Ve středu 5. prosince pořádala nadace Friedrich Ebert-Stiftung panelovou diskusi na téma „Pozice mladých na trhu práce v ČR. Jaké jsou možnosti jejího zlepšení?“ To, že se situace ohledně nezaměstnanosti mladých zhoršuje, není žádná novinka. Česká republika je na tom v porovnání s některými evropskými zeměmi ještě dobře. Přesto se však i u nás nezaměstnanost mladých lidí pohybuje už kolem dvaceti procent.

Jak se píše ve studii „Zaměstnanost mladých v České republice: pohled ČMKOS“, kterou ve svém příspěvku prezentoval Pavel Janíčko, v dřívějších letech se do pásma rizikových skupin z hlediska věku dostávaly osoby spíše starší. To se ale mění. Děje se tak především vlivem ekonomické krize, která přispěla k tomu, že se snížila tvorba nových pracovních míst, a výpadky poptávky vedly k masivnímu propouštění, jež se tentokrát dotklo i mladších ročníků. Kromě dopadů krize je dobré připomenout ještě jednu příčinu této změny, která byla na středeční konferenci také zmiňována. Trh je nasycen. Pracovní místa obsazena. Došlo ke generační výměně, ta už ale skončila. Generace dnešních čtyřicátníků, která přišla na trh v době, kdy řada míst byla volná, měla úplně jinou pozici než dnešní absolventi. Dveře měli všude otevřené, dnes už je ale plno a než dojde k další generační obměně, bude to trvat dvacet, třicet let. Novou situaci můžeme lapidárně shrnout větou: mladí lidé se stali rizikovou skupinou.

To dokládají i data zmíněné studie, která pocházejí od Českého statistického úřadu. Od roku 2007 do 2010 vzrostla nezaměstnanost ve věkové skupině 15-24 let z 44 900 osob na 73 400. V procentech je to nárůst z 11,8 na 22,5. Zároveň se zde připomíná, že zdaleka ne všichni nezaměstnaní z této věkové skupiny jsou evidováni na úřadech práce. Důležité také je, že nezaměstnanost mladých stále překračuje průměrnou míru nezaměstnanosti, přestože se jejich počet na konci roku 2011 k předcházejícímu roku v absolutních číslech snížil o 3000 osob. Ve studii se v této souvislosti zmiňuje fakt, že i této oblasti se dotkl proces likvidace legislativních záruk, kdy se od roku 2009 snížila věková hranice osob, kterým měly úřady práce věnovat větší pozornost, z 25 na 20 let, následně byly od roku 2012 taxativní výčty těchto skupin zrušeny úplně.

Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a obchodu ČR se svém příspěvku vyzdvihl, že podnikům chybí odborní pracovníci z některých konkrétních oblastí a školství by jim je mělo dodat. Podle Miloše Rathouského je tu stát od toho, aby z prostředků, které jsou vybrány na daních a které jdou na vzdělání, byla občanům poskytnuta taková kvalifikace, která je v daném okamžiku uplatnitelná. Samozřejmě dlouhodobé predikce jsou problematické, ale v období do pěti let je podle něho činit lze. Miloš Rathouský zdůraznil potřebnost regionálních predikcí na 3-5 let, kdy by na základě dat měla vznikat místa na školách podle toho, co v tom kterém regionu zrovna schází. Jde o to, aby byla provedena optimalizace oborů a kraj jasně říkal, které je třeba rozšířit a které naopak omezit. Dnes ale kraje podle Miloše Rathouského tato data nemají, takže se jim o takové optimalizaci špatně rozhoduje. Miloš Rathouský přiznal, že výsledkem bude tlak na rodiče a žáky. Buď projeví zájem o obory, které jsou preferované, anebo budou muset uspět ve větší konkurenci u těch, kde bude vypsáno méně míst.

Problematické na této pozici podle mne je to, že přenáší veškerou zátěž a náklady na stát a především na zaměstnance. Je to v souladu s tím, co ve svém příspěvku zmínil Pavel Janíčko. V dnešní době se na problém nezaměstnanosti často nahlíží jako na individuální problém jednotlivce, přestože se jedná o problém celé společnosti. Pavel Janíčko se vymezil vůči lidem, kteří řešení nezaměstnanosti vidí ve flexibilizaci trhu práce, kdy by nejraději zrušili celý zákoník práce. Problém nezaměstnanosti podle nich vzniká tím, že ho evidujeme. Ve skutečnosti vůbec neexistuje. Dobře je na tom vidět snaha vyřešit celou situaci tím, že ji z veřejného prostoru přesuneme do toho soukromého — každý se s tím zkrátka musí vypořádat sám, a tím máme celý problém z krku.

Stejným směrem šel ve svém příspěvku, který zazněl v diskusi, i Václav Klusák. Trh práce v něm přirovnal k dětské hře obíhačce (známé také jako tzv. židličkovaná). Děti v ní obchází kolem daného počtu židlí, kterých je méně než jich samotných a v určitý okamžik si musí sednout a kdo dostatečně rychle nezareaguje a nestačí obsadit židli, má smůlu. Jde z kola ven. Václav Klusák zdůraznil, že to, na co se musíme zaměřit, je přidělávání nových židlí. Současná situace je ta, že roste rychlost, s jakou se běhá dokolečka. Lidé musí nejenom měnit zaměstnavatele, ale přímo také svoji profesi.

Stážemi a kurzy jsme schopni některé děti naučit běhat trochu rychleji, vybavit je ostřejšími lokty, naučit je lépe se prodávat na trhu práce, psát lepší CV a tak dále, ale neřeší to problém s počtem židlí, který je ale dlouhodobě v důsledku mechanizace práce stále méně a méně. Jsme v situaci, kdy musíme vytvářet nová pracovní místa, přidělávat nové židle, jinak vždy někteří z těch, co běhají dokola, vypadnou. Podle Václava Klusáka je klíčové, aby zaměstnavatelé a vysokopříjmové skupiny akceptovali vyšší daňové zatížení, ze kterého budeme schopni financovat tvorbu nových pracovních míst v oblasti zdravotnictví, sociální péče, vědě, výzkumu, ve vzdělávání.

Metaforu s tzv. židličkovanou stojí za to podle mne ještě dále rozvinout. Rychlost obíhání se zvyšuje. Mladí dělají vše pro to, aby zvýšili svou šanci na trhu práce. Jedním z dokladů tohoto trendu je například sociální síť Linkedln, které je založena na tom, že zde uživatelé mají své profesní životopisy, profily, navazují kontakty s lidmi z oboru, navzájem se doporučují a prý sem dokonce hodně chodí i tzv. „headhunteři“. Důležité je dobře popsat své pracovní zkušenosti a pozice a samozřejmě také své schopnosti a dovednosti. Zkrátka je třeba se umět prodat. A k tomu je nutné být maximálně propojen a navázat co nejvíce spojení.

Další příležitostí, jak zvyšovat svoji cenu na trhu práce jsou stáže. Nedávno jsem zaregistroval nabídku stáží v parlamentu, za které se platí administrativní poplatek deset tisíc korun (existuje možnost udělení stipendia až do devadesáti procent poplatku). Dobré, člověk osm měsíců zadarmo pracuje a ještě si za to musí zaplatit, a co za to získá? Na webových stránkách se v kolonce přínosy stáže na prvních dvou místech dočteme: „Velmi cenná životní a pracovní zkušenost, která posune Vaše hranice dál“ a „Zajímavá a hodnotná položka do Vašeho životopisu“. Platit za možnost pracovat Vaše hranice jistě posouvá. A položka do životopisu? Co by mladý člověk pro ni neudělal. Zkrátka židličkovaná pokračuje a její rychlost stoupá. Dnes už nestačí znalost angličtiny, zítra všichni budou mít profil na Linkedln a pozítří parlamentní stáž za deset tisíc.

Zdá se, že mladí lidé si zatím neuvědomují, že hrají sami proti sobě. Navzájem se snaží uhnat, ale výsledkem je, že uštvaní budou všichni. To, že to zatím nevnímají, je asi z velké části dané vysokou mírou individualismu, která jim je vštěpována. Pavel Janíčko o tom mluvil, když zdůrazňoval, že nezaměstnanost se vnímá jako individuální problém. Většina mladých lidí si to stále myslí. Řada z nich si také, jak na konferenci často padalo, ještě zcela neuvědomuje, že situace na trhu práce se změnila, že na ně už nikdo s otevřenou náručí nečeká. To vše je velký problém a je pravděpodobné, že spousta lidí, která je vychovaná tím, že vlastní píle a starost o sebe sama vede k úspěchu, bude v blízké době velmi frustrovaná situací, kterou na trhu práce budou zažívat. Samozřejmě, je třeba dodat, že určitě budou existovat tací, kteří si nakonec svoji židličku najdou a pohodlně se usadí, ale ani ti nebudou mít vyhráno. Tlak na to shodit je bude čím dál větší. A stejně tak i nejistota, zda budou na židli i zítra.

A už vůbec nemluvím o tom, že různé povahy snáší naši židličkovanou odlišně. Míra odolnosti stresu a nejistoty se liší a stejně tak i schopnost drze a suverénně se nabízet kdekoli můžu a židličku na poslední chvíli vytrhnout i svému sousedovi. V tomto kontextu je zásadní narušovat to, že je každého věc, zda si je schopný práci najít či ne. A že práci si lze najít vždy, a kdo ji nesežene, buď nechce, anebo je totálně neschopný. A co dělat s lidmi, kteří takovou situaci prožívají jako trauma a osobní selhání? Čím více se bude zdůrazňovat individuální rovina problému, tím trauma bude větší. Výsledkem je mimo jiné to, že si lidé dávají za vinu i to, za co vůbec nemohou.

Navíc vše zhoršuje to, že ve chvíli, kdy se problém označí za individuální, zavírá se v soukromém prostoru. Lidé se s ním snaží vypořádat sami. Netématizují ho. Nejdou s ním na veřejnost. Přitom pokud se mají věci měnit a rychlost židličkované se má zastavit, je třeba vyvinout veřejný tlak a z individuálního problému udělat problém celospolečenský. Je soukromou věcí to, že některým lidem se příčí stále rychlejší obíhání? Je individuální záležitostí to, když se nechtějí nabízet na Linkedlnu či namísto parlamentní stáže vyvíjejí jiné neziskové aktivy, které se ale v životopisu tolik nevyjímají? Je problémem jednotlivce to, když má stavy úzkosti z nejistoty, které je vystaven?

Ne. Problém spočívá v logice celé obíhané, ta se ale nezmění do té doby, než mladí lidé pochopí, že židličkovanou nelze vyhrát a že jedinou šancí je se proti ní postavit a přestat ji akceptovat.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.