidí, pro které je podle průzkumů (kterými si strany nahrazují své členy) nejlepší formou správy vláda pevné ruky.
Německo jako příklad komplexního systému vzdělávání občanů
Rozpad stranického systému se projevuje poklesem preferencí stran, které u nás hrály dominantní roli posledních dvacet let. Stoupá naopak procentní podpora nových politických hnutí. Klesá volební účast. Velké procento lidí volí strany, které zůstávají pod volebním prahem.
To je obraz situace, ve které se u nás před několika lety znovu začalo hovořit o potřebě vzdělávání občanů. Zde je třeba rozlišit dva důležité pojmy. V Německu, které nám v tomto ohledu může posloužit za vzor, mají propracovaný systém obecného vzdělávání k demokracii a ideově vyhraněného vzdělávání. Ten je mimo jiné upravený takzvaným Beutelsbašským konsensem.
A nadále bych si troufl tvrdit, že naprostá většina německé populace je "politicky vzdělávána" především víceméně stejným způsobem jako populace česká - totiž v docela prachobyčejné hospodě.
Tím nechci popírat, že zmíněné nadace opravdu existují, a že se o jakési působení na obyvatelstvo snaží; ale to jejich "působení" asi sotva překračuje rámec specializovaných seminářů, na které se dostavuje nejspíš jenom zcela vyhraněné publikum; a na vydávání publikací, které opět čte asi jenom velice úzká skupina čtenářstva.
Jestliže se v něčem pozitivně liší "důvěra v demokracii" německé populace od té české, pak je to ze všeho nejspíše důsledek zcela profánní skutečnosti, že Německo je na tom v současné době z celé Evropy ekonomicky zdaleka nejlépe. A podle odpovídajících průzkumů právě z Německa, za dob hospodářského boomu stoupá důvěra obyvatelstva v politický systém (a tedy i v demokracii), zatímco v dobách ekonomické stagnace či dokonce krizí i důvěra Němců v demokracii klesá - hluboko pod padesát procent!
Je fakt, že německá politika přece jenom není až natolik zkorumpovaná, jako je tomu v politice české, a tedy i nedůvěra obyvatelstva vůči politickým stranám a celému politickému systému není až natolik mizivě nízká jako je tomu u populace české; nicméně, tento rozdíl je opravdu jenom relativní, v každém případě i v Německu jsou právě politické strany (respektive sami politikové) ty subjekty, ke kterým většina Němců pociťuje důvěru jenom velice nepatrnou.
Nedělejme si tedy nějaké přílišné iluze o Německu a jeho politickém systému; to že reprezentanti institucí s tímto systémem bytostně spojených celou situaci líčí ve velmi růžových barvách, ještě zdaleka nemusí být odrazem skutečné reality v této zemi.