Alexandr Mitrofanov minulý týden v deníku Právo reagoval na řečnickou otázku Ondřeje Slačálka co s levicí, která nedokáže strhnout novou vizí a volby vyhrála jen díky tomu, že pravicové strany investovaly příliš mnoho energie do odehnání vlastních voličů od uren. Podle Alexandra Mitrofanova vize, kterou strhávají levicoví politici své příznivce, existuje. Mitrofanov píše, že pro idealisty může vypadat přízemně a že to třeba žádná vize není. „Lidé totiž dávají levicovým stranám hlasy v naději, že jim zajistí stálou práci a ochrání je před ponižováním, kterým jsou vystaveni od některých spoluobčanů. Kteří jim vmetávají do tváře, že jsou neschopové, nebyli s to začít podnikat ani jinak přijít k penězům.“

To, o čem píše Alexandr Mitrofanov, rozhodně nepovažuji za přízemní. Lidé touží po elementární jistotě. Chtějí chodit do práce a mít perspektivu toho, že o ni za týden či za rok nepřijdou. A také se nechtějí cítit méněcenně, kvůli tomu, čím se živí. Pamatuji se na chvíle, kdy jsem jako dítě od své mámy slýchával, že je asi úplně neschopná, když pracuje ve školství. Říkala, že kdyby byla co k čemu, tak by z něj odešla a našla si něco lepšího. Vnímala jako své selhání, že u svého povolání stále zůstává. Proč by ale proboha měla ze školství odcházet? Měla nějaký důvod cítit se neschopná? Odjakživa chtěla učit. Šla si za tím, vystudovala pedagogickou fakultu s červeným diplomem, učí na gymnáziu a dělá svoji práci dobře. Možná ale vnímala, že společnost za znaky úspěšnosti považuje něco jiného.

Alexandr Mitrofanov má pravdu. Dvě věci, které zmiňuje, jsou úkolem levicové politiky. Dnešní situace ale pokročila. Pokud chce být levice oporou lidí, kteří touží po stálé práci a ochraně před ponížením, tak si nevystačí se svými starými a osvědčenými nástroji. Může bránit některé existující prvky sociálního státu, ale bez nové a v určitém směru radikální vize jsou levicoví politici odsouzeni k defenzivě a nakonec k porážce. Proč?

Začněme tím, jak dnes vypadá perspektiva lidí, kteří studují na vysokých školách. Donedávna byla nezaměstnanost jejich absolventů minimální. V období 2007-2011 se to začalo měnit. Dvě třetiny z dostudovaných nalezly práci odpovídající svému vzdělání. Jedenáct procent zůstalo nezaměstnaných a zbytek do zaměstnání nastoupil, ale za cenu toho, že vzal zavděk prací pro středoškoláky. Když se rozhlédneme po Evropě, trend je jasný. Čísla u nás jsou pouhý začátek. Druhá věc jsou mzdy, které berou ti, kteří práci mají. Drtivá většina lidí nedosahuje průměrného platu 24 000 hrubého. Platy stojí nebo klesají, vše ostatní se zdražuje.

Když jsem se před časem potkal s jednou svojí bývalou spolužačkou ze základní školy, která letos dostudovala vyšší odbornou školu a po měsíci si našla zaměstnání, byl jsem překvapen, že její nástupní plat na úřadě je 12 000 čistého. Dal jsem najevo nelibost, jak je to podle mne strašné. Ale setkal jsem se s neporozuměním. Bývalá spolužačka byla velmi šťastná, že se jí tuto práci byť jen na několik měsíců podařilo sehnat. Později jsem byl poučen, že nástupní tabulkové platy jsou prostě takové. Dejme tomu. Dlouhou dobu však bylo běžné, že k základnímu platu zaměstnanci dostávali ještě odměny, na což dnes už ale nezbývají peníze.

S 12 000 čistého se dá asi přežít (i když na pořizování bydlení a zakládání rodiny to tedy není), když má člověk vyhlídku na to, že se mu plat bude postupně zvyšovat, dostane definitivu a ve stáří důchod. Naše perspektiva je ale jiná. Stát šetří. Zvyšuje daně, ale jeho zadlužení stoupá. Jak to dopadne s důchody, neví nikdo. Je pravděpodobné, že bez ohledu na reformy se nevyhneme jejich snižování (a je otázka, zda to bude stačit), stejně to dopadne s platy státních zaměstnanců. Určitě se také bude propouštět. Vedle toho na jednoho obyvatele ČR vychází už skoro 160 tisíc korun státního dluhu. Moje bývalá spolužačka sice patří k těm šťastlivcům, kteří sami žádné dluhy nemají, ale i tak 160 tisíc státního dluhu je při platu 12 tisíc docela dáreček. Zároveň je možné, že pokud se jí podaří práci udržet, tak na tom bude ještě o něco lépe než řada mých kamarádů vysokoškoláků. Šance na to, že se vyhneme narůstání jejich nezaměstnanosti, není velká.

Něco z toho můžeme sledovat už nyní. Když se rozhlédnu po lidech ze svého okolí, kteří se pomalu blíží ke konci svého studia, jeden z nich si přivydělává tím, že počítá pečivo za 60 korun na hodinu, druhý zase dělá obdobnou činnost po nocích v supermarketech. Kamarád vyprávěl, jak je to vcelku inspirativní práce. Parta lidí, která se tam nad zbožím schází, jsou prý samí vysokoškoláci a hovory s nimi jsou velmi zajímavé. Dá se na to říct, že studenti brigádničili vždycky a že není nad to, když si budoucí inteligence vyzkouší i fyzickou práci. Otázka je, kolik z těchto lidí u počítání zboží nakonec zůstane. Enormní čísla nezaměstnanosti mladých ve Španělsku jistý směr vývoje naznačují.

Jakou odpověď levicoví politici na tuto situaci nabízejí? Pokud cílem má být reagovat na touhu lidí po stálé práci a ochránit je před ponižováním, tak se levicové strany bez silné a radikální vize neobejdou. Je pravděpodobné, že v některých levicových kruzích, různých sdruženích či institucích blízkých sociální demokracii se něco takového postupně tvoří, ale to, s čím zástupci levicových stran zatím vystupují, není nic jiného než defenziva, kritika vlády a snaha udržet nad vodou uspořádání, které se postupně hroutí.

Základní otázku pro levici můžeme formulovat celkem banálně: jak zajistit, aby lidé, jejichž vzdělání tento stát stálo spoustu peněz, nepočítali housky? Odpověď na ni nespočívá v tom, že všem sociologům či antropologům řekneme, vaše chyba, měli jste raději studovat ekonomii. Oni na tom ostatně ekonomové časem nebudou lépe. A samozřejmě situace, která se nyní začíná dotýkat vysokoškoláků, už v odlišné intenzitě a dříve zasáhla jiné skupiny obyvatel.

V každém případě společnost, kde desítky procent lidí začínají být nadbyteční, protože trh práce je nasycen, takže nezbývá než aby vykonávali podřadné práce, které by stejně tak mohly vykonávat stroje, ale ono to nakonec vyjde levněji zaplatit si pár lidí, je zvrhlá. Taková společnost plýtvá svým potenciálem a zneužívá lidské slabosti. Tento stav se ale nezmění pouhou obhajobou současných sociálních výdobytků, přestože i to sem patří. Bez nové vize se neobejdeme. A úkolem levicové politiky je, aby s ní přišla.