Parlamentní debata slouží k řešení společenských konfliktů, které by v krajním případě mohly mít až podobu násilí. Politické strany fungují jako struktury, které reprezentují zájmy svých členů a voličů a tím spory mezi protichůdnými zájmy převádí do podoby diskuse na půdě Parlamentu. Kdybychom strany neměly, členové a voliči by se museli prát sami mezi sebou.

Problém je, že politické strany se těší nízké důvěře. Počet členů a členek politických stran dlouhodobě klesá. Nízká je i důvěra ve Sněmovnu jako nejviditelnější působiště politických stran.

Jde o začarovaný kruh svého druhu. Pokud nejsem členem strany, cítím více méně správně, že mě strana nezastupuje. A sboru, který tvoří zvolení straníci nebo přinejmenším nominanti stran, nedůvěřuji. Společně s tím pak stoupá i procento lidí, pro které je podle průzkumů (kterými si strany nahrazují své členy) nejlepší formou správy vláda pevné ruky.

Německo jako příklad komplexního systému vzdělávání občanů

Rozpad stranického systému se projevuje poklesem preferencí stran, které u nás hrály dominantní roli posledních dvacet let. Stoupá naopak procentní podpora nových politických hnutí. Klesá volební účast. Velké procento lidí volí strany, které zůstávají pod volebním prahem.

To je obraz situace, ve které se u nás před několika lety znovu začalo hovořit o potřebě vzdělávání občanů. Zde je třeba rozlišit dva důležité pojmy. V Německu, které nám v tomto ohledu může posloužit za vzor, mají propracovaný systém obecného vzdělávání k demokracii a ideově vyhraněného vzdělávání. Ten je mimo jiné upravený takzvaným Beutelsbašským konsensem.

↗

Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice a Masarykova demokratická akademie uspořádaly kulatý stůl, na kterém se hovořilo o vzdělávání občanů. Foto www.inolares.de

Obecné vzdělávání k demokracii je specifické tím, že není hodnotově neutrální, protože se zaměřuje na hodnoty, jako je demokratický konsensus, názorová pluralita či všeobecná lidská práva, na kterých je moderní demokratická společnost postavená. V Německu tato činnost spadá pod Spolkovou centrálu pro politické vzdělávání. Ta kromě metodické podpory vzdělávání k demokracii vydává také nejrůznější publikace k mnoha tématům pro řadu cílových skupin, zmiňme například brožury o rozvojové, kulturní či migrační politice.

Ideově vyhraněné vzdělávání mají v Německu na starosti tzv. politické nadace (politische Stiftungen), které jsou spojeny s hlavními politickými proudy, jež reprezentují i jednotlivé politické strany.

Základní podmínka fungování podobných komplexních systémů, jako najdeme v Německu, je státem zaručené financování. Obejít v žádném případě nelze přísně nastavené podmínky pro jeho fungování a transparentnost. O německém modelu vzdělávání občanů se podrobně hovořilo na kulatém stolu, který předminulý týden v Praze uspořádalo zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice a Masarykova demokratická akademie.

Jak obecné vzdělávání k demokracii funguje u našich západních sousedů, představil zástupce prezidenta Spolkové centrály pro politické vzdělávání Bernd Hübinger. Její roli by v českém prostředí mohlo sehrát například Centrum občanského vzdělávání působící pod Univerzitou Karlovou, jehož zástupci se kulatého stolu rovněž zúčastnili. Jakkoli o potřebě tohoto vzdělávání v podstatě není třeba diskutovat, na jeho potřebě se všichni shodnou, což ukázal i samotný kulatý stůl, v případě České republiky je dosud v plenkách.

O čem se naopak vedla bouřlivá debata, bylo ideově vyhrané vzdělávání, o kterém hovořil vedoucí odboru pro politický dialog Friedrich-Ebert-Stiftung Tobias Mörschel. Tzv. politické nadace v Německu ve skutečnosti nejsou nadace s rozsáhlým nadačním majetkem, ale registrované spolky, jejichž činnost je považována za veřejně prospěšnou. Spolkový stát i jednotlivé spolkové země je dotují, protože poskytují důležitou veřejnou službu. Stát jako nestranná struktura nemůže občany vzdělávat o potřebě a obsahu politických idejí a programů dostatečně rozmanitě a přesvědčivě.

Strana nesmí mít vliv na podobu vzdělávání

Politické nadace jsou právně, svojí činností i nakládáním se svým rozpočtem na jednotlivých politických stranách nezávislé a nepodporují přímo jejich činnost, nicméně finanční prostředky jsou přidělované nadaci ideově spjaté se stranou, která už alespoň dvě volební období působí ve Spolkovém sněmu. Pokud strana Sněm opustí, má nadace ještě po dobu jednoho období nárok na státní podporu. Výše finančních příspěvků je určována kvótou, která závisí na volebních výsledcích ve čtyřech předcházejících volbách do Spolkového sněmu.

Důležité je zdůraznit, že politické nadace, tak jak fungují v Německu, nejsou institucemi stranického vzdělávání, jejich cílem není připravovat kádry a školit budoucí politiky. Fungují především směrem k občanům jako zprostředkovatelé určitých hodnot, ke kterým se hlásí hlavní německé (a v tomto případě zároveň i evropské) politické proudy. Proto nám jednak mohou pomoci rozšiřovat prostor pro ideově nikoli pragmaticky založenou politiku a zároveň mohou být důležitým nástrojem vtahování občanů do veřejného života. Proto tento systém vzdělávání musí být otevřený a široce dostupný napříč různými skupinami občanů.

Instituce ideově vyhraněného vzdělávání nejsou v Německu zakotveny v zákoně. Pravidla jejich fungování jsou stanovena rozhodnutím Ústavního soudu z roku 1986, který byl vydán na základě stížnosti německých Zelených proti propojení nadací a stran. Co to ideově vyhraněného vzdělávání politické vzdělávání je, stanovuje mimo jiné už zmíněný Beutelsbašský konsensus. Pokud by mělo dojít na zřízení struktur obecného vzdělávání k demokracii a ideově vyhraněného vzdělávání v českém prostředí, bez jejich zakotvení v zákoně se pravděpodobně neobejdeme.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda je česká společnost na zřízení struktur, které v Německu fungují přes šedesát let, dostatečně připravena. Hlavní výhrady proti institucím ideově vyhraněného vzdělávání během kulatého stolu formuloval olomoucký politolog Tomáš Lebeda. Stručně řečeno, Česká republika se podle něho nachází v jiné situaci, než v jaké byl tento systém zaváděn v Německu. Politické strany v životě občanů hrají mnohem menší roli a ideové proudy a hodnoty, ke kterým se strany hlásí, jsou u nás často velmi nejasné.

Na místě je podle něj obava, aby ideově vyhraněné vzdělávání navázané na ideje politických stran v podmínkách odmítání stranictví nevedlo ke ztroskotání celého projektu tohoto vzdělávání a zároveň neprohloubilo averzi k politickým stranám. To nejhorší, co by se mohlo stát, by podle něho bylo, kdyby občané nepřijali vzdělávání, které je určené pro ně samotné.

Jak takovému scénáři zabránit načrtl politický filosof Milan Znoj. Pokud je nedůvěra v demokracii nedůvěrou ve stranickou politiku, je třeba proměnit chápání stranické politiky a dát jí občanský význam. To ale bez obecného vzdělávání k demokracii a ideově vyhraněného vzdělávání nepůjde. Dnes pozorovanou vyprázdněnost stranické politiky nelze řešit jen pomocí propracovaného a důvěryhodného politického programu. Nutné je mít k dispozici struktury, které budou vysvětlovat důležitost ucelených hodnotových systémů a z nich vycházejících stranických programů pro orientaci občanů, ale i pro možnost hodnocení jednotlivých kroků dnešních politických stran.

Systém vzdělávání, podobný tomu německému, naší demokracii neuškodí, naopak. Základní podmínkou však je, že ideově vyhraněné vzdělání musí být transparentní a na politických stranách ve všech ohledech nezávislé — tedy vyjma toho ideového.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.