Alexandr Mitrofanov minulý týden v deníku Právo reagoval na řečnickou otázku Ondřeje Slačálka co s levicí, která nedokáže strhnout novou vizí a volby vyhrála jen díky tomu, že pravicové strany investovaly příliš mnoho energie do odehnání vlastních voličů od uren. Podle Alexandra Mitrofanova vize, kterou strhávají levicoví politici své příznivce, existuje. Mitrofanov píše, že pro idealisty může vypadat přízemně a že to třeba žádná vize není. „Lidé totiž dávají levicovým stranám hlasy v naději, že jim zajistí stálou práci a ochrání je před ponižováním, kterým jsou vystaveni od některých spoluobčanů. Kteří jim vmetávají do tváře, že jsou neschopové, nebyli s to začít podnikat ani jinak přijít k penězům.“

To, o čem píše Alexandr Mitrofanov, rozhodně nepovažuji za přízemní. Lidé touží po elementární jistotě. Chtějí chodit do práce a mít perspektivu toho, že o ni za týden či za rok nepřijdou. A také se nechtějí cítit méněcenně, kvůli tomu, čím se živí. Pamatuji se na chvíle, kdy jsem jako dítě od své mámy slýchával, že je asi úplně neschopná, když pracuje ve školství. Říkala, že kdyby byla co k čemu, tak by z něj odešla a našla si něco lepšího. Vnímala jako své selhání, že u svého povolání stále zůstává. Proč by ale proboha měla ze školství odcházet? Měla nějaký důvod cítit se neschopná? Odjakživa chtěla učit. Šla si za tím, vystudovala pedagogickou fakultu s červeným diplomem, učí na gymnáziu a dělá svoji práci dobře. Možná ale vnímala, že společnost za znaky úspěšnosti považuje něco jiného.